Trh mrch 91: Hit me baby one more time

Publikováno: 24.03.2013 18:51 | Alex Lenoir

Měl jsem pocit, že se točíme v nějakém začarované kruhu. Zima ne a ne odejít a sotva sníh stačil roztát okamžitě napadl nový. A na podobném útrpném kolotoči jezdil jednu jízdu za druhou i náš vztah s Beátou. Při poslední pokusu o pusu jsme se srazili hlavama a následně mě kopla kolenem do slabin. „Fakt tě to nebolí?“ Při následném zíráním do stropu jsem se snažil pojmenovat fázi, ve které se náš vztah právě nachází. Byli jsme někde mezi rozchodem a nepochopením.

Oba jsme předem vytušili, když se blížila hádka a dokázali jsme ji odvrátit. Třeba když jsem jí radil při vaření a ji to štvalo, tak vzala obracečku a plácla mě s ní po paži a já se začal smát, a ona se začala smát a tím se hádka zamazala. Nebo když jsem jí mluvil do filmu tak vzala ovladač, bouchla mě s ním do ramene a smáli jsem se zase. Naposledy jsem jí mluvil do nějaké lifestylové reportáže na Fashion TV. Jenže nemohli jsme najít ovladač. Náš tlumič. Mezi polštáři na pohovce jsme našli jen pár zátek od Corony a nějaký drobných. Když jsme ho konečně našli v Beátě chuť mě uhodit převážila snahu ukončit hádku. Udeřila do mě ovladačem, z něj vypadly baterky, zakutálely se pod gauč a hledali jsme znova.

Většina nezadaných se děsí otázky jestli už někoho má. Daleko otravnější a především vlezlejší je (dle mého názoru) otázka jak ten rozchod zvládáš. Je to úplně zbytečné se ptát. Vždycky dostanete (případně odpovíte) stejnou univerzální, nic neříkají odpověď a jako bonus přidáte pokus o nadějný úsměv. (Přece někomu neřeknete, že jste v prdeli.) A největší pecka na závěr je fráze obdivuji tě jak to zvládáš. Osobně mám vyšší cíle, které si zaslouží obdiv.

Ve čtvrtek jsem se nechal zatáhnout na folkový večer do podzemním klubu Subway.

Alex je sloupkař, a právě se čerstvě rozešel,“ uvedl mě Honza ke stolu a já zalitoval, že jsem si nevzal triko s nápisem just break up.

Jsi můj promotér nebo co?“ uhodil jsem na Honza trochu vyčítavě.

Na miniaturním jevišti seděla zpěvačka, která vypadala jako vychlastaná Carole King a na rozladěnou kytaru vydrnkávala útrpné melodie neznámých songů.

Ještě pivo?“ zeptal se Honza, ale pak zpěvačka zavyla a sám pochopil, že tenhle večer se dá přežít jen s neustálým přísunem alkoholu. Nicméně při třetím pivu jsem začal poznávat ty jednotlivé songy. To co znělo jako song o těžkém životě feťáka bylo Behind Blue Eyes od Limp Bizkit, následovala (ve zpěvaččině podání značně obscéní) Mama od Spice Girls, a zpočátku proletářská óda bylo Irreplaceable od Beyoncé. Mezi jednotlivými songy se písničkářka vždy ohnula pro láhev s rumem a neskrývanou chutí se napila. Dokonce i její verze Call Me Maybe měla jednoznačné sebevražedné sklony. Byl jsem si jistý, že tahle manifestace neexistujícího hudebního sluchu mě nijak obohatit nemůže. Umělecky rozhodně ne. Ale když se pokoušela o Hit Me Baby One More Time musel jsem přemýšlet o mně a Beátě.

Oba jsme věděli, že něco není v pořádku. A dlouho jsme s tím pocitem žili. Ale nemyslím si, že bychom to vzdali brzo. Dávali jsme tomu dva měsíce! Nezabalili jsme to po první hádce. Zraňovalo nás to oba dva. Cokoliv jsme byli schopni lehkým skokem přeskočit a jít dál s vidinou, že je to naposledy co si ten druhý vyskakoval. Ale jakmile se to neporozumění stalo nepříjemným denním rituálem, a ticho přestalo být vzácné ale stalo se otravným, najednou se rozchod zdál jako příjemné zpestření. Bylo to poprvé, kdy samota nebyla ubíjející ale nabíjející.

Pak ta příští Irglová přidala Rolling In The Deep. K Adele to mělo daleko asi jako z Prahy do Tokia na kole, ale rozhodně to bylo originální, umělecké vyjádření. Být to v muzeu možná by to šlo považovat za jakýsi druh instalace. Když jsme vyšli z klubu nebyl jsem jediný na koho zpěvačka zapůsobila. Na Honzu možná úplně nejvíc. Nadechl se a na celou ulici zpíval stále dokola refrén „shit me baby one more time“. Místo potlesku se jen kdosi vyklonil z okna a jeho zpěv odměnil větou „držte huby, kurva!“ Na Honzu ta věta vůbec nijak nezanfungovala, dokonce myslím, že ji ani neslyšel. Mně ale posloužila skvěle. Ten hlas shůry přímo okřikl myšlenky v mojí hlavě, které všechny do sebe narážely neustále tak vytvářely další otazníky. A nejednou bylo ticho. Konečně.

Hodnocení článku:



Komentáře

Jan Palach: oheň, který probudil lidi Jan Palach: oheň, který probudil lidi Změny nejsou jednorázové akce. Možná jejich akutní provedení, ale ony samotné jsou trvalým procesem. V roce 1969 hlas lidu nepřekonal... Předchozí článek Jak být fit až do cíle v životě i sportu Jak být fit až do cíle v životě i sportu Léčit. Slovo, které RNDr. Josef Šmarda pokládá za základ úspěchu světového zdravotnictví, a které přesto ve slovnících těch... Další článek

Víte o něčem, co by zajímalo i další naše čtenáře? Pošlete tip redakci!