Trh mrch 85: Válíš, má panenko

Publikováno: 10.02.2013 19:13 | Alex Lenoir

Tím jak jsme denně vystaveni neustálým změnám nevím jestli lze ještě mluvit o nějakém procesu adaptace. Z procesu se stal čin šokem a z adaptace denní rutina. Nejenže většinu novinek ochotně přijímáme, ale jisté změny doslova očekáváme. Máme pocit, že neustále musí přicházet něco nového a neočekávaného. Jenže i zelená koruna stromu za svou bohatost vděčí právě hluboko sahajícím kořenům.

Beru Silvu na ples,“ oznámil mi hrdě Štěpán a jako by nic se dál listoval v záplavě kravat. Metropolitní ples byl víc jak před týdnem. Že by mi něco uniklo? Ne, neuniklo. Štěpán se rozhodl, že svou přítelkyni Silvu, která jako modelko neustále pendlovala na trase Milano – New York vezme na ples do jeho rodné vesnice Želčany, místa kde má kabelovku každá pátá chalupa a když chcete chleba a máslo musíte si ho předem v Jednotě objednat, protože pokud přijdete po půl sedmé ráno zbudou na vás jen dvě ztvrdlý koblihy.

Já se toho plesu účastnil před dvěma lety. Nemělo to chybu. Bylo tam všechna klišé; od velkolepého plánování z Hoří má panenko, milostné avantýry a její odhalení jako z Vesničky mé střediskové i drbny ze Slunce, seno... Problém nastal kolem druhé ráno kdy se nějaký záhadným způsobem rozbily všechny skleničky a nebylo z čeho pít. Proto starosta nakázal aby se ženy zuly a pilo se z jejich lodiček.

Štěpán ujistil Silvu, že si nemusí brát velkou večerní. Současně ale použil slovo, které v kombinaci se šaty své přítelkyně vypustil poprvé a byl si jistý, že i naposled: „Vem si něco... slušného.“ Ale zakažte modelce, která si jako část provize přivezla plný kufr šatů, aby se jich vzdala. I když se Štěpánovi líbilo jak si Silva slovo „slušné“ vyložila, tak mu bylo jasné, že jeho máma z toho nadšená nebude.

To děvče nemá sukni,“ pošeptala mu máma.

Mami, to jsou šaty,“ vysvětlil jí spěšně.

Šaty z černé krajky byly krásné a na vysoké Silvii vypadaly úžasně (ostatně jako všechno), ale máma byla jiného názoru. Pokud Silva během večera stála maminka si neustále stoupala za ní a svým tělem chránila její pozadí. Když pak Silva procházela sálem, tak se máma neustále držela za ní a spodní lem šatů jí neustále přidržovala dvěma prsty aby jí náhodou něco nevykouklo. To už nebyla ani módní policie. To byla módní cenzura!

V deset mi volal skleslý Štěpán. „Nehodí se sem. A mám pocit, že ani já ne. Mám na ruce dražší hodinky než rodinný auto mýho spolužáka ze základky. Neměli jsme sem vůbec jezdit. Byla to chyba.“

Ale ona na ten ples šla. A šla tam jen kvůli tobě! Že váš život je ve Městě je jasné, ale ber to tak, jako by jste byli na dovolené! Když jsi na Ibize pil tequilu z mýho břicha tak ti to přišlo taky hrozně vtipný,“ opáčil jsem (a měl jsem pravdu).

A pak měl pravdu Štěpán: „Alexi, to jsme měli každý šest promile.“

To ti doporučuji i teď.“

Tak šel Štěpán pít. Aby alespoň on zapadnul, když Silva ve všech ohledech přesahuje. V sále ale zjistil, že ten o kom by měl pochybovat není Silva, ale je to jen o jen on sám. Jeho přítelkyně seděla v čele stolu a dalších dvacet holek ji napjatě poslouchalo. Všechny upíjely Malibu a Silva jim vyprávěla jak se potkala s Evou Herzigovou na letišti v San Antoniu. A Štěpán si při pohledu na čerstvý fanklub jeho přítelkyně znovu připomněl to, co na ní nejvíc obdivuje – tu její bezprostřednost. Zatímco on mi volal ze záchodů, jeho přítelkyně koupila láhev a pozvala holky na panáka. Slzy dojetí mu však z očí vytlačila myšlenka, proč ho to nenapadlo jako prvního.

V pondělí mluvil Štěpán s maminkou. Nedalo by se říct, že z jeho přítelkyně byla zrovna nadšená. Po jejím odjezdu totiž všechny 16ti až 19ti leté holky v Želčanech doma oznámily, že chtějí stát modelkami a jít na večírek na Cavalliho jachtu.

Štěpánku, ta tvoje slečna si tu zapomněla ty svoje blahníky,“ dodala maminka. „Donesl je před chvílí pošťák.“

Já si pro ně přijedu,“ zasmál se Štěpán, ale pak začal uvažovat, co všechno a především kdo z nich pil.

Překonat se, podvolit se, adaptovat často bývá ta největší oběť. Ne kvůli mně, ne jen pro tebe, ale právě kvůli nám oběma. Ukázat tomu druhému, že respektujeme směr, který si ten druhý vybral, a přijmout hnízdo, z kterého ten druhý nebo jsme my sami vyletěli.

wookmark

Zdroj: wookmark

Hodnocení článku:



Komentáře

Jan Palach: oheň, který probudil lidi Jan Palach: oheň, který probudil lidi Změny nejsou jednorázové akce. Možná jejich akutní provedení, ale ony samotné jsou trvalým procesem. V roce 1969 hlas lidu nepřekonal... Předchozí článek Jak být fit až do cíle v životě i sportu Jak být fit až do cíle v životě i sportu Léčit. Slovo, které RNDr. Josef Šmarda pokládá za základ úspěchu světového zdravotnictví, a které přesto ve slovnících těch... Další článek

Víte o něčem, co by zajímalo i další naše čtenáře? Pošlete tip redakci!