Stopy akademického malíře Kristiána Kodeta

Publikováno: 18.02.2013 12:28 | Michaela Lejsková

Kristian Kodet je český akademický malíř, bratr herce Jiřího Kodeta a strýc herečky Barbory Kodetové. Jeho dědeček Emanuel Julian Kodet a jeho otec Jan Kodet byli známí sochaři. On sám se rozhodl v rodinné tradici pokračovat, nicméně změnil obor a zvítězila „barva“. Profesní zkušenosti nasbíral v zahraničí a to i proto, že za svůj život hned několikrát emigroval. Posledních třináct let před revolucí žil a pracoval v Americe, která mu učarovala. Po návratu domů si otevřel v Táboře své vlastní soukromé muzeum Kodet, kde byla do roku 2007 umístěna stálá sbírka výtvarných prací všech tří generací Kodetů. Kristian Kodet je nesmírně zábavný společník, který vás ani chvíli nenechá v klidu. Jeho příběh je jako z románu.

Kristián Kodet. foto: Robert Vano

Foto: Robert Vano 

Máte krásné, zvučné jméno, které je dnes velmi populární, Kristian…

Měl jsem se jmenovat Jan Kodet po mém otci, ale otec udělal kompromis, a tak mi dali Kristiana. Ten Jan je tam trochu slyšet. Kdysi jsem byl snad jediný Kristian, dnes už jich je plno.

 

Váš dědeček Emanuel i otec Jan byli sochaři. Inklinoval jste už jako dítě k umění, nebo vás to táhlo někam zcela jinam?

Když jsem byl malej, tak jsem hodně zlobil. Byl jsem nezvedený mládenec. Spával jsem klidně do jedenácti hodin, ale když jsem se vzbudil a viděl jsem, že otec už má hotovou sochu, trochu jsem se styděl.

 

Co otec říkal na to, že se tak „vyvalujete“, místo abyste něco dělal?

Nic mi neříkal. Nechal mě být. A já jednou poznal, že když vstanu ráno v šest, tak stihnu udělat strašně moc věcí. Takže takhle mě rodiče vychovávali. Nenásilným příkladem.

Byl táta váš vzor?

Otec mi velmi imponoval, nejenom svou pílí a svědomitostí, ale i humorem. Často mi radil, ukazoval cestu, já si však vybíral svoje, většinou něco úplně jiného. Nakonec jsem ale zjistil, že má ve sto případech ze sta pravdu. (smích)

 

Zjištoval jste si někdy, čím byla vaše rodina v minulosti? Kdo vlastně byli Kodetovi?

Já ne, ale můj bratr Jirka Kodet vždy říkal, že naši předci byli šlechtici. Jeho matka mu jednou říká: „Co kecáš, Jirko, tvůj praděda byl pekař!“ A on na to: „Ty víš hovno, matko.“ On si to strašně přál.(smích) Dědeček Emanuel byl významný sochař konce devatenáctého a začátku dvacátého století. A otec Jan Kodet byl taktéž významný sochař, bohužel je oba postihla komunistická éra, dědečka ke konci života a otec na to doplatil vlastně celým svým produktivním životem.

Kristián Kodet. foto: Robert Vano
Foto: Robert Vano

 

Předpokládám, že s bratrem jste měl dobré vztahy.

Můj bratr byl o dvanáct let starší a byl vlastně takový, jakého si ho lidé pamatují z Pelíšků. Když jsem byl třináct let v Americe, tak jsem se mu za celou tu dobu nemohl ozvat, abych ho neohrozil. A když jsem se pak vrátil, tak on něco dělal na zahradě a jak mě uviděl, tak řekl onu památnou větu: „Prosím tě, že deš, já tady musel udělat revoluci, aby ty ses mohl vrátit.“ To byl celý on. Jako malí jsme spolu vyrůstali. Pak jsme ale šli každý na jinou školu, já na výtvarnou a on na hereckou. Tím se naše cesty rozdělily.

 

Napadlo vás někdy, že byste dělal jinou práci a nestal se malířem?

Ne. To mě tedy nikdy nenapadalo. V dětství jsem chtěl být pilot. Lidé se mě často ptali, proč nechci být sochař jako můj otec. Ale já měl strach, že bych tátu jen kopíroval. V šestnácti letech bylo rozhodnuto, učarovala mi barva.

 

A pamatujete si na vaše první větší výtvarné dílo?

To má moje sestřenice, která žije v New Yorku. Takovou škrábanici, nazval jsem ji Let jedné mouchy. A má s tím velký úspěch. (smích)

 

Jak jste se dostal za komunismu do Bruselu?

Otec měl tehdy v Bruselu velkou výstavu, ale komunisti vždy nechávali jednoho člena rodiny doma jako záruku, že se rodina vrátí. No a vypadalo to, že doma zůstanu já, ale nakonec to padlo na matku. Táta nikdy nebyl komunista, nikdy se neangažoval a oni ho pustili jen proto, že věděli, že se jim to vrátí ve valutách.

 

Ale vy jste se už nevrátil. Jel jste tam už s tím, že tam zůstanete?

Kdepák, někdo mi tam ale řekl, že se zrovna budou dělat zkoušky na Královskou výtvarnou akademii a že za to nic nedám, když to zkusím. Zkusil jsem to a z 300 uchazečů vybrali 35 a já byl k mému úžasu mezi nimi. Vzali mě rovnou do druhého ročníku, paradoxně rok před tím mě nevzali na Akademi v Praze, asi pomsta otci. Můj táta tehdy odjel domů a nechal mě tam samotného, bez řečí, bez prostředků, jen tak. Bylo mi sedmnáct.

Kristián Kodet. foto: Robert Vano
Foto: Robert Vano

 

A co jste dělal, takhle sám v cizí zemi?

Potkal jsem tam jednu slečnu, která mi zachránila život. Ona měla koně a on jí nějak umřel, tak se starala o mě. Bydlel jsem u ní asi měsíc. (smích)

 

Koukám, že si umíte najít přátele všude…

Musel jsem se přizpůsobit. Zůstal jsem tam čtyři roky a bylo to mé první setkání se Západem a se svobodou. Mohl jsem si dělat, co jsem chtěl.

 

Čím jste se tam živil?

Šíleným způsobem. Nosil jsem třeba jedné staré paní naftu do pátýho poschodí. Topila takovýma těma starýma kamnama na naftu. Prostě jak to šlo. Opravoval jsem rámy a restauroval nábytek. Pak jsem se přestěhoval do maleho pokojíčku. A třeba když jsem volal domů a objednal jsem si Prahu ráno v deset, tak jsem ji dostal v půl šestý večer. A teď vám v tom telefoně praskalo, jak to odposluchávali, no hrozný to bylo. Ani peníze mi táta poslat nemohl, prostě to nešlo. Často říkal: „Hochu jsi v ringu a když dostaneš ránu, musíš hned vstát a dvě rány dát, tak pá, ať tě ten telefon moc nestojí.“ (smích)

 

Taťka byl tedy frajer. (smích) Po čtyřech letech jste se vrátil domů. Co vám škola dala?

Odjel jsem s diplomem o něco dříve, protože páni profesoři znali moji situaci, tak mi s tím takhle pomohli. Akademie byla pro mě hlavně velkou školou života a já se přesvědčil, že je velmi důležité obstát a ustát to. Jinak jsem ale udělal strašnou věc, koupil jsem si za peníze z prodaných obrazů blbý ojetý auto. Přijel jsem tehdy na naše hranice, tam se mě zeptali, zda mám něco k proclení, já že čokoládičky. A oni najednou zjistili, že mám auto. To byl takový průšvih, že si to nedovedete představit. Táta alespoň zařídil, že jsem směl dojet na celnici, kde mi auto zavřeli na šest měsíců, potom jsem musel zaplatit strašlivý clo a když mi ho konečně vrátili a já s ním vyjel mezi lidi, tak se auto rozpadlo.

Kristián Kodet. foto: Robert Vano
Foto: Robert Vano

 

Tomu se dnes říká „smolík“. Ale vraťme se k vaší emigraci do do Švýcarska…

…tam už jsem odcestoval se svou první ženou po okupaci v roce 1968. Jenže mně se Švýcarsko zdálo takové sterilní. Bylo sice malebné, ale zároveň hrozné. Dařilo by se mi, ale chybělo mi tam větší zázemí. Maloval jsem, vystavoval jsem, měl jsem zakázky od švýcarských bank, ale zvyknout jsem si nemohl. Taky ještě žil táta, se kterým jsem měl úžasný vztah a strašně se mi po něm stýskalo. Vzpomínám si na jednu veselou příhodu. Dostal jsem tam zakázku na fresku pro společnost IBM. Všichni dělali výkresy a já ji namaloval na škatulku od cigaret a přesto jsem vyhrál. Práci jsem musel udělat přes noc. Namaloval jsem první figuru a zjistil, že se mi tam všechny další nevejdou, tak jsem tam na patře poprosil lidi, co tam pracovali, aby to zabílili, že to udělám znovu. Neudělali to, tak jsem poprosil jinou skupinku lidí, zda by to nezamalovala. Udělali to, já fresku namaloval a když jsem ráno došel, tak byla zabílená těmi, co jsem je prosil poprvé. Tak jsem to udělal do třetice ráno mezi šestou a devátou hodinou. A pak jsem se rozhodl, že se vrátím.

 

To přece jen tak nešlo, „se vrátit“, jak to že vás nezavřeli?

Byla amnestie, viděl jsem to v novinách na stánku. Tak jsem se mohl přerazit, všechno jsem sbalil a utíkal domů. A řekl si, že už neemigruju. Nezavřeli mě. Přišla však sedmdesátá léta, děsná doba, nesměl jsem vystavovat. Do komise, která rozhodovala co se bude v galeriích prodávat, mi vzali jen jeden obraz za dva měsíce, asi chtěli, abych zemřel hlady! Prodával jsem mimo galerie, ale byl nade mnou stále ortel! Zemřel mi táta! Takže v roce 1979 jsem si řekl „a dost“ a odjeli jsme do Bulharska, jako na dovolenou, ale v podstatě jsme přes Jugoslávii přešli se ženou a malou dcerou Kristýnou do Rakouska.

Kristián Kodet

Zdroj: Kristián Kodet

 

To byla vaše první dcerka?

Ne, to bylo třetí dítě s druhou manželkou. S první manželkou jsem měl dvě děti. A s mojí druhou ženou jsme z Rakouska emigrovali do Ameriky. Čekali jsme zhruba měsíc a půl. Nejhorší na tom všem byl ten let. Bojím se létat. I když vím, že je to nejbezpečnější dopravní prostředek, tak když spadne, tak jdou všichni! (smích)

 

Proč vás lákala právě Amerika? Bral jste to tak, že je to země neomezených možností, jak se říká?

Amerika je skvělá, úžasná, ale zase je to tam tak tvrdý, že překračujete žebráky a vidíte, že se vám tam musí dařit, jinak jste v háji. Ale jak říkáte, je to země neomezených možností. Opravdu. Je to země, kde se můžete stát přes noc milionářem.

Kristián Kodet. foto: Robert Vano
Foto: Robert Vano

 

Měl jste tam nějaké zázemí?

Ubytovali jsme se v New Yorku u sestřenice. Spali jsem na zemi na matraci a ona mi vyčítala, že jsem tam teprve třetí den a už chci jít pryč. A jak jsme se trochu chytli, tak já místo doprava jsem šel doleva, do hrozný čtvrti. (smích) Ale nakonec mi tam pomohl jeden kamarád a vzal jsem si byt na Manhattanu. Začali jsme zvát lidi, pořádat večírky s prohlídkou obrazů, žena nachystala pohoštění. Tak jsme se seznámili se spoustou lidí. V Americe musí být člověk šikovnej a dravej. Měl jsem možná štěstí, ale celou dobu jsem se živil prodejem svych obrazů!

 

Váš obraz si koupil i tehdejší prezident Reagan…

Měl jsem tehdy výstavu na Manhattanu, přišli nákupčí a udělali si několik fotografií. Vybrali obraz anděla letícího přes hanice, symbol svobody. Galerie obraz zabalila, poslala a dostal jsem krásný dopis s poděkováním přímo od prezidenta Reagana. Moc jsem si toho vážil, považoval jsem ho za jediného člověka, který může udělat něco pro to, aby se ten evropský komunistický moloch skácel. A v Čechách to tehdy kometovali, že Reagan nemá vkus.(smích)

 

Určitě jste nečekal, že by vás tady za to tenkrát pochválili, když jste prodal obraz imperialistovi? S kým jste se tam stýkal z našinců?

Třeba s Waldemarem Matuškou a jeho ženou Olgou. Waldemar mi zahajoval výstavu, byl to úžasný chlap a umělec. I když jsem se s ním znal už z mládí, v Americe jsme se stali velkými přáteli. Dost nám chybí.

 

Přišla revoluce a váš opětovný návrat domů…

Návrat byl ohromný. Byli jsme plni euforie, plánů. Myslel jsem si, že to všechno bude neuvěřitelný a dnes zjištuji, že je to vážně neuvěřitelný. (smích) Komunisti se zase derou k moci a člověk má strach, že mu to opět všechno seberou, že se jim jejich plány podaří. Už jsem to jednou zažil.

 

Udržujete i nadále spojení s Amerikou?

Samozřejmě, jezdím každoročně na několik měsíců do Ameriky, kde mám studio a kde mohu v klidu malovat. Mám Ameriku rád, a i když už to není ta Amerika, jako před třiceti lety, kdy jsem do ní přijel, stále je to země, kde je mi dobře.

 

Jste ale také majitelem galerie Tři generace Kodetů. Co si tam návštěvníci mohou prohlédnout a pořídit?

Tato galerie mapuje práci tří generací Kodetů. Je zde stálá sbírka plastik mého dědečka a otce, které jsem léty nasbíral a nakoupil zpět do majetku a moje obrazy, které jsou jediné prodejné. Galerie je na náměstí v Hradci Králové. Daří se mi.

 

To je dobře.

Vy jste užasná, že vás tím neseru. (smích)

 

Proč? Úspěšní lidé by nám měli být vzorem, ne? Proč myslíte, že si lidé vaše obrazy kupují? Kvůli jménu, nebo že se jim prostě líbí?

Obojí. Ale určitě to pro ně musí mít nějaký smysl, když za to dají desítky tisíc. Nejsou zrovna levné!

 

Co malujete? Vaše výtvory mi připadají trochu tajemné, záhadné…

Nepoameričtil jsem se, zůstal jsem svůj. Nemám žádnou šablonu, nic, co bych kopíroval. Snažím se vidět věci přes svoje oči.

Kristián Kodet. foto: Robert Vano

Foto: Robert Vano

 

Jak dlouho vám trvá, než namalujete jeden obraz?

Celej život.

 

Dobrá, kolik jste namaloval za celý život obrazů?

Tisíce, ale já mám sítě rozhozený všude. Ale třeba mi udělá radost, když mi mladí lidi řeknou, že nejeli na dovolenou, aby si mohli koupit můj obraz.

 

A existuje nějaké místo, kde byste nechtěl, aby váš obraz visel?

No, u blbců, kterých je pořád dost. Nedávno za mnou došel takovej divnej chlápek potetovanej a říká: „Hele, potřebuju od vás obraz, heleďte já bych ho chtěl na vobjednávku, mám fotku, mně umřela doga, víte.“ (smích) Nebo přišla paní a říká: „Já mám takový kanape a já vzala kus hadru, tak dybyste mi k tomu kanapi namaloval obraz.“ No, tak jsem se s ní rozloučil. Tohle jsou lidi, kterým nevyhovím. (smích)

Kristián Kodet

Zdroj: Kristián Kodet

 

Třeba vás tito lidé špatně pochopili. Myslí si, že jste malíř a že jim prostě namalujete dogu ke kanapi.

No tak to už nemám zapotřebí. (smích)

 

Jakým stylem maluje akademický malíř?

Tak to vážně nevím.

 

A akademický malíř Kristian Kodet?

Jo, Kodet? No tak to třeba přijedu na faru, mám ideální podmínky k malování, je teplo, pes mě poslouchá, žena je v Praze. A ono to nejde. A z toho je plnej barák lidí a …

 

…je to tam! Můžete mi popsat situaci, když malujete? To přijde nějaký impuls, vezmete paletu…

Já nemaluju s paletou, maluju na stole. Vezmu štětec a začne proces vytváření, ale na mém obraze neuvidíte, že je malovaný štětcem. To nepoznáte. Také mixuji různé barvy. A k namalovaným obrazům se nikdy nevracím. Pokud to nenamaluji najednou, tak konec.

Kristián Kodet. foto: Robert Vano
Foto: Robert Vano

 

Slyšela jsem, že vás dokonce padělali.

Ano, před čtyřmi lety. To byla strašná, velká kauza – šedesát obrazů mi takhle prodali. Ale už sedí. Já mám speciální techniku, oni to sice napodobí, ale co si budeme říkat – nemá to koule.(smích) A nejhorší je na tom to, že lidi to koupí, přijdou a říkají, že dali 80 tisíc za obraz a zda je to pravý. A já jim řeknu že ne a oni se zlobí na mě.

 

To chápu, že to naštve, když si člověk koupí za 80 tisíc Kristiana Kodeta a pak zjistí, že má doma Pepu Kučeru, to bych se naštvala i já!

…no to víte, že ano. (smích)

 

Jaké máte geny, vyhlídky do budoucna?

Vzhledem k tomu, že táta zemřel v šedesáti čtyřech a brácha v šedesáti sedmi a mně je šedesát pět, tak potom si otevřeně přiznejme, co já to mám za vyhlídky! (smích) Ale říkal mi kdysi Ivan Mládek, že si z toho nic nemám dělat, že znal chlapa, kterej pil a kouřil a zemřel v pětadevadesáti letech a měl bráchu, kterej nepil a nekouřil a zemřel ve dvou letech. (smích)

 

Prý se o vás říká, že Kristian Kodet nikdy nezklame, není to svazující?

Počkejte, to se jako říká?

 

Myšleno tak, že nepokazíte žádnou legraci…

Jo takhle je to myšleno, tak to jo. (smích)

 

Ještě jsme neprobrali vaše děti, jaké spolu máte vztahy, co dělají?

Vztahy máme pěkné, ale nepotatili se. Starší dcera dělá produkci u amerického filmu v Praze a ta mladší jí pomáhá. A mé dvě děti z prvního manželství jsou také mimo uměleckou sféru. Ale jinak jsou všechny rozkošné. Tak si představte, že mi volali z Blesku, že kolik je té mojí nejstarší dceři let a já jim říkám, že to je strašný, že už jí je asi třicet. Pak to vyšlo a ona mi volá a říká: „Táto, ty jsi mimo mísu, mně je čtyřicet!“ Tak takhle nějak to máme u nás doma.

 

A manželka je asi hodná, když jste spolu vydrželi skoro čtyřicet let.

Úžasná. Neuvěřitelná. Měl bych dostat vyznamenání. 

A ona ne?

Taky občas, ale jen propůjčit. (smích)

 

Děkuji za rozhovor.

 

 

Text: Dita Brančíková

Foto: Robert Vano www.robertvano.cz

Oblečení a obuv: BANDI www.bandi.cz

Vytvořeno ve spolupráci s hotelem ARIA www.ariahotel.net

Backstage: http://www.ibestof.cz/zajimavosti/backstage-10-2012.html

Korektura textu: Vladana Hallová

Produkce: Michaela Lejsková

Publisher: magazín Best of www.ibestof.cz

Hodnocení článku:



Komentáře

Jan Palach: oheň, který probudil lidi Jan Palach: oheň, který probudil lidi Změny nejsou jednorázové akce. Možná jejich akutní provedení, ale ony samotné jsou trvalým procesem. V roce 1969 hlas lidu nepřekonal... Předchozí článek Jak být fit až do cíle v životě i sportu Jak být fit až do cíle v životě i sportu Léčit. Slovo, které RNDr. Josef Šmarda pokládá za základ úspěchu světového zdravotnictví, a které přesto ve slovnících těch... Další článek