Trh mrch 77: Metresáda

Publikováno: 02.12.2012 19:45 | Alex Lenoir

Padající listí vystřídal sníh, saka jsme vyměnili za kabáty, chlazenou vodku za svařené víno a až do dubna budeme čekat, kdy holky opět na dno skříně uskladní hříšně drahé kožešiny a vytáhnou nestoudně krátké sukně. Jediné co ze šatníků navzdory ročním období nemizí jsou masky. Naopak. Z masky jako extravagantního doplňku na maškarní plesy se stalo must-have, bez kterého mnozí nedokážou vyjít na ulici. Kam se hrabe ono pověstné převlékání kabátů. Jenže co když všechny ty masky co denně nosíme nejsou na naši obranu, ale slouží jako nejlepší útočná zbraň abychom dosáhli toho čeho chceme?

Intro

Zdroj: Menstyle.cz

Work code

Patřím mezi ty, kteří když jdou na party tak to potřebují vědět měsíc předem a práci si podle toho rozvrhnout. Nejsem fanouškem žehlení košile jednou rukou zatímco druhou dopisuji článek. Ve výsledku oboje stojí za nic. Když se mě ale editor zeptal, co mám v plánu na večer, věděl jsem, že dnes už nic neudělám.

„Máme lístky na tu maškarní blbost. Bež tam,“ řekl Norbert jako rozkaz.

„Je to pro dva a...“ chtěl jsem zdvořile odmítnout.

„Ta fotografka... Adriana Adelsteinová je zase ve městě. Vem ji tam,“ druhý rozkaz během minuty. Mám vzít holku, kterou kamarádi dohnali k psychickému zhroucení na společenskou akci?

Nemělo cenu se vzpouzet, takže jsem kývnul. Následně mě poslal abych si vyzvedl jeho, tedy můj, smoking a masku (povinná část dress code) na večer. Sotva jsem si v hlavě srovnal do čeho se to ženu, napsal mi Oliver, že se těší až na té maškarádě zakalíme. A že si sehnal super novou holku. To bude zase maškaráda.

Holka magor

Celou dobu co jsme jeli s Adrianou směrem do centra byl jsem až podivně nervózní. Při pohledu z auta mě zaskočilo kolik tam venku čeká lačných fotografů. Doufal jsem, že zastavíme za rohem a protáhneme se kolem zdi ke vstupu, a do světel velkého světa vstoupíme až tak po jedné dvou skleničkách šampaňského.

„Nasaď si tu masku!“ Peskovala mě Adriana. Vystoupili jsem jsem z auta a slétla se na nás záplava blesků.

„Pane Michlovský,“ volali fotografové a chvíli mi trvalo, než jsem pochopil, že to myslí na mě. „Norberte, je pravda, že chystáte vlastní projekt?“

„Ne, já...“ chtěl jsem se bránit, že nejsem Norbert.

„Norberte, usmějte se pro čtenáře,“ pobídla mě Adriana. Podle itineráře příjezdu aut teď měl vystupovat Norbert s manželkou. Jenže děti měli příušnice a neměli pro ně hlídání, takže jsem ho zaskakoval já. Nejen, že jsem byl za komedianta v masce, ale i pod ní jsem byl za někoho jiného.

Adriana se šla s někým pozdravit a já hledal Olivera. Vzhledem k tomu, že ignoroval protokol a už od příchodu popíjel whisky poznal jsem ho snadno. Ihned se zajímal, kde mám svůj doprovod.

„Adrianu znám jen jednu a... modlím se aby to nebyla ona,“ jeho nadšení vystřídal náznak zděšení.

„Přiletěla a chtěla se bavit. Co mám dělat?“ opáčil jsem.

„Především nevodit magora na prestižní akci,“ útočil Oliver na její psychické zdraví.

„Pokud je magor tak jen díky tobě,“ vrátil jsem mu výpad. Byla to ta nejrychleji rozpoutaná hádka co jsem zažil.

„Alexi, na co jsi myslel když jsi ji sem bral?“ nevěřícně se ptal Oliver. „Ta holka mě může zničit!“

„Toho se bojíš! Že by někomu řekla, že jsi ji na střední šikanoval,“ zakroutil jsem hlavou.

„Taky tě ráda vidím, Olivere,“ usmála se Adriana, která se mezitím vrátila, a pronikavě se na něj zadívala skrz křišťálovou škrabošku od Ericksona Beamona.

„Tohle nedopadne dobře. Doufám, že to víš,“ šeptl mi Oliver a odešel.

Let's Misbehave

Překvapení ale nebralo konce. S Oliverem a jeho novou Pavlínou jsme se o dvacet později potkali u stolu. Chladně jsme si sedli naproti sobě. Možná Adriana brala prášky na nervy, ale dokázala perfektně vyhodnotit situaci. A tak nabídla Pavlíně aby se šli podívat k baru s růžovým vínem.

„Ta holka je mrdlá,“ začal Oliver usmiřovací řeč.

„Čí vinou?“ musel jsem se zeptat. „Prosím, nech mi jeden večer tuhle iluzi štěstí,“ chtěl jsem ukončit tohle dohadování. Oliver kývnul.

Adriana a Pavlína se vrátily ke stolu. Jakmile se sálem ozvalo Sing, Sing, Sing začala Pavlína tahat Olivera na parket. Oliver mě požádal jestli bych mu pohlídal mobil, protože v kapse u kalhot nevypadl přístroj moc klasa. Asi v polovině písně Let's Misbehave vytáhla Adriana i mě. Protože jsem měl s mobilem stejný problém, oba telefony si dala do kabelky. Po třech rychlých tancích jsme zatoužili po troše cukru a šli směrem k ovocnému baru. Cestou se Adriana omluvila šla si upravit šaty na toaletu. Já pokračoval dál k baru.

„Alexi, hledám tě už hodinu,“ volal na mě udýchaný Oliver. „Nemám telefon!“

„Vklidu, Adriana ho má v kabelce,“ uklidnil jsem ho.

Oliver ale zuřil. „Proč jsi té holce dával můj telefon?“

Sotva Adriana vyšla z toalet Oliver po ní sekl, ať mu hned vrátí mobil. Adriana otevřela kabelku a přístroj mu vydala.

Blížila se půlnoc a čas na odmaskování. Hostitel večera udeřil do gongu a v sále začaly padat masky. Ale zdaleka ne všechny spadly.

Fantom plesu

Druhý den se ráno, se mě místo pozdravu Adriana zeptala jestli s ní nechci odjet do Londýna. Jen tak. Z ničeho nic. Samozřejmě ze mě ihned vypadlo mnoho otázek. Především z faktu, že bych pracoval ze zahraničí, by editor určitě nadšený nebyl. To ale nebude ani tak. Adriana mi ukázala titulní fotku na webu jednoho bulvárního deníku. U titulku Norbert Michlovský ukázal milenku na plese byla naše společná fotka ze včerejší akce. Okamžitě jsem Norbertovi volal a chtěl všechno vysvětlit, ale byl nedostupný. Chtěl jsem to alespoň urovnat s Oliverem, ale ani tomu jsem se nedovolal. Den teprve začal a už je všechno na levačku. Max by to určitě pochopil, kdyby ovšem i on neměl vypnutý mobil. Bylo to tak zvláštní. Najednou jsem neměl komu zavolat. Jediný kdo se mnou zůstal byla Adriana.

Máš dnes něco v plánu,“ zeptala se mě Adriana.

„Ne, nemám. Už nemám,“ vydechl jsem a odložil mobil. Stejně mi byl k ničemu.

(Ne)lidská maska

Jsou výjimečné příležitosti kde jsou masky nezbytné. Někteří lidé ale bez nich neumějí přežít ani v běžném životě. Skrývají zubatou hubu pijavice za pochvalnými ústy přítele, vděk sami oplácí zradou, milující osoba je jen cudně se tvářící metresou. Ty nejdůmyslnější masky však málo kdy dokážeme strhnout. Když je totiž konečně očividné, jsme jimi natolik oslepení, že je nepoznáme, ani když leží vedle nás v posteli.

EB

Zdroj: Net-a-porter.com

Hodnocení článku:



Komentáře

Knižní novinka! Voskovec a Werich – Dialogy přes železnou oponu Knižní novinka! Voskovec a Werich – Dialogy přes železnou oponu Voskovec a Werich – Dialogy přes železnou oponu je první kniha, která ucelenou a velmi čtivou formou rekonstruuje kontakty Jiřího... Předchozí článek Jak být fit až do cíle v životě i sportu Jak být fit až do cíle v životě i sportu Léčit. Slovo, které RNDr. Josef Šmarda pokládá za základ úspěchu světového zdravotnictví, a které přesto ve slovnících těch... Další článek

Víte o něčem, co by zajímalo i další naše čtenáře? Pošlete tip redakci!