Trh mrch 87: Cesta do nikam

Publikováno: 24.02.2013 20:41 | Alex Lenoir

Martin je jeden z těch, kteří se vždy do něčeho nadšeně pustí, jedou jak fretky, ale při prvním zakopnutí projekt nechají ležet a už se ho ani nepokouší zvednout. Martin tak nikdy nedohrál jedinou počítačovou hru, nesložil puzzle, ani nešel na druhé rande. Když nesplnil počet kreditů za zimní semestr do letního už prostě nenastoupil. Když mu selhal software v mobilu raději si koupil nový. Nezajímá ho jestli lze věci spravit a činy napravit. U obojího dělá, že nikdy nebyly, nikdy se nestaly. Nemá totiž rád následky. Nechce mít starosti a nesnáší zodpovědnost. Věci neplánuje, žije okamžikem, který okamžitě reflektuje.

Přesně jak jsem napsal minule. Na Valentýna se všichni milují. Ještě 13.února večer se rychle stihnou pohádat ohledně hypotéky, ale ráno jsou jak hrdličky z marcipánu. Co se děje další den ráno když po probuzení? Večer všechno vypadá tak přitažlivě, vy se rozvášníte, zábrany padnou, ale ráno hypnotizující měsíc vystřídá otravné slunce, po vonných svíčkách zbude jen ohořelý knot a navíc ta příšerná kocovina. Romantika je ta tam a vy se vracíte do rutiny všedního vztahu.

Na Beátě se mi vždycky líbila její bezstarostnost. Vlastnost, kterou já sám zcela postrádám, která nás nejvíce odlišuje, ale současně nejvíce spojuje. Jenže jsem netušil, že to za co má můj obdiv ona na sobě téměř nenávidí.

Začalo to vlastně už na Valentýna. Beáta dostala krabičku makronek, pugét pivoněk a náušnice. Místo horkých polibků a díků mě smetla studená vlna výčitek. Kupovat pivoňky v polovině února podle ní bylo šílenství a jablkový koláč, který prodávají v kavárně je podle ní stejně lepší jak pestrobarevné makronky. Na minutu jsem pochyboval jestli vůbec chodím s holkou a ne s Benderem. Doufal jsem, že alespoň náušnice ji vženou romantickou náladu do hlavy. Ne, vůbec.

Kam si je asi tak vezmu?“ zeptala se mě skoro až uraženě (pohoršeně). „Celej den roznáším cappuccino a rozpečený koláče a jsem vděčná za každý dýško vyšší než pět korun,“ vyčetla mi Beáta nad sametovou krabičkou.

Takže to byl můj šťastnej podělanej Valentýn po dvou letech kdy jsem konečně nebyl single. Hurá! Kdo mě překoná?

Asi bychom si měli promluvit,“ řekl jsem s vážným hlasem a Martin se na mě podíval pohledem jako bych řekl, že Justin Bieber je naděje americké hudební scény.

Ano, to určitě udělej. Víš přece jak to pomáhá,“ naznal Martin ironicky a já si uvědomil, že promluvit si ještě žádnému vztahu nepomohlo. Ani těm synteticky vypěstovaným a následně živených ve sterilních podmínkách filmových studiích.

V pátek jdeme na jídlo do Bazaru tak snad se to srovná,“ uzavřel jsem debatu. Ne že by to byl její skutečný konec. Ale chtěl jsem aby to všechno ta večeře skutečně vyřešila. Tři hodiny u jednoho stolu přece musí s věcmi pohnout.

Nakonec ale se mnou pohnula spíš SMS, kterou mi Beáta poslala. V kavárně chystají nějakou party a tak vzala i večerní směnu.

Měli jsme jít na večeři. Spolu,“ oznámil jsem jí po telefonu. Připouštím možná až moc tvrdě.

To vím, ale já dnes prostě pracuju,“ odrazila mě stejně rezolutně.

Ten její direktivní tón – odpověď na pozvání na večeři, se mi silně nelíbil.

Já na tu večeři půjdu,“ odsekl jsem.

Dělej si co chceš.“

O dvě hodiny a tři panáky později jsme seděli s Martinem u stolu v Bazaru a mezi námi krabička s náušnicemi.

Kdybys mi takový dal, určitě bych ti dal,“ pochválil můj vkus.

Jenže já jí to nedával, aby mi dala. Už nevím co... Vystřílel jsem všechen svůj arzenál. A nemyslím to jako sexuální narážku.“

Víš...“ nadechl se Martin před velkou myšlenkou. „Možná chce víc. Asi si připadá nedoceněná.“

Jako že chce diamantový náušnice?“

Chce víc od sebe, ne od tebe. Kupuješ jí drahý dárky jen tak a ona bere směny navíc. Jste dva životy, který kmitají a nemůžou se sladit.“

Žijeme společný život,“ namítl jsem.

Vážně? Tak proč tu sedím já? A ne ona..? Pořád analyzuješ sebe, ale zkus se podívat někdy i na ní.“

To bylo poprvé co Martin něco dokončil. A i když jsem to byl já, komu se snažil primárně otevřít oči, otevřel je i sám sobě. Pořád hledal překážky kolem sebe, ve věcech, které se mu protivily. Ale poprvé ho napadlo, že největší brzdou je on sám. A že dokud se v sobě něco nepoleví, nebo alespoň nezmění možná nikdy do cíle nedojde.

Když jsem v jednu ráno přišel domů Beáta tam ještě nebyla. Ale když jsem se ráno probudil ležela tváří ke středu postele. A tak jsem se na ni díval než se probudila.

Co by sis přála?“ zeptal jsem se jí místo pozdravu.

Já nevím,“ špitla a sotva třicet sekund po probuzení nahodila ten nejútrpnější výraz. „Nejsem tam kde jsem v pětadvaceti chtěla být. Kdybych teď umřela nic po mě nezůstane. Akorát tác neumytých skleniček, který jsem slíbila umýt... teď už před dvěma hodinama.“

Mazle, víš, že to není pravda.“

Není?“

Tohle byl moment na milosrdnou lež nebo soucitnou pravdu. Jsem srab. Vybral jsem si třetí cestu – soucitnou lež.

Můžeš být čímkoliv chceš.“

Představit si každou podstatnou věc, kterou jste nedotáhli do konce jako červenou tkaničku (že jste nedočetli Umění války škrtněte, že jste sekli s vysokou školou nechte). Když se ohlédnete kolik jich za sebou táhnete? A co znamenají? Naši lenosti, ztracené sny nebo strach? Bereme je jako naše slabosti. Udělejme z nich přednosti. Použijme je jako rybářský prut, nahoďme je a zkusme na ně něco ulovit. Nebo se ji postavme a udělejme na nich uzel, který zajistí, že vydrží tak dlouho než se v nich rozhodneme pokračovat.

Hodnocení článku:



Komentáře

Jan Palach: oheň, který probudil lidi Jan Palach: oheň, který probudil lidi Změny nejsou jednorázové akce. Možná jejich akutní provedení, ale ony samotné jsou trvalým procesem. V roce 1969 hlas lidu nepřekonal... Předchozí článek Jak být fit až do cíle v životě i sportu Jak být fit až do cíle v životě i sportu Léčit. Slovo, které RNDr. Josef Šmarda pokládá za základ úspěchu světového zdravotnictví, a které přesto ve slovnících těch... Další článek

Víte o něčem, co by zajímalo i další naše čtenáře? Pošlete tip redakci!