Zdeněk Podhůrský by Robert Vano

Zdeněk Podhůrský, foto: Robert Vano
Zdeněk Podhůrský, foto: Robert Vano
20.12.2011 13:42 | Michaela Lejsková

Je několik věcí, které bych do Zdeňka Podhůrského rozhodně neřekla: Že je tak citový člověk, že má obrovskou soudnost a pokoru, že mu už bylo padesát let! a že dokáže fantasticky zaujmout nejen oko fotografa Roberta Vana, který zhotovil v hotelu Radisson Blu Alcron v Praze opravdu velkou sbírku fotografií pro náš rozhovor. Perfektní styling zajistila firma Bandi Vamos a AVON Cosmetics. Mohu vám garantovat, že tento rozhovor vám servíruji s velikou chutí a radostí z toho, že u nás máme takovéto umělce!

Zdeněk Podhůrský, foto: Robert Vano
Foto: Robert Vano

 

Když jsem vás naposledy viděla v roli šerifa v muzikálu Robin Hood, který se hraje v pražském divadle Kalich, tak ve mně tato role rozhodně vzbudila otázku, zda vás režiséři nekategorizují.

Když jsem studoval herectví na DAMU, byl jsem neustále obsazován do rolí milovníků a to se pak na čas přenášelo i do filmu a televize. Ale já jsem byl v těch rolích nešťastný, připadalo mi, že není co hrát a vadilo mi, že jsem obsazován kvůli svému vzhledu. Takže když přišly první záporné role, z těch výrazných to byl Černý princ v pohádce Zdeňka Trošky O princezně Jasněnce a létajícím ševci a hned vzápětí u Zdeňka Syrového role padoucha Chata v kovbojce Cesta na Jihozápad, byl jsem blahem bez sebe. A přeneslo se to pak i do dabingu, tam jsem také v osmdesáti procentech dabovaných rolí nějaký ten podlý živel a záporák. Já mám tento typ rolí rád.

Vnímáte sám sebe jako vhodného pouze pro určitý typ rolí?

Nemyslím si, že bych byl vyhraněným hercem jen pro určité role, ale jsem si vědom, že tak na mnohé režiséry nejspíš působím. Ale nedávno jsme nastudovali se společností Anife Vyskočilové konverzační komedii Oskar. Je to nesmírně vtipně napsaná hra, kde mám neskutečné množství textu a ryze komediální roli, mimochodem, touto rolí se proslavil vynikající komik Louis de Funès. Ohlasy jsou velmi pozitivní a mně se to hraje moc dobře. Takže ono to s tou vyhraněností nebude tak horké. Moc rád bych si někdy vyzkoušel televizní sitcom, to je žánr, který mě baví, ale musí být dobře napsaný. U nás je tento žánr zatím v plenkách.

Zdeněk Podhůrský, foto: Robert Vano
Foto: Robert Vano

 

Jak byste vy sám zhodnotil vývoj vaší herecké kariéry?

Já jsem po škole (v osmdesátých letech) šel z filmu do filmu. Obsazovaly mě v té době jak domácí, tak tehdejší zahraniční produkce. Točil jsem po boku hvězd, jako jsou Michael York, Mario Adorf, Iris von Berben atd. Byl jsem několik let členem avantgardního souboru Pradivadlo, kde mým kolegou byl tehdy například Pepík Carda. Hostoval jsem v Praze ve Stavovském divadle, v Divadle E. F. Buriana, v Kolínském divadle a dalších. Měl jsem spoustu práce u filmu, zkrátka to byla skvělá doba. A pak přišla sametová revoluce a najednou se vztahy mezi lidmi u divadla i u filmu začaly hrozně měnit (určitě stejně, jako i v jiných oborech), nastoupila neuvěřitelná dravost a ti, co byli předtím rudí až za ušima, byli najednou zářivě modří a dostávali se na rozhodující posty. A mně se z toho dělalo nanic a řekl jsem si, že touhle cestou už jít nechci.

 

Změna, která přišla do vašeho života, byla radikální?

Vše jsem ze dne na den ukončil a opustil a šel jsem prodávat obrázky mé tehdejší přítelkyně, později ženy, na Karlův most. Vydržel jsem to téměř dva roky. Kolem mě procházeli denně známí z branže, kteří zpočátku nevěděli, jak se ke mně stavět – poměrně známý herec najednou prodává na ulici nějaké obrázky, ale postupem času se se mnou dávali do řeči a pak už si ke mně často chodili stěžovat na změněný umělecký svět. Nakonec jsem ale stejně podlehl dvěma zásadním nabídkám, které mne vrátily do divadla. Jednou z nich byl avantgardní projekt Laterny Animaty, tou druhou byl muzikál Krysař Dana Landy. K divadlu se mi návrat podařil, ale k filmu zatím nijak zvlášť. Prošvihl jsem ten nástup po devadesátém roce, kdy se dávaly dohromady skupiny kamarádů a známých, a už jsem se prostě nezařadil. Ale nevzdávám to. (smích)

 

Myslíte si po vašich zkušenostech v podnikání, že lze nějaké podnikání kombinovat s hereckou profesí?

Máte asi na mysli galerie a restauraci, že? S galerií jsem začal po zkušenostech na Karlově mostě, v tom zmíněném divadelním mezidobí. Tatínek, jak už to tak v této zemi bývá zvykem, po své smrti zcela zapadl, ačkoli byl vynikajícím loutkářem, uznávaným po celém světě. Já vyrůstal v atelieru, kde se scházela výtvarnická elita, a zanechalo to ve mně hlubokou stopu. Koketoval jsem dokonce i s loutkařinou, ale táta mi to rozmlouval, bál se abych nebyl nešťastný. Velice dobře znal moji neklidnou povahu, a tak jsem nakonec tedy skončil na herectví. Ale přesto jsem společně s obrázky na Karlově mostu velmi úspěšně prodával i své vyřezávané marionety.

 

Umění si zkrátka našlo místo ve vaší seberealizaci. To je hezké, že to přišlo tak samo.

Po tátovi ve mně zůstala láska k výtvarnému umění a vrhnout se do první galerie, kterou jsme otevřeli s mou bývalou ženou, mi přišlo zcela přirozené. Je výborná malířka a já chtěl pro její obrazy důstojné prostředí. Navíc jsem měl spoustu kamarádů známých výtvarníků – Emmu Srncovou, Ivu Hüttnerovou, Josefa Flejšara, Jaroslava Fišera, rodinu Radovu a další, a tak jsme otevřeli, tuším, že první galerii čistě naivního umění u nás. Byl to dobrý záměr v dobrou dobu. Po třech letech začala galerie neuvěřitelně fungovat a postupně jsme v Praze otevřeli další dvě. Jenže jsem na to nebyl sám, staral jsem se o PR a o výstavy, ale vlastní prodej a chod galerií měla na starosti partnerka. Jenže čím víc jsem začal hrát v divadlech, pracovat v dabingu (jako herec, režisér a úpravce českého znění v dabingu – například Pulp Fiction, Mělký hrob, Trainspotting, Pátý element… atd.), tím jsem měl méně času na podnikání, navíc přišel rozchod s partnerkou a ten obchodní aktivitu galerií znatelně přibrzdil.

Zdeněk Podhůrský, foto: Robert Vano
Foto: Robert Vano

 

Proč jste se pak pustil zrovna do gastronomie?

Otevřením restaurace jsem si splnil další sen. Všichni přátelé mi to rozmlouvali, ale já si nedal říct a musel jsem si to vyzkoušet. Odřízl jsem se na půl roku od showbusinessu, uzavřel se v malé zapadlé Žižkovské uličce a trávil tam denně 10–12 hodin. Mým snem bylo, mít hezkou útulnou restauraci, plnou přátel a hostů. Jenomže pracovat v ní navždy, to jsem přece jen nechtěl. Mám ještě hodně divadelních a uměleckých snů. Ale ono to jinak skutečně nejde. Kdykoliv jsem opustil restauraci a pak se do ní po jednom či dvou dnech vrátil, byla to katastrofa. Podnikání vyžaduje práci na plný úvazek, musel bych nechat divadla, muziky, a to jsem ochotný nebyl. A tak jsem podnikatelské aktivity ukončil a věnuji se pouze herectví, muzice se svou kapelou Underhill a jako koníček mi zůstává i nadále focení. Herci umí zahrát všelijaké role, včetně galeristů nebo majitelů restaurací, ale takové role mají konec, kdežto ta skutečná povolání jsou navždy. A na to je herecká povaha, řekl bych, příliš svobodomyslná.

 

Jak se v herci vyvíjí jeho profesionalita? Je posílena spíše v divadle, nebo ve filmu?

V tomto mezi divadlem a filmem určitě není rozdíl. Profesionalita se v herci vyvíjí tam, kde je jí sám obklopen. Herecká profesionalita je absorpce generačních zkušeností a etiky, a kde zrovna není nějaká taková zkušenost po ruce, nastupuje cit, a kde není pro tuto profesi cit, nikdy nemůže být řeč o profesionalitě. V dnešní době se vytrácí určitě kvůli televizím seriálovým továrnám, kde to, co nazýváme profesionalitou, je ve skutečnosti jejím opakem, ale o tom bychom mohli debatovat velmi dlouze.

Zdeněk Podhůrský, foto: Robert Vano
Foto: Robert Vano

 

Jak tedy vnímáte profesionalitu sám u sebe?

Já prošel školou, která přes všechna negativa své doby, měla spoustu kvalitních profesorů. Byla to starší garda, která nám předávala své zkušenosti a divadelní etiku. Když mi umřel otec, měl jsem hrát večer představení ve Stavovském divadle. Volal jsem své profesorce a zároveň kolegyni Regině Rázlové, co se v rodině stalo a že večer do divadla nepřijdu, že se musí představení zrušit, nebo že musí hrát někdo jiný. Hrozně mě tehdy zepsula a řekla mi, že to nepřipadá v úvahu, a že hrát budu, nejen kvůli kolegům v divadle, divákům, ale i kvůli sobě. Pomohla mi tehdy pochopit mnohé z herecké profese i profesionality.

 

Jste srdcem raději divadelním hercem? Pokud ano, čím si vás divadlo získalo?

Na škole mi pan profesor Přeučil předpovídal skvělou filmovou kariéru, a musím říct, že mne v té době film bavil mnohem víc než divadlo. Ale myslím, že to plynulo i z určité vnitřní nevyrovnanosti a nejistoty. Film, když něco pokazíte, dává možnost opravy, divadlo vám tu šanci nenabízí. Ale nejistota po letech zmizela a já se na jevišti cítím dobře, naopak, baví mě ten adrenalin neopakovatelnosti. Určitě za to vděčím i muzikálům. Je to žánr, který mám hrozně rád a ve kterém jsem se, myslím, našel.

Lze vůbec z divadla chodit s čistou hlavou?

Určitě nejde chodit s čistou hlavou do divadla. Ovšem tam si ji alespoň na okamžik vyčistíte, tam z vás všechno spadne – starosti, nervy, dohady. Pro mě je každé představení úžasný relax. V té běsné, chaotické a zrychlené době se vlastně i pro mě zastaví čas a já nemám na práci nic jiného, než si užít roli a pobyt na jevišti.

Zdeněk Podhůrský, foto: Robert Vano
Foto: Robert Vano

 

Vnímáte mezi divadly nějakou rivalitu, která se následně promítá i do vztahů herců k jednotlivým divadlům?

Řekl bych, že něco takového panuje spíše mezi vedením divadel, je to dnes tvrdý konkurenční boj. A herci si ani nemohou dovolit takový přepych, jako je rivalita vůči jinému divadlu, protože se může stát, že se v něm v příští sezóně budou ucházet o roli. On je ten náš „rybníček“ hrozně malý a pro herce je příležitostí skutečně málo…

 

Podáte herecký výkon, divadlo skončí, ukloníte se a najednou se ocitnete v klidu. Vyžadují tyto změny vypětí práci s psychikou?

Je to role od role a den ode dne. Někdy se vám zdá, že jste vyždímaná jako hadr na podlahu, jen si sednete u svého stolku v šatně do židle, civíte na sebe do zrcadla a ptáte se, jak dlouho to ještě vydržíte… A pak jsou momenty, kdy vám to vůbec nepřijde, kdy vás představení naopak tak nabije, že nemáte co řešit.

 

Jak hodnotíte české publikum?

To je docela komplikovaná otázka, protože je hrozně velký rozdíl mezi pražským publikem, oblastním publikem a publikem v jiných velkých městech. Já zažil publikum minulé éry, které chodilo do divadel konspirovat proti společnému nepříteli – proti komunismu a proti Sovětskému svazu. Dnes se lidé chodí do divadel hlavně pobavit. Ale obecně máme dost vnímavé publikum, a kupodivu není zcela nakažené televizními seriály, reality show a filmovým průmyslem. Ovšem skvělé publikum jsou zahraniční sousedé – Slováci. Tam když jedeme, vždy končí představení standing ovation. Jsou mnohem otevřenější a natěšenější.

 

Chodí na představení podobné publikum, nebo dochází i k překvapením?

Nejen podobné, často chodí i stejné. Například na muzikál Robin Hood, ve kterém také hraji, přišla jedna divačka již jedenáctkrát. Ale rozumím otázce. Víte, v hereckém žargonu je takový krásný příměr na publikum, které sedí jak pěna a nereaguje na nic, ač se herci snaží sebevíc – to se pak říká „dnes jsou v hledišti Holanďani“, jako že nerozumějí češtině, a proto nereagují a netleskají. Nejednou se nám stalo, že při hraní víkendových dvojáků, kdy se hraje od 14:30 a pak ještě od 19:00, přijde ve stejný den na každé představení úplně jinak naladěné publikum. Jednou jsou to třeba právě ti „Holanďani“, ale při druhém představení pro změnu diváci nádherně spontánně reagují, a jindy zase třeba publikum po celou dobu ani jednou nezatleská, nezajásá, ale na konci představení tleská jako o závod a nechce pustit herce z jeviště.

 

Zdeněk Podhůrský, foto: Robert Vano
Foto: Robert Vano

 

Existuje podle vás ideální dárek pro herce-muže za představení, když pro ženy-herečky obvykle volíme květiny?

Ono je to jedno, hlavně že něco dostanete. V tu chvíli je to pro každého fajn pocit, je to k potlesku odměna navíc.

 

Jaké kulturní akce si jako rodilý Pražák nenecháváte ujít?

Výstavy, koncerty, taneční festivaly, divadla. Praha nabízí hrozně moc akcí, tolik, že se v tom člověk obtížně orientuje, ale snažím se alespoň některé zajímavé akce nezmeškat. Například jsem hrozně rád, že jsem před rokem (nebo dvěma – hrozně to letí) viděl baletní večer bratrů Bubeníčků. Pracují převážně jen v zahraničí, bylo to ojedinělé, že se ocitli v Praze, a byla to vážně nádhera.

 

 

Necítíte, že je ve vaší profesi složitější najít si partnera?

Ne! Naopak! Tato profese skýtá mnohem větší výběr partnerů a partnerek! (úsměv) Ale teď vážně, je to asi těžší po stránce důvěry. Herec je profesionální lhář, musí umět zahrát zcela přirozeně i tu největší lež, a partner to ví. Například žárlivost se v takovém vztahu rovná katastrofě.

 

Do jaké míry vám nevadí, když jste ve středu zájmu médií? A prožil jste si i nějaké nepříjemné chvilky?

Média – bulvár, negativní reklama také reklama. Herec je exhibicionista a být středem pozornosti je i v jeho zájmu. Bulvár je součástí showbusinessu, je to tak desítky let nastavené i v zahraničí a po celou tu dobu probíhá i boj umělců s ním. Nemám pocit, že bychom se v tom lišili od ostatních zemí a že by naše klima bylo horší. Je to spíše o tom, že čtenáři takových plátků musí umět v bulváru prosévat informace a nesmějí ho brát ve všem vážně. Tím ovšem nechci říct, že prostředky, které někdy naši bulvární novináři volí, nejsou někdy skutečně zarážející.

 

Co soudíte o tom, že se umělci vůči bulváru nemohou nijak právně bránit? Nebo myslíte, že nějak ano?

Bránit se dá právně, ale zatím je to nerovný boj. Pokuty za nepodložené a poškozující informace nejsou momentálně pro vydavatelství dostatečnou hrozbou. Věřím ale, že se i u nás nakonec podaří nastavit určitá etická pravidla, která budou dodržována. A že se pak čtenáři skutečně budou lépe orientovat v psaných informacích, přestanou je zajímat nesmysly a budou vyžadovat podložené informace. (smích) No jo, dobrý fór, já vím.

 

Děkuji za rozhovor.

 

Text a produkce: Michaela Lejsková

Foto: Robert Vano www.robertvano.cz

Oblečení a obuv: Bandi Vamos www.bandi.cz

Make up: Mili Dvořáková AVON Cosmetics www.avoncosmetics.cz

Vlasy: Veronika Soukupová – kadeřnictví Honza Hlaváček and friends www.honzahlavacek.cz

Foceno v hotelu Radisson Blu Alcron v Praze www.alcron.cz

Publisher: magazín Best of www.ibestof.cz

Hodnocení článku:



Komentáře

Chystáte se na dovolenou? S MUDr. Jaroslavem Foltýnem jsme si vyměnili mnoho užitečných informací! Chystáte se na dovolenou? S MUDr. Jaroslavem Foltýnem jsme si vyměnili mnoho užitečných informací! Mnoho lidí může jistě říci, že ve volbě dovolené nejsou konzervativní, ale v otázce s kým budou cestu realizovat, sázejí... Předchozí článek "Michelinská hvězda je jako Oscar v kuchařském světě." Když něco chcete opravdově zažít, dělat či poznat, vydejte se tam, kde se taková příležitost nabízí od skutečných profesionálů.... Další článek

Víte o něčem, co by zajímalo i další naše čtenáře? Pošlete tip redakci!