Trh mrch 106: Pokoj s nadějnou vyhlídkou

Publikováno: 06.10.2013 21:31 | Alex Lenoir

Ne, jsem si jistá, že ta vernisáž začíná v pět.“

Banner bude přes celou šířku stránky tak jak jsme se domluvili.“

Předpokládám, že ne všichni budou pít bílé víno. Proto mám ještě červené víno a pivo.“

Jistě, že ten obrázek jde změnit, ale ten který tam je, jste nám jasně zadali.“

Ano, budou tam i ty sýrové jednohubky. A pro všechny případy pořád v kabelce nosím nějaký gram trávy, kdyby přišla delegace z UPRUMky.“

Ne, fokus musí být v první třetině, jinak to nebude vidět.“

Ano, myslela jsem tím marihuanu, ale byl to vtip.“

Tak mi to pošlete ještě jednou a přepracujeme to.“

Ne, nekouřím marihuanu. Byl to jen vtip a rozhodně jsem tím nenarážela na to, že se váš syn léčí z drogové závislosti.“

Budu se těšit.“

Mějte se.“

Leželi jsme s Markétkou v posteli vedle sebe a každý v ruce mobil. Tupě jsme zírali do nikam a mysleli na sýrové jednohubky a reklamní bannery. Tak takhle vypadá partnerská romantika. Muž, žena, dva operační systémy a stovky lidí v ruce. To je dost na jednu postel a jeden vztah.

Tak jdeme na to,“ zeptala se mě Markétka

Jasně,“ hlesl jsem a došlo mi, že sex možná poprvé v historii není sexy. Stal se z něj rituál. Prakticky obětní rituál, kdy oba partneři dávají na oltář vztahu fakt, že ani jeden se na něj necítí.

Poslední dobou se můj život smrsknul jen na dvě věci – moje práce a moje přítelkyně. Dva je celkem fajn počet. Na vztah. Ale ten vztah byl o ní a o ní. A já? Já jsem se z vlastního života tak nějak úplně vytratil. Spíš jsem ho pozoroval než prožíval. Žil si vlastním životem, do kterého jsem nezvládal zasahovat a nechal se jím spíš vláčet než bych ho skutečně vedl.

Je to přesně rok co jsme s kámošema prchli z Města a jeli na svatbu Milanovi. A po roce jsem tím směrem jel zas. Tentokrát sám. Cíleně. Protože jen Milan, bývalý broker a v současnosti úspěšný hospodář, dokázal pochopit potřebu být sám. Třicet kilometrů po dálnici a pak a dalších šedesát kilometrů po okrsce.

Víš, co jsem minulej víkend udělal,“ zeptal jsem Milana. „Řekl jsem jí, že jedu na dva dny na jednání do Vídně.“

Ale nejels' tam,“ vytušil Milan.

Za pět tisíc jsem si pronajal hotelovej pokoj v centru a celej víkend tam jsem tam sledoval seriály, přečetl dvě knížky od Davida Morrella. Šel spát v šest ráno vstával v jedenáct dopoledne, pil černou kávu a jedl M&M's.“

Sotva jsem to řekl, viděl jsem do jaké smyčky jsem se dostal. Tak takhle teď bude vypadat můj život? Budu z našeho osobního bytu utíkat do designového leč neosobního hotelového pokoje, kde budu plýtvat peníze, čas i energii? Jenže pořád se starám a potřeby druhých a nezbývá mi čas na ty moje. Jak můžu mít dobrý vztah když ani nedokážu být a vyjít sám se sebou? Pravdou bylo, že ten pokoj v pátém patře působil jako předěl. Jako milník, který mě odděloval od nás, ale současně mi po návratu z druhého břehu dovoloval být nám blíž.

Seděli jsme v boudě mezi vinohrady a dívali se na vesnici v údolí. Působila tak mírumilovně. Z komínů se kouřilo a já uvažoval o tom, co tady člověka může trápit? Drama a tady? To je přece nemožný. Jenže každá komunita, každé místo si něco s sebou nese.

Chybí ti někdy burza, bary... Město?“ zeptal jsem se Milana.

Pravdu? Ne.“ Jeho odpověď působila upřímně a rezolutně. „Je tu tolik práce, že na to co bylo není moc času myslet. Dřív jsem žil v domnění, že s Městem všechno začíná ale hlavně končí. Že Město a moje práce je všechno. A že život tam je hrozně rychlej. Ale tady je to jako čtyřproudovka.“

Hele, nechceš psát ty sloupky místo mě? Já se tři roky snažím přijít na to co chci a jak toho dosáhnout a ty to všechno máš,“ zasmál jsem se.

Myslíš?“ zeptal se Milan a důkladně se napil vína. „Rok po svatbě a žádný dítě. Ve třiceti. Nějak se nemůžeme sehrát. Je to asi jako bys' chtěl nastartovat Aston Martin klíčem od Wartburga.“

Pár vteřin mi trvalo, než jsem se zmohl na reakci. „Myslím, že Aston nemá klasický klíč.“

Přesně! Už jsme toho zkusili tolik. A jasně že jí neřekneš, že o sobě pochybuješ. Pamatuješ když jsme ještě chodívali na Veletržní do Misch Masch a byli jsme nadržení na všechny ty modelky, holky z Města i mimo, který stály na baru. Teď mám tolik sexu, že je mi z toho na blití! Fakt – je mi skoro třicet a já nenávidím sex. Kdybys' mi tohle před pěti lety řekl, tak bych si myslel, že ti mrdlo.“

Milis, nejsi Wartburg.“

Některé vztahy trpí pro nedostatek intimity, která je právě to něco co vztahu dodává grády. Je to jako ten proces kdy se z vína stává šampaňské. Jinde ale sex získává status rutiny, povinné rutiny, která má pachuť povinnosti. Ve výsledku tak zanikají oba.

V neděli jsem se vrátil domů. Tedy do toho bytu, kde bydlím s Markétkou. Okamžitě mi skočila kolem a krku a já měl hrozný strach, že to ucítí. Pozná, že jsem nebyl na tenise s firmou, ale dva dny pil víno mezi hlavičkami vinohradu. Ucítí ze mě všechnu tu čokoládu co jsem snědl minulý týden v Kempinski. A především vycítí, že nejsem šťastný. Proč? Protože šťastná není hlavně ona.

Je ti něco?“ zeptala se mě a držela mi hlavu v dlaních.

Ne,“ zalhal jsem. „Jen jsem rád že jsem... doma.“ A já skutečně rád byl. Protože po mnoha týdnech to byla první upřímná věta. 

Hodnocení článku:



Komentáře

Karel Hynek Mácha, české poezie pán Karel Hynek Mácha, české poezie pán Je skvělé, když víte, že Máj je lyricko-epická báseň a poprvé vyšel v roce 1836. Je ohromné, když se s někým můžete podělit... Předchozí článek Jak být fit až do cíle v životě i sportu Jak být fit až do cíle v životě i sportu Léčit. Slovo, které RNDr. Josef Šmarda pokládá za základ úspěchu světového zdravotnictví, a které přesto ve slovnících těch... Další článek

Víte o něčem, co by zajímalo i další naše čtenáře? Pošlete tip redakci!