Světe a ústavo div se s Pavlem Kohoutem

Publikováno: 01.04.2013 00:34 | Michaela Lejsková

Pavel Kohout se původně zabýval vývojem počítačových her, ale už v roce 1993 začal působit ve financích, kde postupně pracoval ve společnostech Komero, ING Investment Management a PPF Petra Kellnera. V roce 2007 byl jedním ze zakladatelů finančněporadenské společnosti Partners, kde je členem představenstva a ředitelem pro strategii. V roce 2009 se stal členem NERVu (Národní ekonomické rady vlády). Často přispívá do Lidových novin, Hospodářských novin, MF DNES nebo na servery finmag.cz a peníze.cz. Je autorem knih o financích a investování, zejména šestkrát vydané Investiční strategie pro třetí tisíciletí, knih Vitamíny pro ekonomický růst a Finance po krizi. Nedávno vydal svoji novou knihou Úsvit, která se zabývá kritikou současného politického systému a návrhem nové ústavy pro Českou republiku. Na ni navazuje server www.novaustava.cz. Hlavním koníčkem Pavla Kohouta je fotografování.

Pavel Kohout, foto: Robert Vano

Zdroj: Pavel Kohout, foto: Robert Vano

Ve třiadvaceti letech jste se zabýval programováním, dokonce jste spoluvytvářel počítačovou hru: A to snad ne? Jak moc se lišil tehdejší Pavel Kohout od toho dnešního? Byl jste tehdy „finančně políbený“ Pavel Kohout? Jaký jste byl?
Od 15 let jsem chtěl být programátorem, měl jsem v tom jasno, ale bylo to v ekonomice, ve které neexistovaly žádné počítače. Pokud ano, byly to mohutné kolosy, které vyplnily celou tělocvičnu. Poprvé jsem se k počítači dostal jen díky tomu, že mi ho poslal strejda z Německa v roce 1985. Celníci si s tím nevěděli rady, tak to proclili jako psací stroj. Takový jsem pamětník! Pochopitelně pak přišel rok 1989 a 1990, tak jsem se začal zajímat o to, zda by nebylo dobré napsat počítačovou hru na ekonomické téma. Tím jsem se dostal do skutečných financí. Finance jsem skoro nikdy nestudoval jiným způsobem než jako samouk. Sice mám z financí nějaké zkoušky, ale hlavní bylo samostudium. Mělo to tu výhodu, že jsem mohl věnovat dostatečnou pozornost všemu, co bylo podstatné. A díky tomu mám na věci jiný pohled než většina mých kolegů, kteří to studovali jen na školách.

Což je možná dobře. Všimla jsem si, že snad u všech článků vašeho serveru novaustava.cz jste autorem fotografií. Vybíráte si fotografie ke svým článkům sám?
Kdybych nedělal, co dělám, fotografie by byla mojí vysněnou profesí. Samozřejmě uživit se fotografií je daleko obtížnější. Už jen proto, že konkurence je velká v obou těchto oborech, ale ve financích je větší trh. Takže ano, všechny fotografie, které používám jako ilustrační, jsou vlastní produkce. Ve výběru si občas nechám poradit, ale podstatné je, že nemám rád fotobanky, prefabrikované snímky, které provázejí jako ilustrace každý druhý článek a v podstatě nic neznamenají.

Působíte jako analytik v Partners
…nemám rád slovo analytik. Mám na vizitce ředitel strategie, ale ve skutečnosti je to tak, že mám na starosti doslova pár lidí. Děláme tam práce typu školení, posuzování finančních produktů, aby naši lidé prodávali kvalitní produkty, aby věděli, co prodávají, proč to prodávají, a aby věděli, pro koho je to vhodné, případně nevhodné.

Myslíte si, že se změnil přístup lidí ke správě vlastních financí? Využívají třeba více specializované ­­instituce, jako jsou například Partners?

Do jisté míry se přístup změnil. Lidé jsou dnes méně důvěřiví ve srovnání třeba s 90. lety, kdy na neregulovaném trhu prosperovali všelijací podvodníci. Na druhé straně mnozí lidé jsou nedůvěřiví do té míry, že si sami škodí. A pak se diví, když mají problém. Jako pacient, kterého bolí zub, ale nevěří zubařům.

Další věc je, že dnes u nás smějí působit na základě tak zvaného evropského pasu finanční společnosti z jiných států. A ty pak na našem trhu provádějí věci, které by si doma – třeba v Rakousku – nikdy nesměly dovolit. Jenomže rakouskému regulatornímu orgánu je to lhostejné. Rakouská firma pak klidně může odrbávat důvěřivé Čechy: inkasovat dvojité poplatky, lhát a tak dále.

Vaše společnost Partners se před časem podílela na seriálu Krotitelé dluhů. Tato svého druhu reality show ukázala, že lidé v Česku mnohdy neumí uvažovat o financích zodpovědně. Čím si to vysvětlujete?
Z velké části je to lenost. Člověk je příliš líný, než aby si vzal kalkulačku, kus papíru a tužku a zamyslel se, zda bude mít na splátky, anebo jestli bude mít problém. Opravdu nemyslím, že by bylo rozumově náročné spočítat si nějaký jednoduchý rodinný finanční plán, udělat plus a minus, kolik se vydělá a kolik utratí. Musím říct, že některé ty případy mě opravdu překvapují. Pak je druhá věc, že lidé často sedají na lep různým podvodníkům, kteří řeknou, že vlastně o nic nejde, a pak se ukáže, že ten člověk podepsal nějakou šílenou smlouvu, ze které není úniku. Chce to počítat a dávat si pozor, co podepisujete.

Co tedy radíte?
Nenechat se do ničeho nutit! Slušný prodejce, ať už prodává cokoli, od aut, přes byty až po životní pojištění, člověka do ničeho nenutí. Pokud někdo používá manipulativní a nátlakové techniky, klient má raději odejít a hlavně nic nepodepisovat.

Jste členem NERVu, Národní ekonomické rady vlády. Ve svých článcích vládu někdy značně kritizujete. Řídí se vláda doporučeními této skupiny?
Pokud vládu kritizuji, tak je to pouze pro její dobro. Že pracuji v poradenské komisi, samozřejmě automaticky neznamená, že bych nutně musel souhlasit s vládou ve všem, co dělá.

Jak probíhají debaty na jednotlivá témata – jsou názorově vyhrocené, nebo panuje většinou shoda?
Debaty bývají málokdy vyhrocené už z toho důvodu, že NERV je pouze poradní orgán, který o ničem nehlasuje. Když se řekne „doporučení NERVu“, může to znamenat, že to je pouze doporučení jednoho člena.

Takže to není hlasované? Myslela jsem, že doporučení jsou na základě shody.
NERV se  pouze bere na vědomí. Takže doporučení NERVu je docela ošidné označení.

Pavel Kohout, foto: Robert Vano

Zdroj: Pavel Kohout, foto: Robert Vano

Před časem jsem dělala rozhovor s Tomášem Sedláčkem a probírali jsme vaši tezi o 27 amatérských pyrotechnicích, kteří v místnosti s bombou řídí Evropu. Pan Sedláček se o vás vyjádřil slovy: „Z toho mám skoro pocit, že on je jediný v Evropě, kdo ví, co s tím.“ Panuje mezi vámi ekonomy NERVu nějaká forma soupeření?
Držím se toho, že kolegové by se neměli navzájem pomlouvat nebo o sobě něco šířit. S Tomášem máme některé názory naprosto odlišné. Má jinou životní zkušenost a dívá se na věci jinak. Jestli řekl, že má pocit, že jsem jediný v Evropě, kdo má recept na řešení problémů, pak bych jen podotknul, skromně-neskromně, že Evropská centrální banka – ECB – nakonec udělala to, co jsem už dlouho předtím psal, že udělá – že nakonec začne intervenovat na finančních trzích a že to bude v hodně velkém měřítku. Ale nebyl jsem zdaleka jediný a ani první, kdo psal o nutnosti tohoto zásahu. Takže nikoli, nebyl jsem jediný v Evropě, kdo věděl co a jak.

Teče stále evropský hlavní proud do pomyslného kanálu, nebo se již situace v EU zlepšila? Je už světlo na konci předluženého tunelu?
Teď tomu hlavnímu proudu mohutně pomohla ECB, a to ve dvou krocích. Jednak tedy v závěru prosince 2011 a poté v únoru a březnu 2012 vychrlila obrovské množství peněz…

Natiskla je?
Ne tak docela. Tvorba peněz není triviální věc. Nejde ani o to, že peníze dnes nejsou většinou fyzicky natištěné, ale vznikají stiskem několika kláves na počítači. Podstatné je, že peníze, které vzniknou touto cestou, mohou být vedeny určitým kanálem za nějakým přesně určeným účelem. A dá se to udělat tak, aby se to nepromítlo do inflace.

No ale byl to správný krok?
Správný, nesprávný – jediný možný. ECB zakročila v nejhorším, když už se zdálo, že se trhy opravdu zhroutí. A potom ještě začátkem září 2012 předseda ECB Mario Draghi provedl nejúčinnější ústní intervenci, jakou světové trhy kdy zažily. Řekl, že „ECB udělá cokoli, co bude třeba, pro záchranu eura“. Bankéři, investoři a spekulanti si to dali dohromady a řekli si, že kdykoli to bude zapotřebí, uvolní ECB libovolný objem miliard. Od té doby se datuje určitý obrat na finančních trzích, který pomohl. Přinejmenším až do nejnovější kyperské krize.

Pavel Kohout, foto: Robert Vano

Zdroj: Pavel Kohout, foto: Robert Vano

Často slyšíme strašení eurofederalistů. Kdyby se Česká republika vyčlenila z EU, myslíte si, že by opravdu nastala nějaká izolace? Přetrhaly by se obchodní vazby.
Investor jako třeba Volkswagen, který zde má automobilku, by ji pochopitelně nezavřel jen na protest, že jsme vystoupili z EU. Neumím si představit nějakého racionálního investora, který by udělal cokoli vzdáleně podobného. Obchodní vztahy jsou takové, že se to nedá zpřetrhat. Vzdali bychom se dotací, což by bylo fajn. Možná bychom přišli o bezcelní styk, to by mohl být trošku problém. Ale nemyslím si, že bychom měli okamžitě vystupovat z EU. To je vskutku krajní krok. Na druhé straně, neměli bychom být submisivní a pasivní a neměli bychom předem souhlasit automaticky se vším, co nám EU řekne.

A dá se to tak prosadit? Teď jsme byli ti zlobiví pouze my a Velká Británie.
Vidíte, byli jsme pouze my a Velká Británie a utrhli nám za to hlavu? Poslali nám sem tanky? Už ani ty tanky nám sem nikdo nepošle… a zrovna na ně jsme byli už skoro zvyklí. (smích)

No a věříte, že EU vydrží jako politická unie v čele s Barossem, coby bývalým maoistou, v této podobě delší dobu?
Já pořád doufám, že v určitém okamžiku si odpovědní vůdcové uvědomí, že když máme neustálý tlak na sjednocování a harmonizaci a tak dále, že každá akce vytváří protiakci. Když se příliš tlačí na umělé sjednocování, může to způsobit odstředivé tendence. Například nedávná situace v Británii, kde zcela vážně uvažují o referendu o vystoupení z EU. Jsem optimista, věřím, že se to nakonec ustálí do rovnovážné polohy.

Pavel Kohout, foto: Robert Vano

Zdroj: Pavel Kohout, foto: Robert Vano

Když jsem hlasovala pro vstup do EU, představovala jsem si, že vstupujeme do hospodářské unie – volný pohyb osob a zboží. Nemyslíte, že si to myslelo více lidí?
Ano, hodně lidí si to tenkrát takto vysvětlovalo. Británie, když vstupovala v roce 1974 do EU, vstupovala do Evropského hospodářského společenství. To byla úplně jiná unie než dnes. Ale přesto si myslím, že to nakonec dopadne spíše dobře.

Druhá věc je, že s Evropou to vypadá špatně ekonomicky. Ne že bychom měli úplnou krizi, ta vypadá hůř. Ale jsme ve stavu takového potácení se, dlouhotrvající stagnace, ze kterého se nezdá, že by byl nějaký únik. Podívejte se na některé země, kde je šílená nezaměstnanost jako třeba ve Španělsku... Že by se toto mělo nějak rychle zlepšit? Když je země dlouhodobě postižena takovou nezaměstnaností, bude to pro ni mít trvalé a těžko napravitelné důsledky.

Zmínil jste evropské dotace, jaký je váš pohled na ně?
Každá evropská dotace musí být nějakým způsobem kofinancovaná. Vždy je nějaký spolupodíl na dotacích. Vzniká dilema, zda se dotace má čerpat na nějakou úplnou ptákovinu, která k ničemu nebude, jen proto, že ty peníze tady jsou – zda je vhodné zatížit veřejné rozpočty nesmyslným výdajem jen proto, že dostaneme peníze zdánlivě zadarmo. A zda dále zatížit veřejné rozpočty tím, že projekt bude potřebovat údržbu a provozní výdaje.

Vzniká tedy dilema, jestli čerpat, nebo nečerpat. Každá dotace je pokřivením trhu. U některých se to dá vysvětlit nebo omluvit. Myslím si však, že dotací, které jsou vítané, které by šly na kulturu nebo na vědu, je málo. Ale různé cyklostezky a okázalé stavby, těch je většina. U nás před několika lety postavili chmelařské muzeum. Chmelařství na Žatecku je za zenitem, muzeum bylo postaveno očividně s obrovským nákladem a já v něm nevidím velký smysl. Jediný důvod byl podle mne „nějak“ ty peníze utratit.

Pavel Kohout, foto: Robert Vano

Zdroj: Pavel Kohout, foto: Robert Vano

A co debata kolem solárního boomu, máte spočteno, kolik Češi celkově přispívají na obnovitelné zdroje?
Solární boom byl odstartován částí zákonodárců, kteří již věděli, k čemu to povede, a chtěli si na tom vydělat. Výpočet výkupní ceny byl nastaven tak, že z toho byl úmyslně udělán zlatý důl. Nedávno mi říkal jeden poslanec, že ztráty způsobené solární energetikou se dají srovnat s celkovými náklady na sanaci bankovní krize, kterou jsme měli koncem devadesátých let.

To je jak velká částka?
Stovky miliard korun. To už není triviální částka.

Vstoupil jste do prezidentské předvolební kampaně podporou Vladimíra Franze. Nevadilo vám jeho neekonomické zaměření? Váš kandidát tápal při termínu „progresivní daň“…
Já jsem si říkal, že to možná nemusí tolik vadit. My zde žijeme od roku 1990 v přesvědčení, že všichni hlavní politici by měli být studovaní ekonomové. Prezident Masaryk také nebyl ekonom a fungovalo to.

Havel taky nebyl ekonom…
…měl ale dobrý poradenský sbor, který dokázal vybrat členy bankovní rady dosti slušně. Nejde o to, aby každý politik byl brilantní ekonom, ale aby měl nějaké základní rozumové uvažování a aby byl schopný rozeznat, jestli mu někdo říká nějakou demagogii, nebo jestli mu radí dobře.

S výhrou budoucího prezidenta Zemana jste se smířil a nepřiklonil jste se k žádnému finalistovi. Strategii menšího zla neuznáváte?
Miloš Zeman hlásal některé názory, které jsou v přímém protikladu s mými. A Karel Schwarzenberg – to je ještě horší příklad. Jakožto poslanec a člen vlády přímo zvedal ruku pro věci, které považuji za zlé a škodlivé.

V první řadě mu vyčítám, že odhlasoval zvyšování daní a všechny ty nesmyslné ekonomické zákony bez rozmyslu a bez toho, aby se na to někoho vůbec zeptal. Kromě Kalouska, kterému bohužel nekriticky věří. Vůbec se mě nedotklo to masové nadšení. Říkal jsem si, že nemůžu volit ani jednoho, ale když nakonec vyhrál Zeman, tak se přiznám, že jsem měl docela radost. Kalousek na Hradě by byl pohroma.

Pavel Kohout, foto: Robert Vano

Zdroj: Pavel Kohout, foto: Robert Vano

Neměli byste Zemanovi v rámci NERVu navrhnout nějaké školení? Myslíte, že by to byly NERVy?
Navrhovat Zemanovi ekonomické školení, to bych si netroufal. (smích) On má v hlavě svůj ekonomický zformovaný názor, jeho osobními zkušenostmi a jeho osobní historií. Můžeme se bavit, hádat, možná by to v určitých momentech bylo i zábavné, ale školit bych si ho netroufal.

Myslíte si, že u Zemana a Schwarzenberga sedí rozdělení na levici a pravici?
Podívejme se na jejich činy. Zeman daně převážně snižoval, Schwarzenberg daně zvyšoval. Co je pravicové a co levicové, je zřejmé.

Jaký je váš názor na exprezidenta Václava Klause?
Byly doby, kdy jsem Klause kritizoval velmi hlasitě do té míry, že když jsme se poté jednou setkali, dostal jsem osobně vynadáno. Musím přiznat, že zaslouženě, protože článek, který byl předmětem sporu, nepatří k těm, které bych dnes zařadil do hitparády svých nejlepších.

Na druhé straně trvám na tom, že Klaus od roku 1995 do roku 1997 udělal něco významného špatně. A sice, že po kupónové privatizaci nefungovala komise pro cenné papíry a burzy. To byl velký průšvih. Následky jsou cítit do dneška. Hodně jsme na to doplatili a bylo to naprosto zbytečné.

V čem si Václava Klause naopak ceníte?
Václav Klaus dělí lidi na dvě skupiny, jedni ho nenávidí a druzí ho zbožňují. Já se řadím do velmi málo početné skupiny Klauso-realistů, nebo se o to alespoň snažím. Takže si uvědomuji, že některé věci udělal zásadně špatně a některé zásadně dobře.

Například?
V první řadě, když se ještě na přelomu roku 1989 a 1990 vedla diskuze o tom, jak to vlastně má vypadat s ekonomickou reformou, on jednoznačně prohlásil, že se bude budovat kapitalismus a že nějaké „třetí cesty“ jsou předem odsouzeny k zániku. To byla naprostá pravda. Dále si myslím, že nejlépe, jak mohlo dopadnout, dopadlo rozdělení Československa. Je možné si představit, že by Československo existovalo doposud, ale za tak vysokou cenu, že by přestalo fungovat a došlo by v něm k naprostému chaosu. Ta země by nefungovala. Možná by to nebyla občanská válka jako v Jugoslávii, ale země by byla ochromená. Měli jsme tři zákonodárné sbory, Českou národní radu, Slovenskou národní rada a Federální shromáždění. Tři vlády. Jak se tohle všechno mělo na něčem dohodnout?

Vaše nová kniha Úsvit navrhuje změnit ústavu, celý politický systém. Bude to stačit na to, aby se do země navrátila zdravá politická debata a nikoli politikaření?
Tato myšlenka se datuje řadu let nazpět. Obrat přišel v roce 2007, kdy jsem byl na exkurzi v USA, která se týkala amerického finančního systému. Bylo to díky pozvánce od amerického ministerstva zahraničí. Úvodní přednáška byla o americkém politickém systému. Jak funguje Senát, Sněmovna reprezentantů, nejvyšší soud, že vládní moc je vtělena do osoby prezidenta a že díky tomu nemůže vzniknout vládní krize, a tak dále.

Uvědomil jsem si, jak je tento systém velmi dobře navržen ze systémového hlediska. Vládní krize neexistuje, protože je to z definice vyloučeno. Druhá věc jsou přímé volby do Poslanecké sněmovny. To, jak se dnes sestavují kandidátky, je politický obchod. I když jako ekonom v principu nic proti obchodu nemám, jsem přesvědčen, že když je někdo zvolen poslancem, neměl by obchodovat s mandátem od svých voličů.

Pavel Kohout, foto: Robert Vano

Zdroj: Pavel Kohout, foto: Robert Vano

Znamená to, že jste rezignoval na přirozené zmoudření politiků v ČR?
Nemyslím si, že by byli hloupí ani zlí. Lidi kolikrát když sedí v hospodě, nadávají na politiky, jací to jsou blbci a grázlové. A ono je to tak, že do politiky jdou lidi, kteří mají nejlepší úmysly. Chyba není v lidech. Chyba je v systému. V dobrém systému budou i lidé průměrných kvalit motivovaní, aby se chovali slušně. Ve špatných systémech platí, že příležitost dělá zloděje.

Rozdělil jsem si politiky do tří skupin. První skupinu systém po nějaké době vyhodí ven nebo vytěsní na okraj moci. Druhou skupinu uzpůsobí do nějakého konformního tvaru. Její členové hlasují podle poslaneckého klubu, poslušně zvedají ruce, chovají se jako šedá zóna a nevyvíjí vlastní činnost a názory. Drží hubu a krok a jsou rádi za poslanecký plat a náhrady.

Třetí možností je, že se z nich stanou manipulátoři, kteří se nechají zkazit. Těch je sice menšina, ale vydatná menšina. Vzpomeňme na výzvu Vyměňte politiky. říkám, že vyměnit politiky nestačí, protože když přijdou noví, opět se roztřídí do zmíněných tří skupin. Je to otázka systému, jak jsou nastavena pravidla hry.

Jak byste tuhle situaci tedy řešil vy?

Jediným řešením je změnit systém. Volit pouze takové politiky, kteří to myslí vážně se změnou systému. Všechno podstatné je v systému. Někdo říká, že Češi jsou hloupý a zkažený národ a že jsme odsouzeni k doživotnímu marasmu. Nesouhlasím s těmito rasistickými teoriemi. Podívejte se na Spolkovou republiku Německo a na někdejší Německou demokratickou republiku. Nebo na Jižní Koreu a Severní Koreu. Vše podstatné je v systému. Kulturní rozdíly mají pouze detailní význam.

Píšete jako o život, jste „na očích“, ale vést politickou stranu nehodláte. Vůbec nikdy?
Ne, toto vždy kategoricky odmítám. Mám své zaměstnání a to funguje zatím dobře. Ale pokud se ke knize Úsvit někdo zcela seriózně přihlásí, budu rád a přiměřeným způsobem jej podpořím.

Pavel Kohout, foto: Robert Vano

Zdroj: Pavel Kohout, foto: Robert Vano

Jaká je podle vás vize pro svět za 30 let? Bude Asie a Jižní Amerika vévodit světu jako dnes vévodí Severní Amerika s Evropou? Staneme se příjmově a výkonově průměrnými občany a pocítíme to na životní úrovni?
To je asi nejtěžší otázka ze všech. Zkusme zavzpomínat, co bylo před třiceti lety. V roce 1983 jsme měli tuhý socializmus a nebyla naděje, že by se věci nějak pohnuly. Ve zbytku východního bloku to bylo plus minus stejné. V Polsku měli tehdy výjimečný stav, ještě si pamatuju, jak ho vyhlašovali, bylo to dramatické. V Afghánistánu byla válka, tenkrát tam byli pro změnu Rusové. V Británii byla Margaret Thatcherová, v Americe Ronald Reagan. U nás v komunistickém tisku byly články, jako že válečný štváč Reagan cílevědomě zbrojí, aby mohl zahájit třetí světovou válku.

U nás v Žatci, kde jsme měli domek, každou noc přelétávaly stíhačky MiG. Každou noc byl slyšet sonický třesk, někdy se třásly okenní tabulky. Kdyby si ten Reagan něco začal, abychom byli připraveni. Ve škole jsme měli přednášku jednoho důstojníka, který tvrdil, že jedinou cestou je ještě více a více zbrojit, abychom my – Varšavská smlouva – drželi krok s Amerikou. A že Rusové raději budou jíst jen suchý chleba a zelí, jenom aby ubránili socialismus v naší části světa.

Že o jedenáct let později, v roce 1994, se budu procházet po Manhattanu jako svobodný občan svobodné země, to bych si netroufal doufat ani ve snu. Takže – vize mohou být jakékoli, ale o budoucnosti rozhoduje každodenní práce.

Děkuji za rozhovor.

 

Text: Dita Brančíková

Spolupráce na textu: Jiří Brančík

Oficiální stránky Pavla Kohouta: www.novaustava.cz

Foto: Robert Vano www.robertvano.cz

Foceno v hotelu ALWYN v Praze www.hotelalwyn.cz

Produkce: Michaela Lejsková

Publisher: magazín Best of www.ibestof.cz

Úsvit, Pavel Kohout

Zdroj: Úsvit, Pavel Kohout

Hodnocení článku:



Komentáře

Jan Palach: oheň, který probudil lidi Jan Palach: oheň, který probudil lidi Změny nejsou jednorázové akce. Možná jejich akutní provedení, ale ony samotné jsou trvalým procesem. V roce 1969 hlas lidu nepřekonal... Předchozí článek Jak být fit až do cíle v životě i sportu Jak být fit až do cíle v životě i sportu Léčit. Slovo, které RNDr. Josef Šmarda pokládá za základ úspěchu světového zdravotnictví, a které přesto ve slovnících těch... Další článek

Víte o něčem, co by zajímalo i další naše čtenáře? Pošlete tip redakci!