Vendula Šmoldasová - jazzová zpěvačka

Vendula Šmoldasová
Vendula Šmoldasová, foto: Patrick Marek
14.05.2011 13:39 | Michaela Lejsková

Jazzová zpěvačka Vendula Šmoldasová alias Zeurítia patří k současné generaci našich umělkyň, které působí přirozeně a mile. Společně s její kapelou ji pravidelně můžete zastihnout v pražských jazzových klubech. Její publikum je nejen přátelské, ale i velice zvídavé. Jako věrný jazzový fanoušek vím, že v současné době je dobře, že lidé na jazz vůbec přijdou. Ale Vendula je i tak velikým optimistou a vy vycítíte, že hudbu dělá především s radostí a že si svou cestu zvolila naprosto správně.

Vendula Šmoldasová.

Každé vaše vystoupení je setkáním profesionálních hudebníků. Kdo tvoří vaši současnou kapelu?

V mé kapele se mnou hraje na kytaru můj manžel Libor Šmoldas. Jeho popularita v poslední době prudce stoupá a já jsem na něj nesmírně pyšná. Libor pro mě také písničky aranžuje, perfektně mi rozumí a je tam veliká souhra. Na piano hraje Jan Andr. Má pro hudbu vytříbený cit a líbí se mi, že je pracovitý a invenční. Zároveň ctí jazzové tradice. Petra Dvorského jsem si vybrala na kontrabas. On je jistota kapely. Petrova hra má svůj specifický zvuk, který se mi líbí. Má perfektní smysl pro melodii a rytmus. Myslím, že jsme dohromady šťastný tým.

 

Pokud vím, váš hudební vývoj se posunul, nyní už nehrajete jen brazilské písně, jako tomu je na vašem prvním albu. Je váš jazz nyní komornější? Můžete ho čtenářům přiblížit?

Původně jsme neměli piano, byly tam bicí a hráli jsme výhradně brazilské písničky. Ovšem po dvou letech jsem cítila, že potřebuji nějakou změnu. Vykrystalizovalo to i narozením mého druhého syna, to byl zase další posun. V jazzových věcech víc uplatním příběh, tomu lidé aspoň můžou rozumět, ale v brazilské hudbě se nechávají spíš unášet jen zvukem, melodií a rytmem.

 

Když nastane takovýto hudební posun, projeví se to i na vás, například na vašem hlasu?

Pro můj hlas je vývoj důležitý. Sleduji, kde je potřeba aby byl zvučnější a kde ho zesílit. V bossa nově mi stačilo se naučit texty a melodie, ale práce s hlasem tam nebyla moc velká, bylo to spíše o dechu, vše lehké a uvolněné. Teď potřebuji, aby to mělo říz, rytmus, výraznější barvu. Pro každou zpěvačku je důležité, aby zvládala základ, konkrétně jazzové standardy.

 

Jaké jsou vaše vztahy a spolupráce s kapelou? Z vlastní zkušenosti vím, že na diváky působíte opravdu sladěně. Je tomu tak?

Vnímám, že celou kapelu hraní neskutečně baví a to mě posouvá dopředu. Oni důvěřují mně a já jim a navzájem se podpoříme. Petr i Libor jsou zkušení muzikanti. Kdykoliv se topím, ale to se zase tak moc často nestává, tak mi rychle někdo hodí záchranné lano. Funguje tam opora. Může se stát, že zapomenete text, ale kapela všechno slyší a vždy umí zareagovat. Nikdy s nimi nemám strach. Nedávno jsem na koncert přinesla nějaké nezaranžované písničky, které jsem měla chuť si zazpívat a které jsme dohromady spolu nikdy nehráli. Byla jsem zvědavá, jak budou znít. Pánové hned souhlasili a zahráli to s přehledem, nikdo nic nepoznal. Baví mě, že jdou do všeho a jejich přístup je pozitivní. Také si je dobírám a společně se dokážeme zasmát. Nemusím je nutit, aby chodili pěkně oblékaní.

Vendula Šmoldasová.

Hodnotíte své výkony po vystoupení? Umíte se pochválit, nebo jste spíše kritičtí?

To se mi děje až v této současné kapele, že si po koncertě řekneme, co se nám povedlo. Pánové umějí hned zpětně reflektovat dobré momenty a zdařilý koncert. Umějí pochválit můj zpěv, a to je hezké. Cítím ten optimismus, neřeknou si nikdy, že se to nepovedlo, že málo cvičili, to ne. Je to povzbudivé a takový přístup se mi líbí.

 

Jste k sobě kritická? Co vaše sebevědomí?

Měla jsem zpočátku takové zdravé sebevědomí. Šla jsem v patnácti do Prahy s tím, že budu zpívat, budu zpěvačka a byla jsem do toho zapálená. Pak na Ježkově konzervatoři jsem cítila, že jsem v útlumu. Vzepřela jsem se tenkrát asi proti všemu, bylo mi nepříjemné být na těch hodinách, nikam mne to neposouvalo a to byla nuda. Člověk neví jak dál, když nemá, kdo by ho vedl. Jak jsem byla mladá, tak jsem s tím nedokázala nic udělat, přála jsem si, aby celý ten studijní proces byl jiný.

 

Jak jste sama uvedla, vystudovala jste Konzervatoř a Vyšší odbornou školu Jaroslava Ježka v Praze. Jak dlouho trvá studium?

Je to na šest let, ale já studovala pět let. Poslední dva ročníky jsem spojila, abych mohla jít na VOŠ. V té době se otevíralo jazzové oddělení. Ten rok mě přijali jako jedinou jazzovou zpěvačku.

 

Ovlivnil vás umělecký kolektiv?

To člověka ovlivní, potkala jsem tam ostatně svého manžela Libora. Když už pak člověk ví, co chce, dostane se k potřebným informacím. A když všichni kolem vás mají stejný zápal, nebo chtějí dělat podobné věci, posouvá vás to a zrajete. Pak do sebe vše zapadá. Cítila jsem, že jsem v kolektivu, kam patřím a mám v něm své místo, což je nejen hezké, ale hlavně důležité.

 

Vnímáte nějak atmosféru na koncertech? Srovnáte-li klub U Staré paní, klub U Malého Glena či Jazz Dock.

Do klubu U Staré paní nechodí tolik návštěvníků, a když se podaří, že se na nás přijde podívat více lidí, všichni mají radost. Osobně tam moc ráda zpívám. Jazz Dock je především bezva v tom, že tam chodí Češi a také kamarádi hudebníci. Na mých koncertech je tam vždy plno a to mne moc těší. U Glena jsem ještě s novým repertoárem nevystupovala, ale dostatečně jsem si ho užila s brazilským projektem. Zkrátka, když se povede navodit dobrou atmosféru, je dobrý každý klub!

Vendula Šmoldasová.

Z vlastní zkušenosti vím, že někdy přijde i negativní posluchač, nebo je publikum chladné, vnímáte to?

Když si všimnu, že lidé koncert odsuzují již předem, tak se uzavřu a soustředím se pouze na kapelu, aby to něco dalo aspoň mně. A takoví lidé na koncerty opravdu chodí. Prostě si rovnou řeknou, jaké to bude, a nechtějí změnit názor. Někdy je člověk přesvědčí, a někdy ne. A třeba sedí hned u prvního stolu. Usmějete se na ně a oni se neusmějí. To mi sice trochu ubere sebevědomí, ale velice rychle se dokážu opět srovnat.

 

Jak hodnotíte hudební kulturu v Praze?

Myslím, že je to v této době veliký problém, ať jde člověk kamkoliv do restaurace, do klubu, málokdy je tam deset lidí. Praha mi přijde v současné době vyprázdněná. Ani na koncerty nechodí mnoho posluchačů, obzvlášť na začátku týdne. A to je mi pak líto. Když je někde více lidí, je snazší je ovlivnit. Jakmile ovlivníte jednoho člověka, ostatní se přidají. Občas je to takový souboj mezi kapelou a diváky.

 

Co je určitě pro jazzový koncert důležité?

Tento druh muziky potřebuje energii a život, a když jsou lidi v kapele unavení, nefunguje to. Pozitivní směr musí vycházet vždy hlavně z kapely.

 

Stane se vám, že by vás dohnala nějaká špatná nálada a projevilo se to v tvorbě?

Já jsem typický štír, takže jsem jednou nahoře a jednou dole. A stejné to mám i s povahou a náladou. Někdy je náročné se vybičovat k tomu, co zrovna potřebuji. Třeba když musím vložit do publika tu správnou energii. Přiznávám, že se někdy musím vnitřně přemoct, protože to vždy nejde samo. V závěru jsem ale šťastná, když vidím, že po tom pomyslném vnitřním boji a mé snaze je výsledek kladný a zdařilý.

 

Jak vidíte svou budoucnost a život v Praze dál? Chcete tu zůstat?

Od začátku jsme měli s manželem cíl mít v Praze svůj domeček, ale to musíte mít miliony, ale my byli tak bláhoví, že jsme si mysleli, že toho docílíme. Věřili jsme tomu, že se stane nějaký zázrak a budeme na to mít. V současné době jsme v bytě, kde máme prostor a dokud nám ten prostor bude stačit, tak tam zůstaneme. Musím ale uznat, že se posouváme k lepšímu a nepadáme dolů.

 

V současné době se v New Yorku daří českému jazzovému hudebníkovi Ondřeji Pivcovi. Čím je toto město pro vás? Předpokládám, že pro hudebníky představuje jeden z cílů.

Já Ondřejovi závidím. Před dvěma lety jsem tam byla dvakrát během jednoho roku a chci tam jet zase. Velice mě to láká. Stejně tak přeji New York svému manželovi, který je tam nyní na turné se svou kapelou. Dokázal vše zorganizovat úplně sám. New York, to je prostě ráj, na každém rohu vynikající kafe, všude plno lidí, kteří se na vás smějí. Snad každému tam stoupne sebevědomí, protože vás berou jako rovnocenného člověka a to je báječné.

 

Návrat do Čech je výrazná změna?

Stačí tady vejít do nějakého obchodu a už vnímáte, že chtějí, abyste odešla. Tady vás nechtějí ani obsloužit, ale v New Yorku se snaží udělat vše, co potřebujete. A vy se samozřejmě cítíte velmi dobře.

 

Obecně je známé, že většina hudebníků by ráda směřovala do zahraničí. Domníváte se, že chtějí být jazzovými muzikanty v New Yorku?

Nevím, někdo na to je, někdo ne. Obecně je moc dobře, když lidé cestují, a obzvlášť Čechům by to prospělo. Uvědomit si díky odlišnostem kultur, že se na věci dá dívat jinak než jen tím českým způsobem. I mně samotné moc pomáhá objevovat nové nadhledy. New York je rozhodně studnicí tady těch všech možností, takže bych neodmítla zůstat tam na delší dobu.

 

Podařilo se vám v New Yorku vystupovat?

No to vůbec, o to jsem se ani nesnažila. Tam vystupují muzikanti, kteří si to musí nějak vydobýt, anebo celosvětové hvězdy. I hodně dobří muzikanti musí vyučovat a dělat spoustu jiné práce okolo, neuživí se jenom vystupováním. Prorazit tam je těžké, o tom by mohl říct své právě Ondřej Pivec. Pro nás muzikanty je pozitivní chodit tam na koncerty a poznávat nové lidi. Hlavně jsme si hned při první návštěvě New Yorku dali za cíl, že navštívíme hudebníky, kterých si vážíme a chceme od nich získat nějaké nové názory a zkušenosti. Jen Libor navštívil asi sedm výtečných kytaristů. Nahrávali jsme si vše a ponechali si zvukové záznamy, abychom z toho mohli časem těžit.

 

Jak moc je důležité zůstat pro okolí svůj?

Pro umělce celkově je to moc důležité. Vždy poznáte, když se někdo za někoho vydává. Jakmile jste svůj, tak to také v životě nejdál dotáhnete. Je nutné chtít ukázat, co je uvnitř každého jedince, kopie nejsou podstatné.

Vendula Šmoldasová.

Co si myslíte o coververzích určitých interpretů? Ptám se proto, že mnozí posluchači jsou za ně rádi, jiní je odsuzují.

Je jasné, že v určité chvíli člověk musí kopírovat. Muzikanti kopírují a stahují sóla a snaží se hrát nejlíp, jak svedou. Pak přejde období hledání a člověk do toho začne dávat to své a začne to být to pravé. Je to vlastně studijní vývoj, kdy musíte zkusit, jak se co hraje a zpívá. Poznáte, že nic není tak jednoduché, jak to vypadá. Jde o hodiny a hodiny práce a dřiny.

 

Z našeho dřívějšího setkání vím, že se zabýváte jógou. Jak jste se k ní dostala?

Aktivně se jí věnuji až v posledních měsících, protože jsem konečně našla tu, která mi vyhovuje a dělá dobře.

 

O jaký druh jógy se jedná?

Praktikuji Bikram jógu. Jde o 26 pozic klasické indické hatha jógy. Cvičení je to velmi náročné, ale účinné. Dělám něco pro sebe, tělo i duši a mám z toho radost. A také sklízím ohlasy u svého muže, jak pěkně mi to sluší a to je pro mne nejvíc.

 

Může jóga ovlivnit pozitivně váš zpěv?

Zpívá se mi teď mnohem lépe, cítím se uvolněně a šťastně. A to především kvůli hlubokým záklonům – pohyb, který v běžném životě neděláme. Spíše se ohýbáme nad počítačem a zvedáme naše těžké děti. Je to nepopsatelný zážitek, otevřít se. I to je pro mě zásadní v hudbě. Otevřenost vůči sobě, rodině, přátelům a mému publiku.

 

Myslím, že čtenáře bude určitě zajímat, co nyní posloucháte?

Velice se mi teď líbí zpěvačka Feist. A jak začíná jaro, poslouchám Boba Dylana. Především desky „The Freewheelin“ a „Another side of Bob Dylan“. Moc ráda si to poslechnu hlavně v autě. Věřím, že mnozí se mnou budou souhlasit, že Dylan je génius.

 

Jak je mi známo, máte dva syny. Většinou se umělecké geny přenesou i na potomky, je tomu tak i ve vaší rodině?

Moji dva chlapečkové jsou naše radost. Mám tedy doma tři chlapy a moc se mi to líbí. Když mám koncert, tak se většinou obětují naše babičky a hlídají. Samozřejmě, že děti pozorujeme, na co by mohly mít talent, ale nijak zásadně. Kryštofovi bude pět, do všeho buší a vydává zvuky pusou, něco jako budoucí beatboxer, a v poslední době si začíná falešně prozpěvovat. Skoro roční Michael má oči všude a sní, na co přijde a rád poslouchá, jak zpívám. Koneckonců, když byl u mě v bříšku, absolvoval se mnou po celé těhotenství koncerty dvakrát týdně.

 

Máte nějaký sen?

Mám sen vytvořit si takový malý ráj pro sebe a pro děti, pro rodiče, všude stromy, jíst hroznové víno a nic neřešit. Jen vychutnávat.

 

Děkuji za rozhovor.

 

 

Text: Šárka Kunclová, redaktorka magazín Best of

Foto: Patrick Marek www.jazzrock.estranky.cz

Publisher: www.ibestof.cz

 

Hodnocení článku:



Komentáře

Jakými triky vás obchody nutí koupit kdejaký krám? Jakými triky vás obchody nutí koupit kdejaký krám? Některé lidské slabůstky a podivnosti jsou dobře známy, ovšem řada z nich týkajících se nakupování až tolik známá není a přitom... Předchozí článek "Michelinská hvězda je jako Oscar v kuchařském světě." Když něco chcete opravdově zažít, dělat či poznat, vydejte se tam, kde se taková příležitost nabízí od skutečných profesionálů.... Další článek

Víte o něčem, co by zajímalo i další naše čtenáře? Pošlete tip redakci!