Trh mrch: Děti prázdnoty

Publikováno: 05.06.2016 23:41 | Jan Prchal

Nevím proč, rozhodl jsem se, že si předělám byt. Byt jsou ty dvě místnosti, co obývám. Předělání zahrnuje výmalbu, novej štendr a ramínka z Ikea. Pořád spím ještě na matraci. Pořád jsem si nekoupil postel. Mám pocit, že když si člověk koupí postel, je to definitivní. A já tady nemíním zůstat napořád. Je to jen teď.

Už je zase to horko. Horko, které vám nedovoluje myslet. Ty noci, kdy jste schopni onanovat a lačně se milovat sami se sebou, protože nesnesete teplotu další lidského těla. Občas se mi stane, že se zamyslím. A v tom myšlenkovém otupění jsem schopen sečkat i několik minut. Něco jako Blade Runner. Sní androidi o elektrických ovečkách?

bad-boy-disney-hard-Favim.com-1630459

Zdroj: Tumblr

V pátek jsme se domluvili, že půjdeme do hospody. Víte, do jedné z těch hrozných čtyřek. Ne. Spíš apartních hospod, co maj duši. A atmosféru. Záleží na tom, jak na to nahlížíte. Místo tramvaje jsem si dal do uší sluchátka a šel pěšky. Přes půlku města. Šílenost. Totální. Ale... potřeboval jsem se projít... Tajemně a jemně a temně do země tepou kopyta. Zjistil jsem, nebo vím to o sobě už dlouho, že miluji chůzi. Jít. Bez konce. Šel jsem po ulicích a koukal okny do hospod. Přes tabulky skel jsem rozkrýval a v hlavě si domýšlel příběhy lidí, kteří se tady dnes a tady potkali. Rozlučky se svobodou, narozeniny, pitky bez příčiny. Bez krále českého, není boje žádného. Zjistil jsem, že než jen sledovat příběhy, mě víc baví ty příběhy vyprávět. Nebo si je domýšlet a dělat je tak lepší. Jdu po ulicích a občas poslouchám hovory lidí, které míjím. Je to pro mě forma dobrodružství. Jo, adrenalin. Šance něco zažít. Jo, já doufám, že se do něčeho připletu. Stanu se součástí něčeho. Čehokoliv. Jasně, riskuju že dostau přes hubu. Ale taky si tak nějak naivně myslím, že holka bude chtít víc než připálit. Z lidí je mi k zblití. Mám sluchátka v uších, mezi prsty cigaretu, na triku Jamese Deana a připadám si hrozně důležitě. Svým způsobem jako Bůh. Nebo alespoň jeho syn. Jako bych skutečně měl tu moc rozhodnout o osudech každého koho vidím. Moje město, moje víra, můj svět. Moje pravidla.

Když dojdu k hospodě, vím, že tímhle se večer láme. Začnu na bílým vínu a vodě. Asi za hodinu si objednám další krabičku lehkých cigaret a o další hodinu později se nechám od Petra zlomit na panáka. Budu pít tak dlouho dokud vrchní nezahlásí: „poslední objednávky.“ Někdy mě baví pít na sílu. Mám pak pocit, že si to skutečně užívám. A tak piju. Ne že bych to potřeboval, ale protože chci.

„Dáme si čaj,“ poručí Petr obsluze.

„Jaký?“ vydechne holčina otráveně. „Černý, zelený, ovocný?“

„Tatranský,“ oznámí hrdě Petr. „Začneme třicetdvojkou.“ Vážně? „Vážně.“

Pili jste někdy drátěnku? „To je vocet?“ zeptal jsem se Petra, když servírka přede mě postavila panáka jantarové barvy. „Rum a vocet. Poměr jedna ku jedný.“ Je to ohavný, ale zajímavým způsobem. V hlavě už cítím víno, v krku sprostou chut octu a rumu, a do nosu se mi dere nikotin. Jsem ve stavu kdy mě baví debatovat o existenci bolesti a trvanlivosti lásky. Plánujeme cesty kolem světa a polemizujeme o rozpínavosti vesmíru.

Na záchodě si pak svůj obličej prohlížím v zrcadle. Připadám si tak cize. Nevím jestli se poznávám. Tuším, že se nepoznávám. Připadám si jiný. Když jsme byli na střední tak jsme hodně pili. Každou středu a pak i pátek. Chodili jsme do barů a klubů a pili tak dlouho dokud mohli. A dokud jsme měli prachy. Když to šlo tak jsme chodili pít i v sobotu. Teda... když jsme byli schopní. Každý víkend tak byl ztracený víkend. I my byli ztracení. A jsme. Ty roky a prachy nám nikdo nevrátí. Promarnili jsme ty léta. Nenávratně. Nevkusně.

Chytnu poslední autobus. Prostorem se táhne smrad asijských fasfoodů a dá se rozeznat marihuana. Miluji tu vůni. Vinu. Nekouřím ji, ale líbí se mi jak voní. Rozeznám její stopu jak vlčáci na letištích. A tak ji ilegálně fetuji ve veřejných prostorech. Nesnáším ten stav. Jsem po ní jak vysmátej Mickey Mouse. A já se chci kontrolovat. Chci rozhodnout o každým doušku vína, kterej spolknu. 4 litry.

Na jedné z posledních zastávek autobus unaveně vydechne a já se vypotácím ven. Dopotácím se domů, a sotva zamknu dveře (hlavně nezapomenout klíče zvenku v zámku), svlíknu ze sebe to vyuzený oblečení. Padnu do postele a trvá to je pár sekund než usnu. Ale ještě poslední myšlenka; i přes vypitý čtyři litry vína vím, že celej tenhle večer byla lež. Nejsem Bůh, neovlivním ničí osud (dokonce ani svůj), nebudu cestovat kolem světa a ani láska není nesmrtelná. Ale na těch pár hodin bylo fajn tomu věřit. Mluvit o tom v tom duchu, že je to možné. Dnešní sláva je jak náplast na dlouhý rána.

Hodnocení článku:



Komentáře

Back to black: černá jako životní princip Back to black: černá jako životní princip Černá je taková barva, kterou člověk vnímá, když z daného směru neproudí žádné světlo. Ha. Webová definice ale opomíná ten... Předchozí článek Lednický zámek zdobí viněty brandu Annovino. Jak se prodává? Lednický zámek zdobí viněty brandu Annovino. Jak se prodává? Dalo by se říci, že profesní cesta vedla Pavla Vacka od vína k vínu, až zakotvil ve společnosti ANNOVINO LEDNICE, která nejen že přináší... Další článek

Víte o něčem, co by zajímalo i další naše čtenáře? Pošlete tip redakci!