Trh mrch 94: Žijme život dokola

Publikováno: 14.04.2013 19:56 | Alex Lenoir

Byl to ten nešťastný pátek kdy Marek šel z práce domů a cestou se zastavil na nákup základních potravin (toaletní papír, grepová vodka a pikantní párky). Právě přežil jeden z těch týdnů, kdy jako office manager měl práce vysoko nad hlavu, všichni pořád po něm něco chtěli a on byl jediný kdo to mohl řešit. Štvalo ho to, ale po celém tom týdnu nevyspání, nočního mžourání na počítače, po všech věcích co se mohly pokazit a pokazily, byl rád jak to všechno zvládl. Byl na sebe skutečně pyšný. Bohužel nikdo jiný kromě něho si toho pravděpodobně nevšiml. Ale s tím už se jaksi naučil žít. Těšil že přijde domů, udělá si večeři, podívá se na film a zítra si půjde zajezdit na kole. Čekal ho zasloužený víkend.

To by ale nesměl potkat Ondru Slámu. Pitomce, s kterým se naposledy viděl na maturitním plese, kde se mu Sláma snažil prodat špatně usušenou marihuanu. Podle toho jak se Sláma k němu hnal a srdečně mu třásl rukou, okamžitě Marka napadlo, že musí být zhulenej. Podle saka ho ale spíš typoval na dealera některého z mobilních operátorů. Když se ho Sláma zeptal „Jak žiješ brácho?“ připadal si zase jako na maturiťáku. Navíc – brácho? Jo, pořád stejnej pitomec.

Tak víš co, chvíli po gymplu jsem se flákal, cestoval, sbíral zkušenosti a tak,“ líčil neskutečně rozšafně Sláma Markovi a ten myslel jen na to, že jediné co po gymplu sbíral on byly tácy po cizincích v McDonald's. „A pak jsem jsem prostě se dal na vlastní byznys...“ Výraz vlastní byznys byl pro Marka s toaletním papírem v ruce a služebním tabletem v tašce strašákem. „Tisícovkama si prdel sice nevytírám, ale teď mám nový Bávo pětku a tak dá se jako...“ Následoval oboustranný zdvořilostní smích.

Dvacet minut mu Sláma barvitě popisoval svůj život, všechny jeho nástrahy a odněkud se neustále vynořující se vzrušující příležitosti aby potom mohl říct, že „už nemám čas se vykecávat. To víš, kšeft nečeká“ a svým byznys krokem odcválal. Marek pak celou cestu domů přemýšlel, jestli on by o svém životě a práci zvládl mluvit alespoň polovinu doby a s polovičním zaujetím jako Sláma.

Učitelé života říkají, že nesmíme dopustit aby se náš život stal stereotypním. Jasně, zní to hezky, ale ve většině případů je to nereálné. Na druhou stranu nutriční terapeutové říkají, že tělo je stroj, i když biologický, ale jako každý stroj má i tělo rádo pravidelnost. Když to přeženu tak už od školky jste vedeni k nějakému dennímu rituálu. Pak na základní, střední i vysoké škole, v práci i v důchodu (ve čtvrtek jsou banány za půlku). Pokud pracujete deset dvanáct hodin denně těžko si můžete dovolit rozjívený život. A pokud své pracovní tempo zpomalíte, současně s tím přijímáte, že vše budete muset napracovat. Navíc účty jsou nemilosrdně přesné a zpozdění jejich platby se trestá. Pokud jsme se svým vlastním životem relativně spokojení, proč máme pocit, že ho před druhými musíme dělat zářivějším než je?

Štvalo tě tvá práce i předtím?“ zeptal jsem se Marka.

Občas ano, ale koho neštve jeho práce. Já tam dělám rád. Ale teď říkám si... je to pořád dokola... Pořád vyřizuju faktury, účtuju, debatu s dodavatelema...“ povzdechl si.

Ano, to je práce. Já taky den co den upravuju, opravuju články, vybírám fotky...“ argumentoval jsem.

Je to pořád dokola.“

Ale každý člověk dělá něco pořád dokola. Zvlášť práci co ho živí. I prostitutka si jede to svý. Sice mění zákazníky, ale ve výsledku je to pořád to stejný. To bys fakt musel být Tom Cruise, abys to prostřídal všechno.“ Tenhle argument na chvíli Markovi zavřel pusu. Jakmile jsme se dostali za půlku láhve vodky spustil nanovo.

Má vlastní firmu, vlastní auto... navštívenky! A v zimě byl lyžovat na ledovci!“

Vždyť ani nevíš jakou firmu má! Auto nemáš proto, že rád jezdíš na kole. A do práce jezdíš tramvají, rád si tam čteš noviny a upíjíš kávu z kelímku. To v autě nemůžeš. A navštívenky, co vím, tak když ti je šéf nabízel, tak jsi je odmítl. A promiň, ale hory nesnášíš. Nechtěl jsi jet ani do Špindlu na Silvestra. Co řešíš?“ Slámu jsem v ten moment začal nesnášet. Ze suverénního Marka, který ještě minulý týden sestavil byznys plán, se najednou stala troska co si nevěří a neví kam míří. Marek se za rok dostal na pozice office managera, s víc než dobrým platem a občasnými příjemnými bonusy navrch, díky čemuž splatil všechny půjčky, koupil si laptop, kolo, pronajal byt a jednou týdně si mohl zajít na krvavý steak a černé pivo. „Věř mi, žiješ si dobře.“

Zatímco jsem Marka o jeho la dolce vita přesvědčil, já sám jsem o tom svém začal pochybovat. Zvlášť když jsem druhý den byl vystaven syrové realitě v podobě BMW 5. Ta doba co jsem s kelímkem cestovní kávy stál na přechodu a díval se na ta 20ti palcová kola mi připadala nekonečná. Dokonce jsem začal pochybovat o své práci a urputně přemýšlet o tom, jestli se v ní někam hýbu. Pokud je lifestyle jedním z nejživějších odvětvích, kde se nesmí nic opakovat, ale pořád jít dopředu, nedělám někde chybu? Bylo to jak obehraný song.

Na přechodu mezitím naskočila zelená. „Na co čekáte? Běžte!“ okřikla mě žena stojící za mnou. Toho se budu držet – jít dopředu.

Pocit nejistoty mi naštěstí nevydržel dlouho. Došlo totiž k něčemu co lze popsat slovy, že se kruh uzavřel. Ten den do redakce přišel nový zájemce o inzerci. Nějaký expert, co byl nejdál na Šumavě, s konopnou kosmetikou. Krémy, oleje, šampony, mýdla.

Sláma, Ondra, jméno mé,“ představil se a spustil svou prezentaci. Nebylo úplně jasné jestli prezentuje konopné výrobky nebo sebe. Bylo to jako se dívat na teleshopping v živém přenosu. (Podívej Horste, tohle všechno můžeš mít doma!) Prakticky řekl, že mu konopí a výrobky z něho už několikrát zachránily život. Dá se s nimi vyléčit prakticky cokoliv (rakovinu a zlomeniny nevyjímaje) a nezanechávají žádné následky. Načež s sebou křečovitě trhl a poté se olízl.

Cítíš jak z něho táhne ta tráva?“ zeptal se mě šéfredaktor nenápadně.

Konec nastal když s neskrývaným nadšení všem přítomným odhalil největší novinku letošního roku: „Konopánek, sirup pro klidný spánek,“ zasmál se a šéfredaktor do budoucna zakázal vstup dealerů s konopnou kosmetikou do redakce. Díval jsem se když Sláma vycházel z budovy a na parkovišti jsem hledal tu jeho pětku. Ano, pětkové BMW to bylo. Pro Slámův vozový park určitě i nové. Ale samotný model byl asi z roku 1998. Smutně si sedl na otevřený kufr auta plného konopné kosmetiky a jedl bagetu.

Markovi jsem poslal MMS zachycující Slámův byznys. Připsal jsem vzkaz: Dealerem byl a dealerem taky zůstal.

Není lepší jít životem v obyčejných botách, které jsou skutečně naše, než se cpát do lakovek z písku a mlhy, z kterých nám padá sláma (v některých případech tráva)? Spíše (rozhodně) bychom se měli zapůsobit tím co skutečně jsme, než vyvolávat imaginární představy v druhých tím, co bychom chtěli být. A především také v nás samých, ne?

Hodnocení článku:



Komentáře

Jan Palach: oheň, který probudil lidi Jan Palach: oheň, který probudil lidi Změny nejsou jednorázové akce. Možná jejich akutní provedení, ale ony samotné jsou trvalým procesem. V roce 1969 hlas lidu nepřekonal... Předchozí článek Jak být fit až do cíle v životě i sportu Jak být fit až do cíle v životě i sportu Léčit. Slovo, které RNDr. Josef Šmarda pokládá za základ úspěchu světového zdravotnictví, a které přesto ve slovnících těch... Další článek

Víte o něčem, co by zajímalo i další naše čtenáře? Pošlete tip redakci!