Trh mrch 110: Větší než malé množství viny

Publikováno: 04.11.2013 21:30 | Alex Lenoir

Byl to jeden z těch dnů, které přežijete jen díky vědomí, že večer budete po zásluze odměněni. Přesně v sedm hodin jsme se s Petrem sešli v baru NomenOmen na silný drink a ještě silnější řeči. Nemohlo mi uniknou, že přes roh baru mě pozoruje blondýnka popíjející manhattan. V momentu kdy jsme s Petrem zaplatili, ještě spěšně si usrkla koktejlu a zbrkle ke mně přiskočila.

Vy celý večer tak na mě koukáte,“ nadhodila mi, „a teď odcházíte.“ Prakticky mi to vyčetla.

Vy na mě celý večer koukáte,“ opáčil jsem a navíc byla to pravda! Já ji celý večer úspěšně ignoroval a soustředil se jen na vodku. Jenže po dalších několika větách jsem opouštěl bar s jejím číslem.

Co to děláš?“ ptal se mě vyděšeně Petr.

Nic, je to jen číslo,“ vysvětlil a jsem a mávl jsem rukou s telefonním číslem na ubrousku.

Daniela?! Děláš si prdel?!“ okřikl mě Petr při pohledu na ubrousek s otiskem rtů.

Nebudu jí volat!“ znovu jsem přitvrdil. Nebudu. Nebudu?

Vztahy jsou jako běh dvou lidí vedle sebe na nekonečné trati. Není to o předávání štafety ale o vytrvalém klusu vedle sebe. Navzdory všem okolním vlivům a citovém stavu obou účastníků. Není to závod. Nevítězí ten kdo doběhne do cíle jako první, ale ten, kdo toho druhého vezme do náručí když upadne. Co když je ale na trati někdo třetí? Utíkáte od něj ale současně k němu natahujete ruku a snažíte se ho zachytit. Koho ale zachráníte když bude padat? A hlavně kdo z těch dvou zachrání vás?

Moje ideální představa čtvrtečního večera byla miska čedarového popcornu a Rosemary má děťátko. A neexistovalo cokoliv co by mě odtrhlo od Mii Farrow a čokoládové myši. Proto když se Markétka vytasila s větou „za deset minut tady bude taxík“ bylo moje nadšení na bodu mrazu. Ne, ještě mnohem dál. Asi někde kolem Jakutsku. Nechtělo se mi jet přes celé město do Karlína, dvě hodiny sedět v přetopeným divadle, a pak další dvě hodiny postávat na rautu. Do postele se dostanu o půl jedné a ráno budu rád, že vstanu. Něco jako projev zájmu se u mě objevil až když mi Markétka slíbila skleničku vína a nějakou tu jednohubku. „Seženu tu čedarovou,“ zatvářila se odhodlaně. Tak to, tak jo...

Při závěrné děkovačce mě vždycky napadne, jestli tak bouřlivé ovace u lidí vyvolalo to představení nebo fakt, že už to konečně skončilo. „Tak a máme to za sebou,“ odfoukl si chlap v řadě za mnou. Tak ten na reprízu určitě nepůjde. Potom co se nadšené publikum dostatečně vyplácalo, aby se mohlo vrhnout na bar a oschlý catering, jsem se stal oním exemplářem +1. Jo, fakt existujeme. Čekal jsem kdy se zjeví Darwin, napíchne mě na špendlík jako výstavní vzorek a jako další důkaz evoluce. Zatímco Markétka se bavila s realizačním týmem já utužoval vztahy s barmanem. Jmenoval se Michal, bylo mu devatenáct a s přítelkyní jsou spolu 7 měsíců. Letos byli na dovolené v Brazílii. Jeho sestra pracuje jako prodavačka v Prada. Zatímco ostatní korzovali a vzájemně si dokazovali jak se jim představení líbilo (jakoby na tom záleželo) já se poctivě ožíral na baru. A při … další skleničce vína ke mně přistoupila vyzáblá zrzka.

Vy musíte být Alex,“ zeptala se mě a já kývl. „Jsem Lucie. Dělám s vaší Markétkou...“ uvedla se Pipi Punčochatá. Lucie byla fotografka. Jedna z těch sexuálně nevyhraněných umělkyň, které o(b)jeli celej svět. „Slyšela jsem, že taky fotíte...“ nahodila mi a zatvářila se dychtivě.

Pokud slovo fotím je honosně řečeno, že mám foťák a občas ho vezmu do ruky tak pak ano – fotím.“

Markétka říkala, že jsou to hodně povedené fotky.“

Asi tak jedna z padesáti.“

Chtěla bych to vidět.“

Tak já vám po Markétce nějaký pošlu.“

Víš co.... Dám ti vizitku,“ podala mi ten malý papírek. „Je tam i mail. Pošli mi tak tři pět nejlepších... nebo klidně i víc,“ dodala. Nešlo jen o fotky. To poznáte.

Nejprve se mi ten pocit zájmu líbil. A byl super. Bylo to jako kdyby mi do žíly proudila silně koncentrovaná droga z bezedného zdroje, která přesně věděla na jaké smysly vám působit. Lhal bych, že jsem si to neužíval a neprožíval maximálně jak to jen šlo. Současně jsem se ho ale děsil. Bál jsem se účinku a reakce. Hleděl jsem do nočního Karlína a dýchal na sklo. No, tak – co ti je? Ptal jsem se sám sebe. Lucie.

Líbilo se ti to,“ zeptala se mě Markétka při cestě domů.

Líbilo.“

Flirtování je krásná věc. Tedy jen do té chvíle dokud někomu neubližuje. Lehce se totiž z něčeho nezávazného, stane něco provázaného. Stojíte na mostě mezi dvěma břehy a zvažujete, který si vybrat. Jít dopředu a ochutnat to vzrušení z něčeho nového a nebo se vrátit na jistý, nedobytný břeh a hájit jeho existenci?

7757697694_4d9cae80ca_o-6739

Zdroj: http://8tracks.imgix.net/i/000/704/316/7757697694_4d9cae80ca_o-673

Hodnocení článku:



Komentáře

Ranní rituály novodobých gladiátorů Ranní rituály novodobých gladiátorů V průběhu věků se bojovníci vždy připravovali na bitvy rozličnými rituály. Mezi samuraji meditace, ve Tróje vzdávání obětí Bohům,... Předchozí článek Jak být fit až do cíle v životě i sportu Jak být fit až do cíle v životě i sportu Léčit. Slovo, které RNDr. Josef Šmarda pokládá za základ úspěchu světového zdravotnictví, a které přesto ve slovnících těch... Další článek

Víte o něčem, co by zajímalo i další naše čtenáře? Pošlete tip redakci!