Trh mrch 100: Otázka života a stylu

Publikováno: 26.05.2013 20:07 | Alex Lenoir

Říká se, že pokud chcete Boha pobavit (já říkám, jak ho zabavit po zbytek vašeho života), řekněte mu své plány. Proto nevěřím na zpověď. Mým Bohem byl v tomhle ohledu kamarád Dominik, který mě pravidelně překecával abych s ním chodil do Cloud 9 na panáka, ale nyní poprvé mě z mého osobního obláčku č. 9 vysoko nad realitou všedních dní stáhl k zemi. Vlastně mě spíš zdrtil. Dominik pracoval na burze. Takže rychlé, rozhodné uvažování a briskní argumenty jsou jeho nepostradatelnými pracovními nástroji. Před PXE pracoval jako kreativec v reklamní agentuře, poté prodejce inzerce v časopise Pour Homme a chvíli měl i svou právnickou praxi. Něco jako Da Vinci jednadvacátého století. Svým způsobem jsem ho obdivoval. Z kluka z Ústěku (městečko asi 85 km za Městem) se tak stal makléř s bytem na Hlavní ulici a maďarskou hospodyní. Zažil jsem tak všechny jeho vývojové fáze od volnomyšlenkáře kouřícího trávu, přes Mr. Fashionable po Billyho Flynna. Patrně nejhorší byla ale jeho podoba číslo čtyři, která kloubila všechny předcházející tváří v jednu. Něco jako Gordon Gekko říznutý Annou Wintour.

Čekal jsem, že hned po promoci vypadneš někam do světa. Budeš pracovat pro Patricka Granta nebo se vrhneš na Wall Street,“ řekl najednou mezi soustem křepelky a hltem vína. „Ne, že zakopeš tady v redakci českýho magazínu.“

To mě zaskočilo. Během dvou minut co mi vzal řeč. „Vždyť víš, že se na podzim chci vrátit do školy. Navíc – mám práci, kterou jsem tak moc chtěl. A ten magazín je všechno co jsem já,“ argumentoval jsem se sklenicí vína v ruce.

Ne, to je tvoje práce. Je to jen to co ty děláš. Když tě zítra vyhodí tak co? – skočíš z mostu?“ zeptal se bez kapky citu.

Mám kolem sebe spoustu úspěšných mladých lidí. Všichni jsou pracovití, cílevědomí a bez ohledu na pohlaví a tělesnou konstrukci se ženou za svým cílem jako kamion s odhodláním pitbulla. Chraň Bůh abyste jim vstoupili do cesty. Za jejich dokonalými obličeji a košilemi na míru se často skrývají ostré zuby, které se nebojí pevně skousnout, držet a nepustit. Mnozí raději budou mladším partnerem firmy než partnerem živého člověka. Občas se bojím, že i já jsem jeden z nich. Na druhou stranu není dobře, když se nepouštíme do citových kšeftů když s vypětím sil zvládáme ty ekonomické? Jak můžeme chtít naplno žít dva životy zatímco se sotva stíháme stát krátkou etapou životnosti jednoho z nich? I Lana Del Rey ví, že jsme samozřejmě zrozeni k tomu abychom umřeli. Ale pracujeme abych žili, nebo žijeme jen proto abychom pracovali?

Ten večer se v centru Města otvíral obchod s hodinkami. Byla to jedna z těch akcí kde byli všichni. Plno blbců, x lidí, kteří ani nevěděli proč tam vlastně jsou, ale i pár, který jsem znal a na které jsem se těšil. A mezi nimi i jeden člověk, na kterého jsem nějakým záhadným způsobem zapomněl.

Paťo!“ neubránil jsem se nadšení, když jsem uviděl Patrika. Chodili jsme spolu jeden semestr na vysokou, ale pak se trhnul a už jsem o něm neslyšel. Někdo říkal, že ho našli zastřeleného v Libni, ale evidentně to byly jen kecy. Osobně jsem si myslel, že se někde fláká a jen ztrácí čas chlastáním a bůhví čím. Jenže teď tady stál v perfektní obleku a nevypadal jako oběť kapavky.

Rád tě vidím, kamaráde,“ řekl jsem a popadl jsem ho za rameno, načež on mě objal naplno. „Naposledy jsem tě viděl na zkoušce z makroekonomie, když jsi profesorovi vrátil prázdnej papír, sedl na Ducati a zbyla po tobě jen rudá šmouha. Co teď děláš?“

To ale bylo před pěti lety,“ zasmál se. „Teď jsem se vrhnul na podnikání. A náhodou zrovna dnes otvírám jeden obchod...“ řekl do ztracena a zůstal se na mě dívat.

To je skvělý. Moc ti to přeju. Jakej obchod,“ zeptal jsem se aniž bych spojoval všechny ty očividné tečky.

Patrik lehce roztáhl ruce od sebe a jakoby ukázal kolem sebe. A kdo je tu dnes za debila co nečetl pozvánku?

Řekl bys' to do mě? Borec, kterej neví co je finanční páka teď prodává hodinky Karlu Gottovi!“

Jazzová kapela duněla ulicí, mezi hosty pluly hostesky s humrovými košíčky a já v ruce nervózně žmoulal slamák. Měl jsem pocit, že se všichni skvěle baví. Všichni kromě mě. Pořád mi v hlavě hlasitě šrotovaly vzpomínky na dnešní oběd. Ani ona pověstná sklenička mi náladu nezpravila. Spíš jsem se zpětně začal patlat v každém Dominikově slově. Nutně jsem potřeboval něco co by dnešní večer vylepšilo. A ono to přišlo.

Můžu požádat o autogram?“ zeptal se mě zpoza vitríny ženský hlas. V mnoha případech bych o jeho majitelce pochyboval a teď jsem si byl jistý. Ten zvláštní (jedinečný) vyčítavý tón na konci každé věty dávala jen ona.

Jistě slečno, a kam si ho budete přát..?“ odpověděl jsem ve stejně laškovném duchu. Sofie byla moje kamarádka. A taky něco jako platonická láska. Studovala v Austrálii a tak domů jezdila jen jednou za půl roku. O Vánocích jsem ji prošvihl a tak uplynul celý rok co jsme se viděli. Teď přijela na prázdniny. Žádná škola, žádná práce, žádné povinnosti. Jen nadšení z života na druhé straně Země. Upřímně jsem chtěl skoro zatlouct co dělám a říct, že... třeba... před Národní bankou hraju na buzuki. Co? Ale nejen Město, ale evidentně celý svět je moc malý.

Já tě sleduju. Nenechám si ujít žádný sloupek. Dokonce je i překládám svým kamarádům v Austrálii. Takže máš u protinožců celkem solidní fanklub,“ řekli mi hrdě. Nebo mi to alespoň tak znělo.

Fakt?“ začervenal jsem se a ego mi vyletělo vysoko nad mraky.

Byla to jako droga. Víno, deprivace, červený koberec, drahé hodinky, dávný kamarád, záblesky fotografů, krásná žena, její vůně, nečekaný úspěch. Všechno dohromady vytvořilo jedinečnou mixáž, která mi dovolila říct tu nejvšednější větu: „Nezajdem někdy... někam... něco... sníst?“

Později ten den jsem musel přemýšlet o životě a stylu. Jsme to my co utváří naši práci nebo spíše pracovní pozice utváří nás? Často slýcháme jak práce člověka mění, ale slyšeli jste už o někom, komu se podařilo změnit profesní náplň své práce kvůli osobnímu životu? Vědci už našli první léky na AIDS i na rakovinu, ale vyvinout mechanismus, který by propojil ozubená kolečka práce a osobního života se jim zatím nepodařilo.

Více jak dva roky jsem se pokoušel najít mrchy co nám stěžují život. Hledal jsem je všude; mezi přáteli, v rodině, mezi spolupracovníky. A myslím, že konečně jsem je našel. Těmi největšími překážkami, těmi mrchami, které nám komplikují cestu životem jsme si často my sami sobě. Možná se bojíme neúspěchu, ale o to víc se děsíme úspěchu. Co když uspějeme? Každý úspěch v práci znamená překopat osobní život. Často i popřít to co jsme. Opustit pozvolný směr cesty vedený našimi rozvážnými kroky a pustit se na dráhu, která se řítí neuvěřitelnou rychlostí neznámo kam. A proč? Abychom jsme se stali něčím lepším? Kdo to posoudí?

Pokaždé když začneme rekapitulovat odkud kam jsem došli a jak dlouhou cestu jsme ušli vždy si připomenem jak dlouho a jak daleko ještě půjdeme. Pokud by se vám náhodou nelíbilo kam jste došli, zaražte tam zpátečku a vraťte se do okamžiku zlomu. Tedy pokud to ještě jde.

Hodnocení článku:



Komentáře

Karel Hynek Mácha, české poezie pán Karel Hynek Mácha, české poezie pán Je skvělé, když víte, že Máj je lyricko-epická báseň a poprvé vyšel v roce 1836. Je ohromné, když se s někým můžete podělit... Předchozí článek Jak být fit až do cíle v životě i sportu Jak být fit až do cíle v životě i sportu Léčit. Slovo, které RNDr. Josef Šmarda pokládá za základ úspěchu světového zdravotnictví, a které přesto ve slovnících těch... Další článek

Víte o něčem, co by zajímalo i další naše čtenáře? Pošlete tip redakci!