Toto shromáždění nebylo povoleno: Miroslava Němcová

13.11.2014 22:43 | Václav F. Mensa

Některé události v životě jsou tak silné, že je paměť uchovává jako dokonalou fotografii, se všemi detaily. 17. listopadu 1989 jsme s manželem trávili společné odpoledne doma. Byl to zvláštní den. Cítili jsme narůstající napětí v naší zemi, bylo již po pádu Berlínské zdi a věděli jsme, že se NĚCO a BRZY musí stát také u nás. Zároveň má pro nás toto datum i soukromý význam, je to den mých narozenin. Na bouřlivé oslavy jsme se nechystali. Byla jsem v docela těžkém období, po léčbě nádorového onemocnění. První, co se mi vybaví je, jak sedíme u rádia a napjatě posloucháme, co se děje v Praze na Národní třídě. Vybavuji si panický strach, který mě ovládl poté, kdy jsme slyšeli zprávy o tom, že během srážky s ozbrojenými sbory národní bezpečnosti (tak se tehdy jmenovala policie), byl zabit jeden ze studentů. Náš syn byl tehdy studentem prvního ročníku Lékařské fakulty na Karlově univerzitě v Praze. Neexistovaly mobilní telefony a tak jsme zoufale telefonovali na vrátnici kolejí. Nedovolali jsme se. A tak jsme z rádia přepínali na televizi (existovala pouze Československá státní televize, žádné soukromé, a ta byla v rukou komunistické strany). Až pozdě v noci jsme se synem konečně mluvili. Na úlevu a radost, že je v pořádku, nikdy nezapomenu.

Druhá vzpomínka je na podvečerní žďárské náměstí, kde se v následujících dnech sešli první skupiny lidí, kteří se přidávali k výzvám vysokoškolských studentů. Pamatuji si, jak jsme v chladném počasí a v podvečerním šeru stáli bez mikrofonu na prostranství blízko tehdejšího MNV, dnes Městského úřadu. Jak kolem náměstí jezdily motorky a auta a klaksony rušily mluvčí na těchto improvizovaných mítincích. S dalšími studenty tehdy s peticí přijel domů i náš syn. Kolem náměstí stály postavy, o nichž někdo tvrdil, že někteří z nich jsou členy STB, kteří sledují, co se odehrává. Další vzpomínka je na den generální stávky, na odpolední, již ozvučené náměstí. Na to, jak oprýskané a polorozpadlé domy na náměstí tvořily kulisu těmto dnům. Z hotelu Bílá labuť zněly první projevy. Velmi dobře si pamatuji, jak jsme roznášeli do schránek ve Žďáře letáky. Na sídlišti u nádraží jsme potkali dvě pracovnice tehdejšího Okresního výboru KSČ, které jsem od vidění znala. Nesly dvě ohromné tašky plné papírů. Myslím si, že likvidovaly okresní komunistické archivy.

Vzpomínám na úžasnou atmosféru těchto dnů nejenom ve Žďáře, ale také v Praze, kam jsme se s manželem vypravili.

Viděno zpětně: 17. listopad otevřel dveře do svobodné společnosti. Vzpomínám si, na okouzlení svobodou, na to, jak autobusy našich lidí, dlouhá léta držených za dráty komunistické země, jely do Vídně, do Benátek… Jsem šťastná, že jsem byla svědkem těchto událostí, že znám ten pocit, kdy spadne ohromná tíha z člověka, kdy cítí volnost a radost. Jistě, s odstupem času a na základě dnešní zkušenosti, bychom v pozdějších letech mnohé udělali jinak. Jako v osobním životě. Ale návrat do světa, ze kterého jsme byli na dvě generace vyloučeni, je pro mě hodnotou, která převažuje nad současnými potížemi.

Miroslava Němcová, členka Poslanecké sněmovny ČR, předsedkyně mandátového a imunitního výboru

25_nemcova

Zdroj: Archiv Miroslavy Němcové


Hodnocení článku:



Komentáře

Ranní rituály novodobých gladiátorů Ranní rituály novodobých gladiátorů V průběhu věků se bojovníci vždy připravovali na bitvy rozličnými rituály. Mezi samuraji meditace, ve Tróje vzdávání obětí Bohům,... Předchozí článek Jak být fit až do cíle v životě i sportu Jak být fit až do cíle v životě i sportu Léčit. Slovo, které RNDr. Josef Šmarda pokládá za základ úspěchu světového zdravotnictví, a které přesto ve slovnících těch... Další článek

Víte o něčem, co by zajímalo i další naše čtenáře? Pošlete tip redakci!