Trh mrch 89: Zoufalí muži udělají cokoliv

Publikováno: 10.03.2013 20:28 | Alex Lenoir

Ve středu jsem se zastavil v kavárně pro rychlou kávu s sebou a zatímco jsem čekal u výdejního pultíku ani hlasité zvuky šlehání mléka a mletí kávy nepřehlušilo hlas holčičky, který neustále dokola opakoval a proč?

Pak si její máma usrkla espressa načež se holčička zeptala „Dáš mi taky?“ a matčino rezolutní „ne“ spustilo další vlnu a proč?

Je to káva a to nemůžeš?“

A proč?“

To děti nepijí.“

A proč?“

Pak bys nespinkala.“

A proč bych nespinkala? A proč je ta paní stará? Proč nemůžeme mít pejska? Proč mi nekoupíš ten koláč? Proč nepůjdeme do hračkářství?“ Proč se ten pán na nás dívá?

Fuh, já budu ráda až si tě tatínek odpoledne vezme. To bude klid.“ Nutno připustit, že ta matka vydržela o deset a proč odpovědí víc než co jsem té holčičce odpovídal v duchu já.

Říká se, že ženy lépe zvládají stres. Ano ale ten nárazový. Proto asi vznikl ten příměr, že zvládnou žehlit, vařit, prát, kontrolovat dětem úkoly, zavést tchyni k doktorovi a okopat záhon. Při dlouhodobějším, soustavném stresu se pak mají tendenci složit. Proto chodí na ty pověstné dvě deci s kámoškou. Tím ten stres přetnou a jsou schopny se klidné a vyrovnané vrátit k hladovému manželovi, uplakanému dítě, prázdné lednici, zarostlému záhonu a tchyni, která ji všechno tohle několikrát ochotně připomene.

Muži oproti tomu lépe zvládají dlouhodobý stres. I když si jdeme sednou na panáka neřekneme kámošovi „hej vole, je to nalevačku všechno.“ Zabalíme to do vše a nic říkající fráze „a tak víš co, pořád se něco děje.“ To že se před uzávěrkou klepeme jako feťák na tripu nikdo neví. Naše dvě deci je rychlá jízda po práci domů. Jsem Vin Diesel v Rychle a zběsile a dnes to tady šéfuju já, hochu. Jen slušně, samozřejmě.

Stres často doprovází věta já nevím. Nevím jak na to, nevím jak dál, nevím co mám dělat. To je věta, kterou mnozí nedokážeme přiznat ani sami sobě. Natož abychom se tím chlubili někomu dalšímu. Při tomhle se mi úplně vybavují hodiny bilogie na lyceu, kdy mě profesorka, která nevěděla kdo to byl Truman Capote, dusila, že neznám stavbu těla žahavců. Jasně, že jsem se to tehdy naučil. Za prvé mě další hodinu vyvola znovu a hlavně jsem nechtěl už zažít ten pocit, že něco, cokoliv nevím.

V úterý mi volal Honza abych okamžitě přijel a vzal s sebou křížový šroubovák. Ten svůj už zalomil.

Co ti tak dlouho trvalo,“ uvítal mě srdečně a hned mě táhl do obýváku kde měl na zemi naskládané desky a všude spoustu šroubků. Chtěl překvapit přítelkyni a tak do jejich holobytu pořídit skříň. Moc daleko se ale nedostal. Prý nad tím „posraným návodem“ klečel už tři dny než mi zavolal.

Nezkoušel jsi zákaznický servis?“

Jo, ale jakmile se mě ten adolescent v telefonu zeptal jakej máte problém hned jsem zavěsil.“

Nejprve jsem rozebrali tu guernicu v dekoru břízy, kterou zcela nepochopitelně vytvořil. Pak Honza musel znovu vytisknout návod. Ten co byl přiložený v balení v zápalu nasrání roztrhal, omotal izolepou a kopl za sedačku. Prý si za to ten papír za to mohl sám.

Hmm, taky nevíš jak na to, co?“ poznamenal Honza škodolibě. Jakoby předem předpokládal, že skutečně nebudu vědět jak dál.

Část B spojit kolíčky a šroby s částí E... Utáhnout klíčem... Zatímco já jsem montoval a moje nasazení posiloval fakt, že nejsem schopen dát do kupy tři kusy švédské překližky, Honza seděl před televizí na zemi a hrál Aliens: Colonial Marines.

O hodinu později došel Maťo.

A to je ako čo za kokotinu?“

Hmm, pořád vám to nejde. A to máte oba červenej diplom,“ řekl nevěřícně Honza.

Vrať se k tomu play station!“ usměrnil jsem ho.

Já vážně věděl co mám dělat! Ten dlouhý šroubek namontovat do desky. Problém byl, že deska má dva centimetry a ten šroubek osm. A tak jsme se zadrhli na tom, že se kolík nevešel do dírky.

Kolem druhé hodiny Maťo upozornil na důležitou věc.

Ty kokos, veď my máme úplne iný návod. Máme montovať skriňu a veď toto je návod na detskú postieľku.

O další hodinu později přišel Max, student architektury, taky s červeným diplomem. V téhle skvadře se to už musí podařit.

Tak co s tím máte?“ zeptal se a plný optimismu se díval na tři zoufalce.

Nějak... nám to nechce stát,“ přiznal jsem zoufale.

Veľa chlapom to nechce stať,“ poznamenal odevzdaně Maťo.

Vzalo to osm hodin, čtyři kamarády, a pět lahví vína ale o půl osmé večer bylo hotovo.

Byl to nepatrný krůček pro lidstvo, ale obrovský skok v Honzově vztahu.

Proč si připustit, že něco nevím, je konec všeho a ne začátek toho jediného tudíž šance naučit se něco nového? Zvlášť pokud kolem sebe máme lidi, kteří nás za případnou mezeru ve znalostech (skládání nábytku) nebudou soudit. Nikdo přece není chodící Wikipedie. A ostatně i ta funguje na principu, že co neví, to se tam trochu domyslí, trochu okecá. Když jsem pak šel domů pořád jsem myslel na to, že Honzu nejvíce trápilo, jak se na něj bude dívat přítelkyně pokud to nesloží. Proč raději hrajeme roli tyrana i jeho oběti a raději strávíme tři dny ve stresu na kolenou, než abychom udělali menší ústupek a přesto si zachovaly hrdý postoj? Jak moc nás musí stres ze selhání a neúspěchu zdrtit abychom začali uvažovat o tom, že bychom se měli naučit říkat já nevím a ve vzácných situacích ho i použít?

Hodnocení článku:



Komentáře

Jan Palach: oheň, který probudil lidi Jan Palach: oheň, který probudil lidi Změny nejsou jednorázové akce. Možná jejich akutní provedení, ale ony samotné jsou trvalým procesem. V roce 1969 hlas lidu nepřekonal... Předchozí článek Jak být fit až do cíle v životě i sportu Jak být fit až do cíle v životě i sportu Léčit. Slovo, které RNDr. Josef Šmarda pokládá za základ úspěchu světového zdravotnictví, a které přesto ve slovnících těch... Další článek

Víte o něčem, co by zajímalo i další naše čtenáře? Pošlete tip redakci!