Trh mrch 99: Věk pravdivosti

Publikováno: 19.05.2013 21:21 | Alex Lenoir

Přišlo to ve stejný okamžik kdy jsem v zásuvce stolu našel fotku maturitního ročníku 2008 – pozvánka školní sraz po pěti letech od maturity. Pět let co jsme složili zkoušku z dospělosti, pět let co jsme mohli vydělat první milion a prvních pět let co jsme se neviděli. Dokonce ani netuším kde jsou. Některé by mohl sežrat rosomák a já bych to ani nevěděl. Občas na některého/některou narazím v centru. Ti co jsou si vědomi, že kromě Ahoj a tradiční otázky Co škola/práce, přítelkyně/přítel? nebude nic jiného následovat raději jen kývnou na znamení pozdravu. Někteří však mají potřebu nadšeného družení a mačkání dlaně. A dál... a dál nic. Naštěstí tuhle trapnou konverzaci lze vždy odvrátit provařeným, ale společensky přijatelným, že pospícháte na oběd s klientem, schůzku se šéfem nebo že máte uzávěrku.

Rada – držte se co nejběžnějších důvodů. Nevadí, že jsou ochozené. Originálnost vás vždy jen přivede do problémů. To se ostatně vymstilo kamarádovi Alešovi, který studuje medicínu. Pospíchal k opktikovi pro nové brýle, ale protože mu před svou expřítelkyní bylo hloupé přiznat, že má dioptrie v hlavě mu spustil ohňostroj originálnějších výmluv. A ze všech možných i nemožných důvodů řekl jen: „Budou mi dělat orchiektomii.“

Podobně jsem zaperlil i já, když jsem kamarádce s výstřihem jak Suezký průplav řekl, že vyrostla. Jenže já to myslel upřímně – ona skutečně vyrostla! Ještě v sextě mi by byla do pasu a teď jsme se dívali do očí.

A teď s těmihle lidmi, s kterými jste si už často ano na střední neměli co říct máte sedět v baru a řešit kde jsme chtěli být za pět let a kde ve skutečnosti jste.

„To je v prdeli,“ poznamenal jsem u oběda.

„Musíš hodně pít,“ zdůvodnil mi Oliver. „Podívej se na mě – mám skleničku vína a jsem jeeedno velký ucho.“

Prý nic nezůstává stejné. Všechno se mění a lidé s tím. Jenže proč na druhých ty změny vidíme, ale my máme neustále pocit, že jsme od školky zůstali stejní. A to i tehdy jsme si přepadali naprosto dospělí. Pořád si připadáme jako na tom pískovišti. Jen jsme lopatičky vyměnili za mobily a plastové bagříky na vlastní pohon za automatických 400 koní. Jenže co když si stejně (ne)vyspělí připadají i ostatní?

Hrozně moc jsem nechtěl na to středoškolské setkání přijít mězi úplně prvními, chraň Bůh, abych tam byl jako úplně první. Takže jsem si načasoval elegantní příchod. Patnáct minut – to už tam bude minimálně půlka lidí.

Nebyl tam nikdo.

„Dáte si něco,“ zeptala se mě utrápeně servírka, když jsem deset minut seděl sám u stolu pro dvacet lid. Po dalších patnácti minutách přišly první známé tváře. Oliver a Tomáš, s kterým jsem se ještě loni vídával na přednáškách z marketingu. Byl jsem za to moc rád, že prvotní nervozitu ze setkání si odbudu s nimi. Jakmile přišel Pavel okamžitě stočil konverzaci na holky. Jestli přijdou, jaké budou a „Co Alexi, bude se historie opakovat?“

„Ahój, ahój děcká!“ byla to Gábina. Zůstala přesně tak trhlá jak byla v tercii, kvintě i oktávě, před třemi roky když jsi ji viděl v knihově a zůstala taková dodnes. Už na střední vedla latinský recitační kroužek Cicero is not dead, starala se o knihovnu, knihu absolventů a dokonce prosadila automat na Lactaid Pro. Myslím, že mě měla ráda. V septimě jsem měl velké problémy s chemií a na profilovou zkoušku mi donesla její vlastnoručně vyrobený tahák. Byla jedna z mála, která nikdy neměla špatnou náladu, vždy pozitivně naladěná a já si ji dodnes pamatuji. Nebyla typicky krásná, ale byla něčím zajímavá. Takže jsme u stolu měli u stolu první holku. I když na střední jsme ji nikdy jako objekt naší sexuální touhy nebrali. Spíš jako kámoše. Podle všeho ji tak spoustu lidí – kluků bere dodnes.

Po ní přišel Ben, s kterým jsem byl ráno běhat a hnal tak, že jsem málem přišel o plíce. „Vás tu teda je,“ poznamenal když viděl dlouhý stůl se čtyřmi lidmi v rohu. Po něm ještě přišel David a chvíli na to Bára. A to byl přesně ten případ kdy během pěti minut máte vyčerpané diskuzní otázky kolem svých vlastních životů a abyste se měli o čem bavit tak řešíte pálivost krevet na jídelním lístku.

Ve chvíli když jsem si odskočil na záchod a vrátil se, zjistil jsem že moje místo je zabrané. Nemohl jsem se mýlit. Byl to jasný závan hašiše.

„Kde máš devětsetjedenáctku, Lenore vole,“ oslovil mě mou středoškolskou přezdívkou Majkl a já nechápal jak jsem na tohohle exota mohl zapomenout. Byl to jeden z těch manekýnů, o kterém všichni ví, že je to vůl. I profesoři na lyceu to věděli, ale nikdo se mu to nikdy neodvážil říct. Nějakým záhadným způsobem si mě oblíbil. Jasně, špičkoval mě, utahoval si ze mě, ale minimálně desetkrát jsme byli na panákovi, kde se opil... ne ožral tak, že jsem ho do taxíku musel odnášet. Tyhle chlastací excesy byly často způsobeny právě tím, když mu některý z kámošů řekl, že je vůl. Myslím, že tím, že jsme se nikdy neprohlásili za přátele, nikdy jsme jimi ani nemohli přestat být. Byla to zvláštní forma bizarního přátelství.

Teprve po něm přišli všichni ostatní – Max, Pavel, Honza, Dominik, Patrik, Dan, Petr, Martin, Zuzana, Andrea, Monika i Julie.

Julii jsem neviděl skutečně roky. Myslím, že jsem ji zahlédl před třemi lety na přechodu, když mi šla před autem. Telefonovala. Zatroubil jsem. Jenže si mě vůbec nevšimla. Zato babička o třech holích si zvuk klaksonu vyložila jako útok na svou osobu a jednou z holí mi třískla do kapoty.

„Máš se?“ zeptala se mě Julie.

„Skvěle,“ odpověděl jsem. Tak a máme to za sebou.

Teprve potom se rozjela zábava. Panáky, ostrý jídlo a především ožehavá konverzace. Raději bych řešil to jak se u mě ve skříňce ve třeťáku našla ta marihuana než...

„...takže jestli tomu správně rozumím všechno začalo tak, že Bára spala s Martinem celej prvák, když chodila s Oliverem, který ji pak ve druháku nechal kvůli Andree, která se rozešla s Martinem, kvůli tomu, že spal s Bárou,“ uzavíral Max.

„Ne, rozešli se kvůli té rychlovce na lyžáku už v polovině druháku kdy se Martin vyspal se Zuzanou. Sorry Zuzi,“ vysvětlila Bára.

„Vpohodě. Já spala s tvým Maxem celýho půlroku co jste spolu chodili. A na exkurzi v muzeu jsem si dala tu blbou rychlovku s Alexem,“ řekla definitivně Zuzana a ukázala prstem na mě.

„Nechodil v tu dobu Alex s Monikou? A každej ví, že Monika spala s Honzou, když se rozešel Julií,“ připomněl Pavel. Díky Pájo.

„A Alex opustil Zuzanu kvůli Julii. Jenže pak se zase vyspal s Monikou natruc tomu, že Julie spala s Benem, který spal v tu stejnou domu s Monikou,“ doplnila Andrea.

„S kým Monika nespala? Spala s Pavlem po jeho rozchodu s Bárou, i s Danem na plese kde byl s Andreou,“ upozornil Ben.

Další fakta přišla od Dominika: „Co si pamatuju tak na plese spala Andrea s Tomášem.“

„Takže je tu někdo kdo nespal minimálně s půlkou třídy?“ zeptal se Max pléna. Všichni se najednou soustředili na stůl. Já si prohlížel svoje polobotky. Jediná Gábina zvedla ruku. Jasně.

Život je tak trochu jako ten třídílný obraz Zahrada pozemských rozkoší od Hieronyma Bosche. V detailu se zdá vše jako středobod děje. Člověk musí odstoupit aby si všiml celku, do kterého jednotlivé příběhy zapadají a zjistí, že vše se vším souvisí a obraz najednou dává smysl.

Slovy Charlese Dickense – Byly to časy ze všech nejlepší, byly to časy ze všech nejhorší, byl to věk učení, byl to věk naivnosti, byl to věk naděje, byl to věk deziluze, byl to věk nekonečných šancí, byl to věk propadu na dno, vše bylo možné, nic nemělo hranice, všichni jsme byli na Mléčné dráze vedoucí k těm nejzářivějším hvězdám – byla to zkrátka doba kdy jsme mohli vše. A i když jsme o hodně přišli, vzpomínky nám nikdo nevezme.

Hodnocení článku:



Komentáře

Karel Hynek Mácha, české poezie pán Karel Hynek Mácha, české poezie pán Je skvělé, když víte, že Máj je lyricko-epická báseň a poprvé vyšel v roce 1836. Je ohromné, když se s někým můžete podělit... Předchozí článek Jak být fit až do cíle v životě i sportu Jak být fit až do cíle v životě i sportu Léčit. Slovo, které RNDr. Josef Šmarda pokládá za základ úspěchu světového zdravotnictví, a které přesto ve slovnících těch... Další článek

Víte o něčem, co by zajímalo i další naše čtenáře? Pošlete tip redakci!