Trh mrch: Jak se padá vzhůru

Publikováno: 22.04.2014 19:49 | Jan Prchal

Trvalo to tři týdny než čtyřem mladým mužům podařilo sjednotit plán a ve středu večer se potkali na panáka.

Ne, to rozhodně do tisku nepůjde. Fotka není ostrá a navíc je divně nafialovělá,“ argumentoval Ondra.

V rozpočtu nejsou náklady na marketing, protože cenu tak minule přemrštili, že to pokryje náklady i na tenhle projekt,“ sekundoval mu Vašek.

Pokud se dodávka opozdí o víc jak týden, dáme jim pět procent slevu a omluvíme se,“ uzavřel jsem telefonní kroužek.

Na barovém pultu přistály tři mobily. Konečně jsme se potkali na panáka a teď tady řešíme tisk, rozpočet a rozpis dodávek.

Michal se na na nás se zájmem díval. „Hele, co kdybychom vypadli na víkend z města?“ navrhnul.

Všímáte si, jak už od mala vás pořád někdo někam směřuje. Neumíte číst ani psát, ale už ve školce musíte namalovat čím byste chtěli být. Ano, možná to rozvíjí kreativitu. Ale na druhou stranu to vytváří iluzi, která se vám s největší pravděpodobností nesplní. A jak říká Michal „setrvávání v omylu spěje k debilitě“. Ze školky jdete na základku a tam vás celou dobu formují, aby se z vás stal materiál pro některé z elitních gymnázií. A sotva se na ten gympl dostanete profesoři se vám snaží vsugerovat, že dostat se na vysokou je smysl života a středobod všeho. Když se na tu vejšku dostanete, tak hned musíte pravidelně kontrolovat nástěnku s nabídkou praxe. V takové firmě si vás postupně vychovávají k obrazu svému, abyste ihned po promoci mohli nastoupit jako juniour account manager. Celý život tak jedeme po nějakých drahách. Ale co když někdy zatoužíme razit si vlastní cestu. Ne protože bychom museli, ale protože chceme.

TM_133_foto

Zdroj: Peter Coulson Photography / Facebook

V pátek jsem všichni skončili v práci dřív a už v jednu hodinu jsme po dálnici v Nissanu Navara, který patřil Ondrovu bráchovi, uháněli vesele za Město. Po hodině jízdy stylem brzda – plyn, čtrnácti kreténech, devíti vylízaných čuranech a jedné vypatlané krávě, jsme přes tři pruhy sjeli z dálnice a dál kličkovali po okrsce.

Nechápu jak ti mohli dát řidičák a že ti tak dlouho mohl vydržet,“ vydechl Michal, když Ondra konečně zastavil. Všichni jsme hrdě vystoupili a čekali, že něco ve stylu rustikálního chateau. Nikde nic. Ukázalo se, že Vašek sehnal lesnickou chatu. Která byla „kilometr tímhle směrem a pak musíme zahnout u dubu s obrázkem svatého Huberta.“ Po dalších dvou kilometrech pěšky jsme stáli před lesnickou chatou. Jak ji popsat..? Prostě chata uprostřed palouku.

Kdyby na nás tady vtrhnul ten chlápek z Pátku třináctého, tak z nás udělá tatarák a nikdo už nás nenajde,“ konstatoval Michal při pohledu na chatku.

Seděli jsme u ohně. Bylo ticho. Takové ticho, že bylo slyšet jak praská dřevo. Kdyby padala hvězda, bylo by slyšet i to. Nevěděl jsem jestli je to tím, že nemáme co říct, nebo že se bojíme. Možná jsme si na sebe museli zase trochu zvyknout. Jenže ten večer jsme byli nejvděčnější za něco úplně jiného. Konečně jsme nebyli sami. Byli jsme sami sebou. V teplákách, džínách, maskáčích a šedé mikině. Ne vždycky musíte mluvit. Někdy má svou hodnotu i mlčení. A my tohle brali jako oddechový čas.

V sobotu ráno jsem šli slaňovat k Havraní skále. Bylo to úplně něco jiného než manažerské výcviky co vás učí v agentuře. Tam vás trénují na zpětný feedback, ale ne abyste někomu jistili lano. V openspace maximálně dostanete slovní pohlavek. Tady se narazíte hlavou na skálu. A to je sakra jiný. Zapomněl jsem na Vaškovu radu a podíval se pod sebe. Nikdy se nedívejte pod sebe! Jen se vám zatočí hlava z toho, co ještě musíte zvládnout. Nahoru už nemůžete. Možná to nebude snadné, ale to skutečně dobré věci nikdy nejsou.

Později ten den jsem si dali s Michalem lehký výklus přes les. Doběhli jsme až k posedu. Nevím jak to definovat, ale oba jsme cítili potřebu dostat se nahoru. Dostat se nahoru vlastní silou po žebříku, který vypadal, že drží pohromadě jen díky vlastní vůli. Koukali se na tu nekonečnou krajinu. Byl to jako nekonečný zelený oceán. A celý byl náš.

Kdybych před pěti lety věděl, kde budu... asi bych se otočil a vrátil se o pár kroků zpátky,“ povzdechl si Michal a sklopil hlavu. Pak dodal: „Dal jsem v práci výpověď.“

Vždyť jsi to místo tak chtěl!“

Chtěl. Ale je to jako když jsi mimo sebe. Z kreativce se ze mě stává kreatura. A to není dobře! Víš... cítím neskutečný pocit úlevy. Je to jako... bych za sebou zavřel okno, ale otevřela se mi stovka dveří,“ obhajoval se Michal. Bylo zvláštní se dívat na kamaráda, který se ztratil a teď se znovu hledal. A tím hledáním netrpěl, ale naopak si to užíval. Jo, docela jsem mu záviděl. Tu volnost. Možnost volby. Současně jsem oceňoval jeho krok do neznáma.

Pojď, vrátíme se. Kde je žebřík?“ zahlásil Michal. Aaoouu... Žebřík prostě nebyl. Líně se povaloval dole v trávě.

Odkudsi vytáhl Michal malý sáček. „Hele, co mám. Kámoš tomu říká Pytlík plný srandy.“

Fakticky jsme seděli deset metrů nad zemí, ale já měl jsem pocit, že jsem někde na oběžné dráze. A bylo nám skvěle. Leželi jsme na zádech a koukali na nebe. Bylo to neskutečně hypnotizující. Uhrančivé. Osvobozující.

My vás hledáme už asi čtyři hodiny a vy tady hulíte!“ vyčetl nám jak první Vašek, když vystoupal po žebříku.

Cítím tu Berlín,“ vytušil Ondra.

A tak jsem tam seděli na posedu a bylo nám dobře. Kouřili trávu, houpali nohama a jen byli. Ve Městě pořád jen uvažujete co musíte, co byste měli, co vám schází. A tady jsme byli jak králové světa. Měli jsme všechno, nic nám nechybělo a celý svět nám ležel u nohou. Zvláštní bylo, že jsme konečně byli sami sebou.

Šli jsme tak rychle nahoru, že jsme zapomněli vnímat okolní svět. Byli jsme ti malí, mladí, nadějní, vyděšení kluci, kteří toužili, snili o tom velkém byznys světě. A pak jsme dostali funkce, na které jsme kývli. Ne proto že bychom je nějak extra chtěli, ale protože by byla chyba je nepřijmout. Nejdřív bylo fajn, že jsme dostali brnění, která nám umožňovala budovat naši osobnost a posilovat ego. Ale časem jsme zjistili, že rytířská brnění jsou nablýskanými korzety určující funkci. A zatímco umožňovaly hodně věcí to nejdůležitější popírala – to, jací ve skutečnosti jsme.

Hodnocení článku:



Komentáře

Ranní rituály novodobých gladiátorů Ranní rituály novodobých gladiátorů V průběhu věků se bojovníci vždy připravovali na bitvy rozličnými rituály. Mezi samuraji meditace, ve Tróje vzdávání obětí Bohům,... Předchozí článek Jak být fit až do cíle v životě i sportu Jak být fit až do cíle v životě i sportu Léčit. Slovo, které RNDr. Josef Šmarda pokládá za základ úspěchu světového zdravotnictví, a které přesto ve slovnících těch... Další článek

Víte o něčem, co by zajímalo i další naše čtenáře? Pošlete tip redakci!