Trh mrch 111: Outsider v Nesnázích

Publikováno: 10.11.2013 20:47 | Alex Lenoir

Martin věděl kdy nastal ten zlom. Přesně si ten moment pamatuje. Seděli na podnikové večeři v Buddha Baru, před ním jeho oblíbené mušle sv.Jakuba, všichni včetně šéfa rozchlastaní a on žhavil BlackBerry a řešil průser na účetním úseku.

Myslím, že tu práci nezvládáš. Asi se na ni nehodíš,“ nadhodil mu šéf. Martin přestal na okamžik dýchat. A asi poprvé mu bylo něco jako do pláče. Odejdi. Pro tebe tu práci nemáme.

Jak vypadá prohra? Je to až ten pád, moment kdy padáme nebo už ta chvíle kdy jsem si vědomi, že naše cesta nabrala směr, který jsme si úplně nevysnili. Jako když auto dostane smyk, vy v něm sedíte točíte volantem, dupete na plyn ale nic nezabírá. Auto se rozhodlo, že vyjede ze silnice a napálí to do stromu. Co budete dělat? Jak blázen dupat na brzdu nebo se s tím smíříte?

Táhla z něho grappa jak svině a prakticky mi řekl, že nic nedělám... že nehraju za tým... že nemám týmového ducha... že se nesoustředím na průběh týmové práce ale jen svůj vlastní výsledek.“

Hlavně, že on je takovej týmovej hráč,“ utrousil sem.

Že ani tady na večeři neumím ten mobil vypnout a bavit se. Jenže někdo to udělat musel.“

Tak jasně, děláte byznys. Vyděláváte prachy. Nehrajete paci paci.“

Právě. A pak mi to došlo,“ rozhodil ruce Martin a zašermoval si prstem u spánku. „Tohle jsem nikdy NIKDY nechtěl dělat.“

Jasně, dnešní doba je těžká, ale hrozně mě naštvalo, že to Martin takhle vzdal. Ublíží tím především sobě. Proč se na to hned vykašlal? Proč se víc nesnaží? Proč sakra víc nebojuje?

Ve středu jsme si s Martinem dali běh. Na mostě jsme se zastavili a vydýchávali se.

Rozhodl sem se – vrátím se domů. Do Nesnází,“ řekl rozhodně.

A to jako s tatíkem budeš prodávat kachličky na Vysočině?“ zeptal jsem se lehce zděšeně. (Nic proti Vysočině. Zdravím kluky z Humpolce. Zase musíme zakalit.) „Jasně, že je to těžký. A tak co si dát chvíli pauzu a pak se do práce vrátit?“

A co budu dělat? Vysedávat v Bakeshopu a čekat až mě pozvou na pohovor?“ zasmál se. „Nenapadlo tě, že už ve Městě nechci být? Já už prostě nechci. Nechci se pořád přemáhat.“

Ne, nenapadlo. Kdo by nechtěl být ve Městě? Všichni sem přichází, aby si plnily sny, zhodnotili svoje iluze a především došli někam dál. V tom momentu mu cinkl mobil. Strohý email mu oznámil, že firma nikoho novýho nenabírá. Bylo 11:11. Šťastný čas na přání.

Domů se vracejí jen poražení,“ pokýval hlavou.

Ty nejsi poražený,“ opáčil jsem a alespoň jsem na jeho tváři vyloudil něco jako milosrdný, smířený úsměv. „Takže to je naposledy co spolu běháme?“

Popravdě když se Martin před dvěma roky stěhoval do Města měl docela jistě jiné představy o svém působení. Hrozně moc jsem mu chtěl říct něco co by ho povzbudilo. Víte, jednu z těch vznosných vět, které vám říkají, když končíte základku, střední, vysokou i postgraduál. Třeba něco od Gándhího. Ale nic mě nenapadlo. Tak jsem zkusil něco vlastního. Jen správnej chlap má tu odvahu vrátit se o kus cesty zpátky na rozcestí, když neví jak dál.

Poslední podání ruky a pak se Martin začal nořit do mlhy, který prostoupila celý les. A nejednou prostě nebyl. Chtěl jsem se rozběhnout směrem domů. Jenže mlha mi nějak vzala směr.

Martin se mezitím po asfaltce lehkým klusem vracel zpátky. Bylo mu divně. Neustále měl v puse hořkou pachuť a ani ustavičným polykáním se jí nedokázal zbavit. A v momentu kdy se zamyslel mu noha ujela a on se zabořil do rozbředlého listí vedle trati. Popravdě si nebyl jistý jestli to bylo jen rozkládající se listí nebo i psí hovna. Byl až po kolena ve sračkách. Doslova. Cítil že je mu zle. Z toho smradu, z té hořkosti v puse, z toho, že neví kde za týden bude. A ten pocit stoupal až mu vytryskl pusou. Už o takových případech slyšel, že někdo zvracel kvůli práci. Jen ho nikdy nenapadlo, že jedním z nich bude i on.

Když je mi nejhůř vzpomenu si na Michala Horáčka a jeho větu, že nejdůležitější je mít sny. Doteď mi ta věta pomáhala. Byla něčím jako mou denní mantrou. Jenže těžko se s ní žije, když mnozí kolem vás o sny přicházejí. Připadám si pak jak naivní snílek, že v ještě něco věřím. A mám pocit, že bych měl být realistou. Smířit se s tím, že ničeho nedosáhnu a vždycky budu jen... že nikdy nebudu nic víc.

...už nejsi lev a velký šéf.

Máš svůj svět a ten se ti hroutí, 


to dávno znám, já prožil to sám,

kráčíš dál a cesta se kroutí,

až potkáš nás na ní, tak přidej se k nám...

Wabi Daněk, Outsider

IMG_19

Zdroj: Pinterest

Hodnocení článku:



Komentáře

Ranní rituály novodobých gladiátorů Ranní rituály novodobých gladiátorů V průběhu věků se bojovníci vždy připravovali na bitvy rozličnými rituály. Mezi samuraji meditace, ve Tróje vzdávání obětí Bohům,... Předchozí článek Jak být fit až do cíle v životě i sportu Jak být fit až do cíle v životě i sportu Léčit. Slovo, které RNDr. Josef Šmarda pokládá za základ úspěchu světového zdravotnictví, a které přesto ve slovnících těch... Další článek

Víte o něčem, co by zajímalo i další naše čtenáře? Pošlete tip redakci!