Trh mrch: Lov mezi řádky

Publikováno: 21.12.2014 20:46 | Jan Prchal

V sobotu mě kamarád Vítek vytáhl na lov, který pořádal jeho strejda. Jo, vím, jak neuvěřitelně to zní, protože moje jediná zkušenost s puškou je z Counter Strike. A ani tam jsem zrovna neexceloval. Až teprve když jsem zakopl o pařez, mi došlo, že smyslem je zabíjet. Nejsem jeden z těch, co by se přivazovali k ohradě plné krav a křičeli: „Maso je vražda“. Ale když si to jídlo máte ulovit sami a pak se s ním fotit, mi přijde mi to docela zvrhlý.

Nevím jestli dokážu vystřelit,“ špitl jsem Vítkovi.

Hej, ber to tak, že pokud nezabiješ, tak tě zabije ten druhej,“ zašeptal Vítek. Pak se ozval výstřel, psí zšatěkání a kokršpaněl, jak z reklamy na psí granule, přiběhl s bažantem v tlamě. Aha, takže ne Morava ale Vietcong.

Zatímco ostatní postupovali v rojnici, já se nějak vydělil a šel jsem vlastním směrem. Pak jsem ho uviděl. Krále lesa. Dvanácteráka. Stál tam a koukal se na mě a já koukal na něj. Fakt velký zvíře. Co dál? Na kafe ho asi nepozvu. A tak jsem se otočil, a šel pryč. Celou dobu co jsem prošlapával listí, jsem myslel na to, co mi Vítek řekl. Pokud nezabiješ, tak tě zabije ten druhej.

Celou střední i vysokou školu mě nutili, abych se dostal pod povrch věci. Abych četl mezi řádky. Nespokojil se jen s tím, co vidím, ale chtěl víc. Pronikl ke skutečnýmu problému věci. Dnes zjišťuju, že v tomhle nejsem sám. Je to vlastně jistá forma degenerace. Něco jako Pavlovův efekt s čoklama. Holka vám pošle SMS, že přijde o deset minut později a místo to, abyste začali uvažovat jestli jí třeba není zle, tak první vás napadne, že kouří svýho bývalýho. Nejenže nevěříme druhý, ale hlavně nevěříme sami sobě. I když se chystáme udělat seberyzejší gesto okamžitě nám v hlavě naskočí, jak by o tom mohl uvažovat ten druhý. Bojíme se velkých gest, střežíme se těch malých, bojíme se říkat ta malá slůvka, která znamenají hodně, a tak raději mluvíme o to víc a v závěru neřekneme vůbec nic.

TM_153

Zdroj: Neave Bozorgi/Tumblr

Že byl Patrik děvkař, vědělo celé Město. Měl je všechny. Všechny ty Agáty, Hanky, Dominiky, pOrnely, Andrey. Každá ho chtěla ulovit. Jenže Patrik miloval sport. A lov byl jeho oblíbený. Zatímco on aplikoval teorii pohrát si a nechat jít, tak věděl, že pokud by se nechal ulovit on, už by ho žádná nepustila. A tak se rozhodl, že to bude on, kdo bude lovit. Jenže, to netušil, že jednou narazí na holku, která ho raději pustí, než aby dovolila, aby si s ní hrál.

Navzdory jeho pověsti Helenu nikdy nenapadlo, že by Patrik na ni něco hrál. Všechno co dělal, působilo neskutečně ryze. I když to zpočátku bylo jen těžko uvěřitelné, neviděl rozdíl mezi košilí z H&M a Hugo Boss. Kupoval věci, které se mu líbily. Prostě je chtěl mít. Tak ji jednou překvapil šálou z F&F a následně náušnicemi od Tiffanyho. Nicméně Helena si zakázala, se do něj zamilovat. Nějak cítila, že tenhle vztah nebude mít dlouhého trvání.

V pátek večer ona šla na dámskou jízdu a on na firemní večírek. Jenže oba dva do Cafe-Cafe. Zatrnulo jí, když uvidělo ho jak sedí v zajatí pěti Barbie a dalších čtyř plaboyů. Okamžitě si jí všiml, vyskočil a téměř jí běžel dát pusu. Polibte ledovou královnu. Patrik cítil, že je něco jinak. Trvalo to přesně dvacet minut, dvě skleničky vína a čtyři lehký malborky, než ho Helena vytáhla ven.

Cafe-Cafe? Vážně? Nikdy jsem si nevšimla, že máš problémy s egem!“ vytasila na něj Helena.

Chtěl jsem ristorante, ale lidi ve firmě si mysleli, že by bylo fajn zvolit něco méně formálního,“ vysvětlil okamžitě.

Já už nemůžu takhle dál. Miluju tě. Ale... máš až moc hlučnou svou minulost na to, aby byla slyšet naše budoucnost.“

Změnil jsem se. Tohle je firemní večírek! Pojď představím tě,“ nabídl jí. A pak se zeptal na něco, na co sice (asi) nechtěl znát odpověď, ale potřeboval to slyšet. „Ty mi nevěříš, že ne?“

Věřím. Tobě věřím, ale nevěřím sobě, že bych už nikdy nepochybovala. A to vůči tobě není fér,“ vyložila karty. A tím skončila hra. Nebylo vítězů, ale dvou poražených.

Věříme na zázraky. Nebo jim alespoň věřit chceme. A když jsme pak nějakého úkazu svědky, tak se lekneme. Sám o tom často musím přemýšlet. Co když všechno dobré v našem životě, je vykoupeno něčím, co se musí zkurvit. V případě Patrika a Heleny to tak bylo. Milovali se, věděli to, ale nemohli být spolu.

V pátek večer přišel Patrik o svou partnerku. V pondělí ráno získal nové. Stal se partnerem ve spolčenosti Novák & Campbell. Krátce po půl jedné jsme seděli na baru s panákem.

Víš... všechny ty kecy o tom, že se člověk může změnit. Co když se to stane? Člověk se změní. Ne, jen tak. Ale kvůli někomu. Kvůli komu to stojí za to. Kvůli někomu kdo mu dá... šanci... začít znovu. Jinak. A líp. A ty tomu věříš, že to jde. A tak moc se soustředíš na budoucnost, že si zapomeneš hlídat záda. Ona... minulost... tě doběhne,“ říkal a hrál si s kostkou ledu v koktejlu.

Nedůvěra ve vztahu je jako když si dáte panáka a chcete dál řídit auto. Nejste opilí, ale na dlouhou cestu už si netroufnete. A tak než abyste riskovali průser, raději auto odstavíte a jdete pěšky. Ne proto, že byste bezpodmínečně museli, ale abyste nezranili lidi, kteří jsou v tom nevinně.



Poznámka autora: Ilustrační fotografie je vybrána v komplexním souladu s dějovým a myšlenkovým obsahem textu. Nemusí nutně odrážet konkrétní výjevy uvedené v textu. Jména osob a míst jsou cíleně změněna.

Hodnocení článku:



Komentáře

Ranní rituály novodobých gladiátorů Ranní rituály novodobých gladiátorů V průběhu věků se bojovníci vždy připravovali na bitvy rozličnými rituály. Mezi samuraji meditace, ve Tróje vzdávání obětí Bohům,... Předchozí článek Jak být fit až do cíle v životě i sportu Jak být fit až do cíle v životě i sportu Léčit. Slovo, které RNDr. Josef Šmarda pokládá za základ úspěchu světového zdravotnictví, a které přesto ve slovnících těch... Další článek

Víte o něčem, co by zajímalo i další naše čtenáře? Pošlete tip redakci!