Trh mrch: Částečné otupění srdce

Publikováno: 17.05.2015 21:17 | Jan Prchal

V životě zažijeme hodně vztahů. Několik prvních, hodně průběžných, několik posledních. Jsou vztahy na kterých chceme pracovat z principu, abychom nemuseli chodit kanálama. Vztahy, na kterých musíme pracovat, pokud se chceme ke komu a kam vracet. Jsou vztahy, který budujem, abychom měli z čeho žít. A pokud by se všechny tyhle vztahy posraly, tak musíme mít někoho, za kým vždy můžeme utýct.

TM_159_1

Zdroj: Tumblr

Přesně si pamatuji, jak máma reagovala na mou první holku. Řekla, že i Christina Aguilera je vedle slušná holka. Bylo to v roce 2002 a Xtina zrovna bourala hitparády s trackem Dirty. S mámou jsem se nebavil týden.

Další konflikt přišel na střední, kdy mě domů přivedla policie s nýtem v jazyku a máma řekla, že nebýt té holky (ukažme si na ní) by se tohle nikdy nestalo.

Pokračovalo to na vysoké, kdy jsem na večeři přivedl veganku. U masité večeře tátovi předpověděla ucpání tepen, srdeční disfunkci a impotenci. „No, není úžasná,“ zašl jsem. „Tu dívku v domě nechci,“ řekla máma a rozhodla se, že si veškerou zlost vybije na připečeném pekáči. Následoval měsíc bez komunikace.

Tehdy mi došlo, že před ženou se o jiných ženách nemluví. Vážně. Myslím, že ženy se berou jako konkurence. Ony to nepřiznají, ale je to tak. Stejně jako přítelkyni nevykládáte, jak jste si se ségrou užili super den, tak mámě nevykecáte, že vaše mladá umí dělat super... těstoviny. Jasně že neumí. Ty máminy jsou prostě best. A zatímco ségra si bude bránit svoje území, máma si bude bránit vás. Žádná coura není pro jejího jedináčka dost dobrá!

Napadlo mě, že dokud nedojde ke svatbě, tak je vaše přítelkyně svým způsobem narušitelem. Jakmile se ale stane rodinou... říká se, že rodinu se nevybíráme. A je to pravda. Vždycky. Uvažujte. Který člověk bude občas diktátorem, ale že zrovna jemu musíte říkat mami, neovlivníte. A že právě tenhle kráva bude vaším sestrou si taky nevyberete. A stejně tak lidé kolem vás neovlivní, koho si vezmete. Najednou je tady. A buď zažehnou ohně války nebo ji přijmou.

Narovinu... Začal jsem s někým bydlet. V jejím bytě. Jak se to stalo? Velice (ne)prakticky. Jeden večer jsem zjistil, že mi na běžném účtu zbývá celkem 5 700. Žádný komenty. Servis auta a oblek na míru zapříčinil, že se ze mě stal manekýn na hraně společnosti. Sednout si na hlavní nádraží, tak jsem nejlíp oblečenej bezďák. Nebo hooodně luxusní escort. A někde nad talířem těstovin jsme se s Monikou tak nějak usnesli, že bychom mohli bydlet spolu. To že poslední prachy padly za večeři v Grand Cru a kytici slunečnic jsem ji samozřejmě neřekl.

Měl jsem z toho trochu strach. S někým bydlet je závazek. Pořád slyšíte jak se lidí sestěhovávaj, a za měsíc jdou od sebe a pes do útulku, protože „vona tu čubku taky nechtěla.“ Není to jako když přijdete pozdě v noci s lahví vína v ruce, skrývanou erekcí a ráno jdete na metro. Jenže zatímco já si lámal hlavu s tím, co to znamená pro mě, jak to posune náš vztah, pro Moniku to neznamenalo nic. Pusto, prázdno, kosmos a ticho.

A tak jsem se nastěhoval do toho jejího kamrlíku. Místo postele, jen matrace položená na zemi. Krabice od šampaňského coby botník. Všechny její hadry (po vzoru redakce Vogue) na štendrech. Všechno to působilo provizorně. Jako by to mělo být jen teď. Den nezávislosti říznutý Dnem poté. A pak jsem ji uviděl. Fotku Audrey Hepburn před výlohou Tiffany, kterou jsem Monice dal k Vánocům. Za šest měsíců nebyla schopna ji přidělat na zeď. Co to znamená? Že jí nestálo skobou narušit zeď? Vážně... směl jsem pronikat do ní, ale ne do jejího života?

V pátek odpoledne jsem ji našel sedět nad italskou edicí Vogue, bez podprsenky, jen se skleničkou vína v ruce. Já tam stál v džínách a báglem na jednom rameni.

Já sice taky cestuju na lehko, ale vždycky mám spodní prádlo,“ namítl jsem.

Kam jedeš?“ Lehký shocking z její strany.

Jsme pozvaní na chatu. Víš... kámoši... Grilování...“

Nejedu. Sorry.“ Sorry. Najednou jsem to pochopil. Tohle byly všechny ty její večery v galerii. Seděla doma, pila sauvignon, předražený stránky času s ještě předraženější módou jí dráždily bradavky a já seděl doma na druhé straně města. „Nepotahnu se někam za Město, abych tam pila víno z láhve od okurek s tvýma kamošema.“

Jenže to nejsou jen tak nějací kamoši. S některýma se znám třináct let. To je skoro polovina mýho života. Jsou... rodina.“

Chybí ti karafiát v klopě, Corleone,“ zasmála se. Ne, uchechtla.

Nevím co mě šokovalo víc. To jak jí bylo jedno to, na čem mi záleželo? Jak jsem jí byl jedno já? Jak jí by jedno náš vztah? Nevím... A tak jsem jel sám. Ne protože by se mi extra chtělo, ale protože jsem po třech dnech s ní měl dost toho, že jsme spolu.

Víte... jako bych jí chtěl naschvál dát najevo, že můžu jet bez ní. Mám koule, osmnáct, klíče od auta, plnou nádrž (když tři čtvrtě dotankuju). A tak jsem jel. Jak magor. Dokonce jsme projel jednu stopku. Zabrzdil jsem. Za mnou projekt tirák. Sáhl jsem pod sedadlo, nahmatal lahev a lokl si vína. Co to děláš? Stál jsem opřenej o auto, koukal na pole a kouřil jednu za druhou. Nikdy jsem si nepřipadl tak moc na rozcestí jako dnes. Jako právě teď. Tolik možností, tolik chutí, ale... čeká mě někdo skutečně někdo nebo něco?

Konečně jsi tady,“ uvítal mě Kamil s lahví v ruce. „Kde máš Moniku?“

Ona...“ začal jsem. Asi jsem musel vypadat hodně zoufale, když i Kamil po půl lahvi ruského standartu proloženého pivem pochopil, že je něco špatně. „Poď, radši se vožerem.“

Bylo to jednoduchý. Prostě neměla zájem poznat část mého života. Jenže je tohle láska? Nemilujeme snad člověka pro jeho komplexnost? Když ona pořádala to živý čtení Edgara Allana Poea v plesnivým sklepě jednoho baráku na Vinohradech, já tam byl. A bavil jsem se s klukem, kterej mi furt chtěl věštit z ruky a říkal mi, že ze mě cítí energii, kterou by chtěl namalovat barvama, který ředí vlastníma slinama. Přesně pro tohle jsem ji miloval. Pro tohodle magora.

Můžu ti říct něco, co nebudeš chtít slyšet?“ začal Kamil s nohama na zábradlí a jointem mezi prsty. Jasně. „Od té doby co se ta gal... gala... galeristička objevila v tým životě... tak jsi přestal být tím, koho znám,“ vykokal. „Nesměješ se, na akce chodíš pozdě a odcházíš brzo. Kdysi s tebou bývala prdel.“

Není to jen ona... řeším... i bydlení.“

V našem bytě se uvolnil pokoj. Není to palác, ale máme tam slušnou zásobu skotské.“

Zahazoval jsem jistoty minulosti pro nejistotu budoucnosti. Pokud se s Kamilem hrozně nepohádáme kvůli nějaké rajdě, nebo nás nerozdělí názor, že Lambo je jen pro pozéry, možná spolu zestárneme. Jen slušně pánové! Budou z nás dva bezzubí dědové. Budeme sedět pod lipou, koukat na mladý holky jak jezděj na kolech a budeme cucat pivo. Došlo mi, že zatímco jsem si dokázal představit budoucnost s kýmkoliv jiným, s Monikou jsem to neuměl.

Přemýšlím, jak vypadá měřítko dobrého vztahu. Pokud dáte přednost partě opilých kámošů: je to dobrý vztah? Pokud dáte přednost jet po dálnici 210 km/h s rizikem ztráty řidičáku za zvuků „jsi Čech Čech Čech, tak si to ho važ“: je to dobrý vztah? Pokud dáte přednost noci pod střechou rodičů před sexem s přítelkyní: je to dobrý vztah? 3:0. V ten moment mi došlo, že jsme s Monikou přišli o budoucnost ve chvíli, kdy jsem se jí rozhodli jít vstříc. Jenže zatímco já si obul tenisky a rozběhl se s chutí ji najít, ona se svýma jehla upíchla v zemi.

V neděli jsem s našima potkal na obědě. „Mám novou adresu.“ Tehdy poprvé máma neřekla nic. Ne protože by nevěděla co, nebo že by se jí nechtělo, ale protože se to nehodilo. Možná to bude znít zvláštně... ale mluvili jsme tím mlčením.

Ať chceme nebo ne, každý vztah nás nějak ovlivní. Poučí. Jenže... lze nazývat vztahem svazek, který vám nic nedá? Ani štěstí ale ani bolest. Prostě nic. Když jsem se vracel do Města z chaty, myslel jsem jen na to, že si zabalím všechny věci a co nejdřív se z jejího bytu odstěhuju. Došlo mi, že v našem vztahu jsem host. A nedělá mi dobře, když vidím jeho zákulisí, kde se city připravují. Šéfkuchař taky nebere hosty do kuchyně. A já si připadal jako hodně nezvaný host.

Další díl už v neděli 21. června na Menstyle.cz.

Poznámka autora: Ilustrační fotografie je vybrána v komplexním souladu s dějovým a myšlenkovým obsahem textu. Nemusí nutně odrážet konkrétní výjevy uvedené v textu. Jména osob a míst jsou cíleně změněna.

Hodnocení článku:



Komentáře

Jak pečovat o kvalitní kožené boty Jak pečovat o kvalitní kožené boty Milujeme kvalitu. Milujeme tradici. Milujeme, když cena odpovídá užitku. Obzvlášť se tyto vlastnosti snoubí v případě rámových bot.... Předchozí článek Gentleport oslavil rok na trhu a představil značku Tusting Gentleport oslavil rok na trhu a představil značku Tusting Gentleport, oblíbená oáza gentlemanů v Praze, oslavila své první narozeniny. Za rok fungování na trhu se obchod v Pánské pasáži,... Další článek

Víte o něčem, co by zajímalo i další naše čtenáře? Pošlete tip redakci!