Trh mrch: Chlapec ve Městě divů

Publikováno: 06.04.2014 21:03 | Jan Prchal

Když jsem před rokem odjížděl do Paříže připadal jsem si hrozně světově. Měl jsem stipendium a od studentské organizace i práci na poloviční úvazek v ateliéru jedné značky. Hrdě jsem odmítl studentskou ubytovnu a rozhodl se najít si vlastní ubytování. Moje představa byla rohový byt v centru Paříže, s nekonečnou vinotékou a v přízemí domu by byla pekárna, kam bych ráno chodil na café au lait a slaný croissant. Teď vím, že jsem byl naivní kretén. A skončil jsem tak, že jsem bydlel na okraji Paříže v bytě s dalšími dvěma spolubydlícími nad arabskou masnou, kde mě každé ráno fackoval smrad košerácky zabitých jehňat. Jenže nakonec se to stal můj domov. A já si ho zamiloval. Včetně všech jeho pachů a nevýhod jako třeba, že každý třetí úterý v měsíci netekla teplá voda. A sotva jsem si na tohle zvykl, přišel čas se vrátit.

Vždycky když někam jedu a pak se vrátím, čekám, že všechno bude jinak. A když to tak není, tak jsem zklamaný. Jenže kvůli té stálosti se přece vracíme. Abychom získali zpět jistotu, zázemí, vrátili se na místa, která známe, obklopili se lidmi a věcmi co máme rádi a s kterými je nám dobře. Dobrodružství na cestách už bylo přece dost. Teď chceme ty jistoty.

131

Zdroj: Tumblr

Těšil jsem se zpátky do Města. Ale uvítalo mě tak, že zatímco jsem čekal na taxík před halou letiště Václava Havla někdo mi ukradl mobil. A s tím i moje poslední instagramové vzpomínky na Paříž. Důkaz, že jsem tam skutečně byl. Žil! A doma mě čekalo další překvapení. Seděl jsem na kufrech v předsíni, když jsem uslyšel divný zvuky z kuchyně. Že by mýval? Rozsvítil jsem a Marek a Simona to dělali na lince. Na mé lince, kde si chystám jídlo. Co mě šokovalo víc než samotný akt, byl fakt, že toho nenechali.

Do prdele, myslel jsem si, že se vracíš až ráno,“ vykřikl Marek a lehce vypadl z rytmu, ale jinak v té činnosti stále pokračoval. Tak jo, vítej doma!

Další den v centru. Ještě před rokem jsem byl typickej kluk z Města. Věděl jsem kam zajít na dobrý steak, kdy se otvírá bar, a na kterou prodavačku se vyplatí dělat oči, pokud chcete, aby vám odložila vaši velikost bot. Jenže teď jsem si připadal jak v říši divů. Šel jsem si pro svou oblíbenou kávu a místo kavárny tam bylo květinářství. Patricie dala výpověď a Couture Store teď měl nového manažera prodejny. A kamarád Marek povýšil v práci, takže na naše obědy v pracovní době neměl čas. Byl jsem zase doma. Ale připadal jsem si jako puzzle, které se nehodí do skládanky.

Sotva jsem se vybalil a Marek doplnil vitamíny, potkali jsme se (už oblečení, ale ne méně překvapení) u snídaně. Popravdě.... Marka znám třináct let. A za tu dobu nebylo téma, kterém bychom spolu nemohli mluvit. Včetně toho klíštěte na jeho zadku, z kterýho se vyklubala piha. Díky bohu, že na stole ležel výtisk Hospodářských novin a my mohli glosovat hlavní titulek. Bylo to zvláštní.

Dost se Město změnilo. Jsou tu úplně jiný kavárny než si pamatuju. A zrušili tu pizzu na Hlavní,“ připomněl jsem.

No co Město, ale ty ses změnil. Kouříš?“ podivil a ukázal na krabičku cigaret.

Jen někdy si zapálím.“

Chceš k tomu i skleničku vína?“ zažertoval a rozhovor utichl. To by mě zajímalo jak dělají ty míchaný vajíčka...

Jak se zdá, tak si vztahy musíte pěstovat. Nestačí si jen do kolonky na Facebooku napsat Ve vztahu s.... Takhle vztahy fungovaly na střední. Na lyžáku v primě mi Denisa nabídla mentosku a zeptala se, jestli bych s ní nechtěl chodit. A já řekl, že klidně. Dali jsme si pusu. Její jazyk v mé puse mě překvapil natolik, že jsem tu žvýkavou gumu spolknul. Denisu jsem znovu viděl až na maturitním plese, kdy to dělala pusou jednomu klukovi z plavecké třídy v jeho otlučeným báwu. Dnes prý prodává v jednom z butiků s luxusním spodním prádlem.

Na pátek jsem si domluvil večeři s Marií. Tímhle pro vás otevřu svoje přísně střežená akta eX. Chodili jsme spolu rok a půl. Co se pokazilo? Přišel můj odjezd. A já dal přednost stipendiu před ní. Jo, vyměnil jsem eura za city. Ukažte si na mě prstem. A teď po roce jsme seděli naproti sobě. Dělila nás ošatka s pečivem a ztuhlý máslo, ale mě připadalo, jako by roční odloučení protáhlo na skutečnou vzdálenost Město – Paříž. Chtěl jsem začít nějakou originální, neotřelou větou.

Chybělas' mi,“ řekl jsem to největší klišé a snažil jsem se, aby ta věta řekla mnohem víc.

Honzo, celý rok sis na mě prakticky nevzpomněl. A teď přijdeš a... máš pocit, že mě musíš zachránit? Ne. Byla doba, kdy jsem na tebe čekala. Ale... Ty zase někam zmizíš a já..?“ dojala se Marie už u krabího klepeta. „Mám tě ráda. Ty jsi svůj čas mě. Teď dej čas i mně.“

Pokud odloučení posiluje vztahy, měl bych mít teď před svatbou. Místo toho jsem zažíval něco jako porozchodovou depresi. A evidentně se ve Městě nacházel jediný člověk, který mohl zachránit mě.

Měls pravdu,“ kýval jsem a vypouštěl z pusy kouř. „Měl jsem pocit, že se všechno vrátí do starých kolejí. Jenže ten vlak, který vykolejil jsem já. Ne ty... Ne Marie.. Ne Město. To já jsem mimo.“

Marek mi mohl vyčíst mnoho věcí. Možná že chtěl. Asi měl. Ale místo toho jen řekl: „Myslím, že bychom měli naší večeři.“

O dvacet minut později jsme stáli ve fast foodu na Můstku a čekali u výdejního pultu. Rozpečené calzone, pivo z plechovek a já se konečně cítil doma. Páni.

Nemůžeme všeho nechat, všechno opustit, pak se vrátit a čekat, že to zůstane přesně v tom stavu, v jakém jsme to opustili. Že svůj dosavadní život uzavřeme do nějaké časové bubliny a znovu ji otevřeme, až se nám to bude hodit a vstoupíme do etapy, která se nám líbí. Takhle to nefunguje. Pořád přemýšlíme o tom, jak se všechno a všichni mění. Co kdybychom se na chvíli zamysleli nad sebou. Možná i my jsme propadli jistou králičí norou a prošli zrcadlem, které nás změnilo. Pokud platí ono pověstné, že změnou, kterou hledáme ve světe, jsme my sami, tak možná jsme to právě my, co se změnilo nejvíc...

Hodnocení článku:



Komentáře

Ranní rituály novodobých gladiátorů Ranní rituály novodobých gladiátorů V průběhu věků se bojovníci vždy připravovali na bitvy rozličnými rituály. Mezi samuraji meditace, ve Tróje vzdávání obětí Bohům,... Předchozí článek Jak být fit až do cíle v životě i sportu Jak být fit až do cíle v životě i sportu Léčit. Slovo, které RNDr. Josef Šmarda pokládá za základ úspěchu světového zdravotnictví, a které přesto ve slovnících těch... Další článek

Víte o něčem, co by zajímalo i další naše čtenáře? Pošlete tip redakci!