Trh mrch 113: Prázdné místo

Publikováno: 24.11.2013 20:37 | Alex Lenoir

Když Michalově tátovi oznámili lékaři, že má nález všichni došli k závěru, že je to konečná. Ostatně diagnóza, která mu předpovídala nanejvýš tři měsíce, moc možností nedávala. Když tátu Michal poprvé vezl do IKEMu uvědomil si, že tohle asi dlouho nezvládne snášet. Že tohle je něco co nikdy nechtěl zažít a měl pocit, že tímhle všechno končí. Když tátovi bylo špatně tak, že nemohl vstát z postele, tak si myslel Michal, že tohle je konečná. Opravdu. Byl už připravený na všechno. Když ho místo jednou za týden do IKEMu vozil třikrát týdně myslel si, že tohle je konečná. Když pak tátu si nechali na pozorování celý týden myslel si, že je to konečná. Když přišel tátu navštívit a on byl vyčerpaný tak, že nemohl ani mluvit myslel si, že je to konečná. Jenže pořád to šlo dál. Za každým dnem přišel ještě horší a po něm další. Obávaná konečná nastala ale až ten den když Michal přišel na lůžkové oddělení a táta tam prostě nebyl.

Vždy když se něco stane, říkáme si, že může být ještě hůř. Je to psychologická hra, kterou vedeme sami se sebou. Chlácholíme se tak, utěšujeme, vědomě si lžeme. Pořád je tu totiž naděje druhého dne. Po tmě přijde světlo, a po bolesti nastane úleva. Jenže co přijde když odejde člověk?

our legacy

Zdroj: Our Legacy

Popravdě je, že jsem moc nechápal Michalův přístup. Od té doby co byl jeho táta nemocný jakoby začal dělat vše proto aby ten fakt popřel. Randil s několika holkama najednou, k motorce přidal bicross a taková ta ultralehká letadélka, co vypadají jako papírové modely, nechal se tetovat, zase začal spekulovat na burze a z vegetariána se stal masožravcem. Nutno ale přiznat, že kdykoliv ho táta potřeboval Michal tam byl. Ochotně bez jediného postěžování ho vozil po vyšetřeních a pak na něj čekal. Pokud ho ale táta nepotřeboval, byl Michal schopen vypadnou na několik dní z Města a vrátit se až to bylo nutné.

Tohle všechno se mi vybavovalo když jsme stáli na hřbitově. Vůbec jsem nevnímal co se tam vlastně děje. A podle nepřítomného výrazu jaký měl i Petr jsme oba uvažovali nad stejnými věcmi. Jen teď když si na to vzpomínám těžkou popsat Michalův výraz. Byl... nijaký. Ani vyděšený, ani zmatený, ani tragický. Byl jak mlčící hladina, která neměla v úmyslu se s kýmkoliv o cokoliv dělit.

Michalův táta nesnášel pláč, smutek, stěžování. Byly to projevy slabosti a muži slabí nejsou. Zato rád slavil. Takže po krátkém obřadu, jsme šli do restaurace na svíčkové řezy a láhev vína. O čem si chcete povídat?

Tak,“ řekl zprudka Michal a zvedl skleničku s vínem. „Na nás! A na život! To je asi to jediné co stojí zato oslavovat,“ zavelel.

Když jsme po nekonečném a poměrně útrpném obědu vyšli konečně ven několik sklenic vína mi dovolilo Michalovi vystřihnout poklonu, jak klidně to zvládá. Ve skutečnosti se mi chtělo říct, že se mi zdá, jakoby se mu neskutečně odlehlo.

Víš... vlastně se mi ulevilo“ šokoval mě. „Nečekám, že to pochopíš, ale... tři roky jsem usínal s tím, že až se ráno probudím, bude na tom ještě hůř než večer. A hlavně se toho bál on. A teď už vím, že hůř nebude. Už nebude další zastávka, kdy nastoupí jen další doktor, kterej ti bude dávat falešný naděje. Každej vlak musí jednou dojet na konečnou. A asi to zní ohavně, ale nějakým způsobem jsem rád, že tenhle výlet skončil.“

Hrozně tě obdivuju za to, jak jsi to všechno zvládal.“

Alexi, tady není co obdivovat. Žil jsem ten vysilující život jen proto, že to tak chtěl. Líbila se mu tahle iluze, že všechno je jak dřív. On věděl, že to tak není a já taky. Pořád se k tomu stavěl jakože má jen blbou chřipku. Vždycky říkal, že i když člověk umírá, tak ještě pořád žije,“ vydechl Michal „Nevím, jestli si někdy připustil, že by mohl... umřít,“ dodal. „A... hlavně nevím, jestli jsem si to někdy připustil já.“

Jedna latinská věta říká media vita in morte sumus tedy i uprostřed života jsme blízko smrti. Když se nad tím zamyslíte, pochopíte, že nikdo z nás není smrti ani blíž ale ani dál. Každému z nás je odpočítán čas úměrně našemu životu. Nesmíme se vzdávat jen proto, že někdo řekl, že už to nemá cenu. Dnes každý kretén řekne cokoliv jen proto aby vám cíleně nedal zapravdu. Jediný kdo o nás má právo rozhodovat jsme my sami. Co když to nevyjde? Možná. Ale bude to jen naše volba. Třeba že poslední.



Do dobré noci té nekráčej ve fraku.

Běsni jen, běsni jen dál, protiv soumraku.

Dylan Thomas: Do dobré noci té nekráčej ve fraku

Hodnocení článku:



Komentáře

Ranní rituály novodobých gladiátorů Ranní rituály novodobých gladiátorů V průběhu věků se bojovníci vždy připravovali na bitvy rozličnými rituály. Mezi samuraji meditace, ve Tróje vzdávání obětí Bohům,... Předchozí článek Jak být fit až do cíle v životě i sportu Jak být fit až do cíle v životě i sportu Léčit. Slovo, které RNDr. Josef Šmarda pokládá za základ úspěchu světového zdravotnictví, a které přesto ve slovnících těch... Další článek

Víte o něčem, co by zajímalo i další naše čtenáře? Pošlete tip redakci!