Trh mrch 76. díl : Dokonalý únik

Publikováno: 25.11.2012 20:30 | Alex Lenoir

Přátelé to s námi vždy myslí v dobrém. Obětují sebe aby nám mohli ulehčit. Ale víte co se říká. Každý dobrý skutek musí a bude po zásluze potrestán. Jenže co když nejste spravedlivě trestáni vy, ale nespravedlivě váš přítel?

2

Nutič

Donutil, ano donutil, jsem Maxe abychom se potkali na kávu. Protože jsme se neviděli od... od... děti ještě měli letní prázdniny. Ano, tak dlouho jsme se nepotkali. A krom několik telefonů, vzkazů a mailů, které se ale čím dál víc stávali pracovními, jsme se z nejbližších přátel ve stylu Pata a Mata pomalu dostávali na úroveň známých. Jó, to je ten kluk co se mnou chodil na střední... Proto jsem se těšil, že nad hrnky s kávou povedeme opět naši vášnivou diskuzi, která mi opravdu chyběl. Místo překřikování jsme ale mlčeli. Jako nikdy. Doma jsem se pak přichytil, že mluvím sám se sebou. Evidentně jsem neměl splněn denní limit slov. Víc mě ale trápilo kam se podělo to, když nám dvě hodiny nestačili abychom si řekli základní věci. Říká se, že odloučení posiluje vztah. Proč tedy naše přátelství po tří měsíčním detoxu stálo před rozpadem?

Spalování

Další den se potkal na snídani s Danem. I tam mi došla řeč při pohledu jak Dan hladově hltal.

„Děláš si zásoby na zimu?“ žasl jsem při pohledu jak rychle jí.

„Jana se včera vrátila z toho měsíčního kurzu a celou noc jsme...“ vyprávěl s plnou pusou Dan.

„Spalovali?“ usmál jsem se.

„Jo, spalovali!“ odkýval. „Skoro pod nama shořela postel. Sousedka si myslela, že ji někdo přepadl. Ale to ona byla jak urvaná ze řetězu,“ hájil se

Tak jo. Evidentně některým lidem odloučení svědčí. Funguje to snad jen mezi partnery? Jen partneři si občas musí být dál, aby si následně mohli být blíž. Když jsem se na tohle zeptal Dana nahlas okamžitě mě napadlo, co když to u přátel funguje přesně naopak. Musíme být v kontaktu neustále aby nedošlo k vzájemnému odcizení a ztrátě důvěry?

Kluci z mokré čtvrti

Protože jsem ještě ve tři hodiny ráno myslel na to, kam se poděli ti dva ukecaní foglarovští kluci, další den jsem znovu nutil. A vynutil jsem si panáka. Vlastně to ani nechtělo moc přemlouvání. Protože jsem měl strach, že to dopadne fiaskem jako minule mluvil jsem. Hodně a o všem. Když jsem si uvědomil, že kromě odpovědi na otázku servírky Dáte si ještě? vlastně nic Max neříká pobídl jsem ho ke slovu. Jenže Max řekl, že raději bude poslouchat mě jak jsme vybírali fotky k článku o vítězi Mister International. Takže jsem zase mluvil.

Druhý den jsem šli na panáka znova. A zase jsem mluvil jen já. A ten další jsme šli do kina na jakousi volovinu.

Svět jménem Chemo

Další den jsem procházel od stomatologické kliniky přes areál nemocnice. Max? Zaostřoval jsem. Určitě je to Max a telefonuje. Zavolal jsem na něj. Otočil se odcházel ke vchodu do budovy. Znovu jsem zavolal a přidal do kroku. Konečně jsem ho dohnal.

„Čau, neslyšels' mě?“ vydechl jsem

„Ahoj... slyšel jen musím... dovnitř,“ odbyl mě stroze.

Stáli jsme před vchodem do budovy onkologického ústavu. Okamžitě jsem pochopil, že oslabení naší komunikace je následek posílení intervalů, ve kterých vozil tátu na chemoterapii.

„Proč jsi mi neřekl, že se to zase rozjelo?“ nechápavě jsem se zeptal.

„Líbilo se mi, že se můžem zase sejít a nemusíme se bavit o buňkách a selhávání ledvin. A ty nebudeš dělat tyhle útrpný obličeje... přesně jako máš teď,“ vykoktal Max.

„Říkali jsme si přece všechno!“

„Nechtěl jsem abys mě pořád litoval,“ zakroutil hlavou. „Ty vždycky tak všechno zvládneš. Působím pak jak slaboch.“

„Po tom co mi řekl Hanáček a když jsem odešel ze školy jsem týden jenom ležel v posteli. Nemohl jsem nic. Ani se pohnout. Jen jsem ležel a spal, “ Max byl první komu jsem tohle svěřil.

„Proč si mi to neřekl?“ postesknul si Max

„Nebrals' mi telefon.“

V areálu nemocnice uprostřed ruchu, kde se zachraňují lidské životy jsme si vzájemně přiznali, že abychom zachránili naše přátelství musíme pochopit, že nejdřív potřebujeme zachránit my sami.

Únikový východ

O několik dní později jsme se v baru sešli zase. Potěšilo mě, že tam Max už seděl. Překvapilo mě, že už si dává druhý drink. Bylo vidět, že je o poznání klidnější než minule. A konečně jsme se spolu bavili jako dřív.

Až o mnoho týdnů později jsem začal tušit, že s námi u toho stolu seděl ještě někdo. Někdo, koho jsem mezi nás patrně zatáhl já sám. Nechtěně.

Lidé v těžkých, životních krizích jsou totiž víc než ostatní náchylní k tomu hledat únikové východy a zkratky od svých problémů. Naše setkání v baru se staly s příjemného zvyku šancí jak uniknout. A Max od té doby našel velkou zálibu v unikání a zkratkách.

Hodnocení článku:



Komentáře

Knižní novinka! Voskovec a Werich – Dialogy přes železnou oponu Knižní novinka! Voskovec a Werich – Dialogy přes železnou oponu Voskovec a Werich – Dialogy přes železnou oponu je první kniha, která ucelenou a velmi čtivou formou rekonstruuje kontakty Jiřího... Předchozí článek Jak být fit až do cíle v životě i sportu Jak být fit až do cíle v životě i sportu Léčit. Slovo, které RNDr. Josef Šmarda pokládá za základ úspěchu světového zdravotnictví, a které přesto ve slovnících těch... Další článek

Víte o něčem, co by zajímalo i další naše čtenáře? Pošlete tip redakci!