Trh mrch 109: Časy se nemění

Publikováno: 27.10.2013 21:50 | Alex Lenoir

Benovi je pětadvacet. Pracuje jako projektový manažer ve firmě GoodFood. Má dobrý plat, dobrý telefon, dobrou kancelář, dobrý, vlastně hodně dobrý auto a kurevsky skvělej byt na Nábřeží, kterej mu fakt závidím. Má tak celkem dobrý život. Měl by i celkem dobrou pracovní dobu jako zbytek jeho týmu, kdyby práci nedával nejen vše to co musí, aby šéf byl spokojený, ale především aby byl spokojený on sám se sebou. A tak zatímco jeho (ne)spolupracovníci panákovali ve Zlatým stromě, on do čtyř ráno doma seděl nad prezentací informující o odhadované ziskovosti dalšího měsíce. Samozřejmě, že další den to na poradě vypadalo jak v ústředí Můžu v černém. Ben stál ve světle projektoru a cítil v místnosti opar zbytkového alkoholu. Snažil se mluvit o finančních odhadech a nemyslet na to, jestli ho vůbec někdo vnímá. Možná, že kdyby přestal v půlce věty a sedl si, ani si toho nikdo nevšimne. Přesně věděl jak to bude pokračovat. Po posledním slidu poděkuje za pozornost, pak lehce zakašle, šéf si všimne, že skončil a zeptá se, jestli k tomu někdo něco má načež se ozve jedno, maximálně dvě zabručení. Nakonec to shrne, že už je stejně pátek a teď už nic novýho nevymyslíme. A tak Ben zůstane v prezenčce sám a bude myslet na to, že kvůli tomuhle místu pět let studoval, spal na studentských kolejích a jedl smradlavou rýži za výhodnou cenu z Lidlu.

Má k tomu někdo něco,“ zeptal se šéf, když Ben dokončil prezentaci. Klasika.

Říká se, že časy se mění. Dnes v noci jsme se v čase vrátili. O celou hodinu. O hodinu déle jsme mohli diskutovat, milovat, pít, hádat se a v hospodách mluvit nad vyčpělým pivem šermovat rukama. Bylo proč. Někteří měli strach, že hodina se změní na třicet let. Uvidíme. Pravdou ale je, že v čase se může vrátit jen ve fantaskní literatuře a filmech. Držte se. Svět pořád zrychluje směrem dopředu.

V úterý mi jsem měl velice zvláštní schůzku, které předcházel telefon s vedoucí bakalářské práce z mé alma mater. Žádala mě jestli, když dělám teda v té reklamě, bych jednomu studentovi nepomohl s výzkumem. Už jsem se slyšel jak říkám, že bych neskutečně rád, ale vážně nemám čas. „Děkuji paní profesorko, a jsem poctěn. Budu ho čekat.“ To ti patří, manekýnevole.

Konzultace se studentem ekonomie začala velice dobře. Jenže velice rychle se svezla ke hře stylu otázky a odpovědi. Ukázalo se, že Mirek možná o reklamě a PR ví ještě víc než já. Co ale nevěděl je, co s ním bude až mu rektor předá diplom a slavnostně ho zpoza cihlových zdí kopne ven do života. Bylo to jako ohňostroj otázek, který z něho prýštil a já se marně snažil najít špunt, který by tuhle protrženou přehradu otazníků zacpal.

Vždycky jsi věděl, že chceš dělat reklamu? Jak? Protože ve všech agenturách, které jsem kontaktoval, tak chtějí praxi. Ale já zatím jen rozdával letáky na veletrhu vysokých škol. Ale teď vedu školní časopis, protože toho kluka co dělal šéfredaktora vyrazili, protože neměl dost kreditů. Takže mě napadlo, že bych mohl i nějak do médií. Profesorka mediální komunikace mi slíbila, že by mi dala doporučení. Ale do všech redakcí kam jsem psal mi ani neodepsali. A ty jsi dostal práci pět minut potom co ti dali diplom, tak mě napadlo, že mi řekneš jak...“ topil mě Mirek v otázkách.

A já tam seděl naproti kluka se studijním průměrem 1,075 a snažil se vstřebat alespoň zlomek energie, která z něho cákala jak z králíčka Energizer. Moc jsem mu chtěl odpovědět. Jakkoliv. Říct mu, že to zvládne a bude to dobrý. Bylo to jako sedět proti zrcadlu a lhát sám sobě.

A cos mu řekl?“ zajímal se Ben.

Řekl jsem, že nesmí polevovat. Že musí na sobě makat a všechno co do toho snažení dává se mu určitě jednou vrátí. Hlavně nikdy nesmí přestat věřit v to, co dělá. Jasně, vím je to klišé. Ale já v něj věřím a...

...i já to říkám. Každý den sám sobě než jdu do práce,“ podotkl Ben a poctivě se napil vína. „Dal jsem dnes výpověď,“ přiznal a zatvářil se nejistě.

Proč? Máš nový místo? Co budeš dělat? Kam jdeš? Neříkej, že vyšla ta burza? Počkej, nekecej, fakt tě chtějí v Matthew&Jerry,“ chrlil jsem nadšeně jednu otázku za druhou a nemínil přestat. Ben se na mě díval a chtěl mi dát pozitivní, nadějnou odpověď ve stylu jako: ano, mám to místo finančního ředitele a k tomu asistentku a vlastní kávovar a neformální pátky jako bonus, ale místo to zaznělo jen: „Nevím. Teprve si hledám místo.“ A najednou jsem byl já ten nadšený plný entusiasmu a Ben plný rozpaků a rozjívené nejistoty, který nevěděl jak odpovědět.

Stáli jsme na Náplavce, já v ruce láhev kapitána Morgana, on pomerančový džus a průběžně si je prohazovali.

Jsou skoro tři.“ řekl Ben a díval se jak vteřinovka klokotá po číselníku Breitlingů. Další výměna lahví.

Jsou zase dvě,“ řekl jsem a obouruč se napil rumu jak zbojník a koukl se na svoje nobrandový hodinky z Asosu.

Říká se, že časy se mění. Ale kdo je mění. Lidi. U nich to začíná i končí. Není něco jako stroj času který zavelí, že teď budou hodiny ubíhat směrem doleva nebo doprava. Pořád je to směr vpřed. A pokud jsme udělali maximum, neměli bychom cítit výčitky. Nicméně... jak jsem tak stál nad vodou stále pádící vpřed a ubývajícím rumem, musel jsem se ptám sám sebe – jsem skutečně tam kde jsem chtěl být. Tady. Takhle. Co se za ten rok co jsem dostal ten posranej diplom změnilo? Dostal jsem patent na rozum, ale kde mám deklaraci sebe sama?

Neměl jsem na víc?

Hmm...

Hodnocení článku:



Komentáře

Karel Hynek Mácha, české poezie pán Karel Hynek Mácha, české poezie pán Je skvělé, když víte, že Máj je lyricko-epická báseň a poprvé vyšel v roce 1836. Je ohromné, když se s někým můžete podělit... Předchozí článek Jak být fit až do cíle v životě i sportu Jak být fit až do cíle v životě i sportu Léčit. Slovo, které RNDr. Josef Šmarda pokládá za základ úspěchu světového zdravotnictví, a které přesto ve slovnících těch... Další článek

Víte o něčem, co by zajímalo i další naše čtenáře? Pošlete tip redakci!