Trh mrch 100,3: Horečka páteční noci

Publikováno: 30.06.2013 16:23 | Alex Lenoir

Poslední dobou se mi zdá pořád stejný sen, že lezu po provaze. Vlastně je to cop. Dlouhý blond cop, po kterém se šplhám nahoru. Když jsem už skoro u neznámého, ale vysněného cíle, nůžky mě odstřihnou. A já padám a padám a... Pak se probudím a první na co myslím je, jestli už jsem dopadl nebo mě ten pád teprve čeká. Otočím se na levou stranu postele a tam to je – blond cop. Sofie už u mě přespávala měsíc. Její byt byl... Nevím, pořád bylo mnoho důvodů proč mi ho nemohla ukázat. Evidentně byl v hrozném stavu když vzala zavděk mou matrací z Ikea položené na zemi. Při pohledu na ten cop, který se svůdně svíjel na polštáři a jeho rozčepýřený konec mě šimral pod nos mi došlo, že ten pád je přede mnou.

V létě gradují nejen teploty ale i vztahy. Myslím, že to spolu souvisí. Určitě. Pokud přežijete přelom července a srpna, kdy jsou teploty nejvyšší, tak zvládnete cokoliv. Jenže náš vztah byl na bodu varu už teď na konci června. Na papiňáku máte takový ten špunt, který povolíte a upustíte páru a tlak. Ačkoliv jsem prohlížel náš vztah ze všech stran nic jako bezpečnostní pojistku nebo záchranou brzdu jsem nenašel. Byli jsme jako natlakovaný kotel plný chili, který se řítí dopředu a my dva se přetahujeme o volant. Jak moc se tedy můžeme spolehnout na budoucnost? Dá se s něčím co nemáte právně ochráněné nebo stvrzené vlastní krví počítat? Upřímně vaše budoucnost nikdy nebude jen ve vašich rukou. Mnoho lidí si s ní rádo zažongluje a jako horký brambor přehodí někomu jinému. Ne pro vaše dobro, ale pro jejich vlastní úlevu, že je to mimo jejich kompetenci.

Tak jsem tak ležel s rukou za hlavou a díval se do stropu. Jo, mohl bych vymalovat. Ale proč? Za chvíli se Sofie zvedne a půjde se osprchovat do svého bytu abychom jsme se následně potkali na kávě v centru.

Adrian bude mít výstavu. Plastový vesmír,“ řekla a podala mi neonově růžovou pozvánku na vernisáž.

Adrian?“ zadíval jsem se na ní překvapeně.

Adrian,“ potvrdila. Patnáct sekund a třikrát Adrian. Jak se ukázalo Adrian byl jeden z těch mladých a nadějných umělců, kterých bylo plné Město. A jen pár z nich se dostane někam dál než do zašlé galerie mimo Hlavní třídu. Jemu se to kupodivu podařilo. A Sofie mu pomáhala zrealizovat jeho první výstavu galerii Detox.

Poprvé jsem ho potkal na kávě ve Spolku. Adrian pil kávu zásadně černou a bez cukru. Argumentoval tím, že káva tak na něj víc zabere. Jo, určitě, vole. Seděli jsme u rohového stolu jako v nějaké zvrácenjěší verzi Velkého Gatsbyho a já se dobrovolně koukal na to, jak Adrian plácá Sofii na stehně. V tomhle ohledu to byl divný vztah na úrovni květinových dětí. Ne, Woodstock neskončil, jen změnil adresu.

Viděl jsem tvoje plastiky a...“ chtěl jsem být vstřícný k příteli mé přítelkyně.

Hej, tak bacha jako! Jsou to světelný instalace,“ ohradil Adrian.

No... rozhodně jsou efektní,“ dal jsem mu druhou šanci.

Ehh,“ zhnuseně vydechl. „Nedělám to na efekt. Je to vyjádření mojí podstaty. Mého pohledu na skutečnost světa bez toho aniž bych idealizoval sám sebe a svět přetvářel podle svých ideálů,“ dodal jakoby unaveně z vymýšlení těchle vznosných myšlenek. A tak jsem se nadechnul a jednu mu vpálil do toho kreativně pokřivenýho ksichtu: Měl bys přestat hulit trávu kreténe. Mrdá ti z toho.

Úplně jsem se slyšel jak to říkám. Ale raději jsem to polknul. A místo toho jsem řekl „Hlavně, že se to prodává.“ Zase špatně. Co následovalo? Přednáška na téma, že umělec, který dělá umění aby ho prodával, je děvka. A on děvka není. Proč jsem mu jednu nenatáhnul? Kvůli Sofii. Jenže ona na něj koukala jak na pravoslavnou ikonu a já tam byl za pitomce, který jako jediný patrně (určitě!) chápal, že Adrian je schopný dosáhnout orgasmu jen tehdy, když si sám honí vlastní ego. Pak si ten novodobý Pollock v tmavém rohu kavárny nasadil sluneční brýle a otráveně vysvětlil, že musí za kurátorem výstavy. Myslel jsem, že to nejhorší už mám za sebou. Jenže on jí prsty stočil vlasy a políbil ji. Ne jako líbáte mámu, ale jako líbáte ženu, kterou miluje, s kterou žijete. A tohle znásilnění horním i spodním rtem doplnil větou: „Uvidíme se doma.“

Doma? Jako u nás doma? V mém bytě, který jsem pronajal za svoje poslední úspory? Tam se my tři potkáme? Jak se ukázalo Adrian byl všechno jiné než živořící umělec. Rodiče mu koupili jeden z těch střešních bytů v centru města s nekonečně vysokými stropy a maximálně otevřeným prostorem, aby jeho umělecký duch měl kam vzlétnout.

Ty tam s ním bydlíš?“ zeptal jsem se Sofie asi po pěti minutách ticha co Da Vinci odešel.

Tam bydlím. S tebou žiju,“ odvětila jako by o nic nešlo.

V tom není rozdíl.“

Necítil jsem se podvedený. Spíš... obehraný. Jako by všichni kolem mě znali pravidla hry, a já je chtěl dohnat, ale nevěděl jsem, kterou figurkou táhnout. Král měl totiž najednou zcela jinou pozici než bývá zvykem dle pravidel. A pěšák byl rázem na koni.

Následující dva dny jsem byl jako v oparu. Asi to bylo tím horkem. Měl jsem plnou hlavu Sofie, ale přesto jsem nemohl dojít na to, co pro mě znamená. A přiznávám – ztratila u mě na hodnotě. Snad i díky tomu nebo právě kvůli tomu, co se stalo mi bylo celkem jedno jak to s námi bude dál. Chceš jít? Fajn. Jen tu nech klíč.

Těsně před odchodem na vernisáž začalo pršet. Ne, začala padat voda. Byl to takový ten vydatný déšť srovnatelný s tou známou scénou z Flashdance, kdy Jennifer Beals na sebe spustila nálož vody. Stál jsem před zrcadlem, vázal jsem si motýlka a došlo mi, že tohle není vztah co bych měl mít ve třiadvaceti letech. Teď mám milovat zběsile a urputně, odvážně, střemhlavě. Neměl bych předstírat lásku a na snahu o chápání budu mít čas před rozvodem s druhou a řetí ženou za další třicet let v naší vile se služebnou. Ne v bytě, kde by mělo být komplikované jen se osprchovat dřív než dojde teplá voda. Neměl bych dělat, že mi nevadí, že se dělí o byt s Lancelotem. Neměl bych slevovat ze svých hodnot jen proto aby si ona nepřipadala levná. A hlavně – neměl bych začínat větou slovy neměl bych. To je pochybovačné. A pochyby jsou na nic.

Proto jsem řekl: „Měli bychom si promluvit.“ To zafungovalo jako magická formule. Světla v bytě problikla a pak zhasla úplně. Stáli jsme v té temnotě a čekali co bude. Nebylo nic. Ale i v té tmě cítil, že se ně mě dívá. A já se díval na ni. Někam tam před sebe a snažil se ji rozpoznat.

Vytáhl jsem mobil a světlo displeje namířil na ni. „Půjdeme,“ zeptal jsem se.

Vzhledem k tomu, že jsou to světelný instalace a nejde proud tak se vernisáž pravděpodobně konat nebude.“ To byla odpověď na mou poslední otázku, která sice pokračovala, ale mě se zdálo jako by se vracela k tomu, co jsem říkal předtím. „Myslím, že to nemá smysl,“ dodala.

Ticho. Tak hluboké a hutné. Přešla k oknu a pustila do bytu trochu vzduchu. Tma fungovala jako nepropustná zeď, jako nárazník. Jen díky přirozenému světlu zvenku jsem podle jejího obrysu tušil kde stojí. Ale neviděl jak se tváří. A už vůbec jsem jí neviděl do hlavy na co myslí. To jsem ostatně nevěděl ani ve dne. Přišlo mi, že jsme v té tmě byli nekonečné hodiny. Když se žárovka opět zaškaredila a světlo protnulo byt nějak intuitivně jsem se dívali upřeně na sebe.

Co bude dál?“ zeptal jsem se.

Asi... asi bych už zůstala doma.“

Myslím s náma. S náma dvěma,“ upřesnil jsem počet osob, které do našeho vztahu počítám.

Alexi, to že se dělím o nájem s Adrianem na našem vztahu nic nemění.“

Našem nebo vašem vztahu?“

Opakuje se to každý rok. Město obsadí turisté a rezidenti prchají. Utíkají aby dohnali to co zameškali. Běží za tím, čím chtějí být, čemu věří a doufají, že to stihnou než jim ujede vlak. Nechají se unést do vzdálených končin a snaží se zapomenout na všechno čím (pro někoho) byli, protože nevěří, že to byl jejich skutečný obraz. Potápí se do hlubin a doufají, že až se vynoří, nad hladinu uvidí vše v jiném, lepším světle.

Hodnocení článku:



Komentáře

Karel Hynek Mácha, české poezie pán Karel Hynek Mácha, české poezie pán Je skvělé, když víte, že Máj je lyricko-epická báseň a poprvé vyšel v roce 1836. Je ohromné, když se s někým můžete podělit... Předchozí článek Jak být fit až do cíle v životě i sportu Jak být fit až do cíle v životě i sportu Léčit. Slovo, které RNDr. Josef Šmarda pokládá za základ úspěchu světového zdravotnictví, a které přesto ve slovnících těch... Další článek

Víte o něčem, co by zajímalo i další naše čtenáře? Pošlete tip redakci!