Trh mrch: Láska na dva tahy

Publikováno: 10.07.2016 22:43 | Jan Prchal

Ne, nechybí mi školní léta. Vlastně jsem docela rád, že to mám za sebou. Víte, ale co jsem na nich měl fakt rád? Ten moment, když se koncem června uzavřely známky a najednou ze všech opadlo takové to napětí. Učitelé byli víc v pohodě, holky vstřícnější a hlavně ta husákovská stavba najednou nepůsobila tak strašidelně. Z ničeho nic jste učitelce literatury mohli říct, že Vančurova Markéta Lazarová je pro 98% populace nestravitelná a Babička Boženy Němcové rozhodně není kladná postava.

Zjistil jsem, že některé věci si prostě nepamatuju. První pusu, první pohled na ni, školu v přírodě z páté třídy, ani co jsem cítil na pohřbu dědy. Vím, že se ty věci staly. A asi bych je dokázal opsat v jejich nějaké podstatě, ale neumím je popsat ze svého pohledu. Nevím, co jsem cítil. Umím si připomenout esenciální pocity štěstí, radosti nebo smutku, ale nejde mi je rozvinout. Místo toho se mi vybavujou úplně nepodstatný vzpomínky. Třeba když si Pavel na chatě uvařil v rychlovarné konvici párky. A ráno jsme pak všichni měli mastnej čaj. Vzpomínám si na první kocovinu. Nebo na tu hořkou pachuť v puse, když jsem spadl na pískovišti a rozbil si koleno. Občas... Ne, vlastně celej svůj život mám pocit, že se všechno mění, všichni dospívaj a stárnou. A mně je pořád deset. Pořád mám pocit, že nic neumím, že nikdo nejsem.

neave_bozorgi_32

Zdroj: Neave Bozorgi/Tumblr

Když jsem byl v pětce na základce, vzhlížel jsem k deváťákům. Vážně. Zcela obdivuhodně mě fascinovali. Jedni byli dlouhovlasí, jiní holohlaví. Poslouchali Landu, Lucii a Kelly Family, za kotelnou u školy kouřili tajně cigarety, pili kolu z plechovky, nosili ustřižený džíny, kostkovaný košile uvázaný v pase a vysoký kanady. Byly to prudký devadesátky a já to miloval. A doteď miluju tu eufórii a současně temnotu, která v nich byla. Hrozně jsem toho chtěl bejt součástí. Vždycky jsem chtěl bejt součástí něčeho. A s postupem času jsem si to v sobě specifikoval víc. Chtěl jsem bejt někoho součástí. Víte, bejt s někým spojovanej. Ne s nějakým internacionálním konglomerátem, ale s osobou. Na druhou stranu vím, že nedokážu žít bez totální samoty. Protože jen tak si vychutnám něčí společnost.

What is your aspiration in life?

Myslím, že jsem nikdy s nikým nechodil. Nerandil v tom pravým slova smyslu. Všechny schůzky a setkání byly hned jako součást závažného vztahu. Tak! Měl jsem vztahy. Žádné známosti, ale vztahy. I když byl každej jinej, to co je spojovalo, byla závažnost. Všechny probíhaly, jako by měly bejt navěky.

„Mám pocit, že se známe sto let,“ řekla mi Vendula minutu předtím, než jsme se rozešli. Vždycky jsem si myslel, že fakt, že toho druhého znáte, je výhodou. Kdy se to stalo překážkou? Kdy se staly jistoty v tom druhým nebezpečím? Jednou mi holka řekla, že jí na mě nejvíc vadí, že chci všechno, nebo nic. Jo. Tak to je. Neumím lidi přijímat jinak, než sám chci. Neumím lásku maskovat občasným přátelstvím. Proto pořád přemýšlím, jak vypadá skutečná láska. Víte, taková ta ryzí. Taková ta co všechno překoná. Ta, o které čtete v ruských románech. Taková ta... jak se říká, která hory přenáší. A která přenese i vás.

My aspiration in life?

Horko nekončilo. Čekal jsem, čím to vygraduje. A ta odpověď přišla dřív, než jsem čekal. Vyběhla odněkud odnikud, v náručí tuby s barvama, vlasy stáhnuté gumičkou, na sobě jen nátělník a pod ním krajková podprsenka. Bylo by poetické říct, že ji vidím poprvé v životě. Ne. Už jsme spolu spali. Dvakrát. Naposledy v březnu. Hana.

„Šla jsem si koupit jen barvy. Došla mi modrá.“ zasmála se a indgovýma prstama si zhrábla vlasy z oroseného čela. „Maluju v ateliéru jednu abstrakci a...“

„Modrá,“ zopakoval jsem jak prvnáček. Dobře ty.

„Taky to nechápu. Kdyby bílá. Ale modrá?“

„Tak... ať ti to jde.“ Jo, takhle určitě navážeš hovor.

„Díky! Kdyby ses chtěl stavit...“

„Stavit? Jako podívat se jak maluješ?“

„Jo. Teda jen kdybys chtěl. Jsem tam sama. Je tam klid. Měla jsem i víno, ale...“ nadhodila, ale pak si uvědomila, že by musela říct, že ho vypila a tak řekla jen „Tak kdybys chtěl dojít. Nemusíš. Teda nemusíš kvůli vínu. Nebo můžeš kvůli mně. Ne že bys musel kvůli mně. Jen kdybys chtěl.“

„Chtěl.“

„Dobře. Tak zatím.“

Your aspiration in life?

Myslím, že ani jeden z nás neměl páru kam to povede. Na druhou stranu... Jo, minimálně to napadlo mě. Sex. Šel jsem do toho nekonečného kopce k vysokoškolským ateliérům. V ruce láhev vína se šroubovacím uzávěrem a v druhé tašku s dvěma zabalenými sendviči. Bylo to divný pocit. Po dlouhé době jsem šel za někým. Proto že jsem chtěl. A co bylo nejlepší – protože na mě někdo čekal.

Seděla na zemi v přehřátým likusáku, kolem sebe tuby s barvama, a sama byla víc barevná než pár hodin před tím. Občas zvedla ruce, aby je pak znovu rozmáchle upustila na plátno. Z rádia hrál Nick Cave. Byla bosá. Bez nátělníku.

„Tys přišel,“ vydechla.

„Přišel. Neměl jsem?“

„Ne! Teda ano!“ zakoktala se. „Měl jsi. Jsi tu. Jsi tady!“

„Donesl jsem víno a něco k jídlu.“

Seděli jsme v té vyhřáté ubikaci, jedli sendviče a pili víno. Ona z hrnku a já ze sklínky na hořčici. Nějak to vyplynulo. Neplánovaně. Spontánně. Přejel jsem jí nosem po krku a pohladil po ruce. Otočila se a dala mi pusu. Leželi jsme na tom rozdělaným plátně, já jí jezdil nosem ve vlasech a ona se ke mně urputně tiskla. Tehdy mě napadlo, že jak jsme denně obklopení sexem, vytratila se z něj intimita. Co když je držení za ruku pro nás intimnější jak orální sex? V ten moment, kdy jsem si to uvědomil, tak jsem i já ji k sobě víc přitiskl. V ten moment se z jejího objetí vytratila ta křečovitost. urputnost. A víc se ke mně přivinula. Tak nějak opravdověji.

Pokud vás to zajímá... Ne, sex nebyl. Lhal bych, kdybych řekl, že jsem nechtěl. Jo, chtěl a hodně. Ale... V ten moment. Byli jsme v centru Města, ale jakoby ve vlastním vesmíru. Vlastní páni svýho prostoru i času. Do kterýho neměl nikdo, co kecat. Z venku voněla suchá tráva a prach, který v kombinaci s barvama a lehkýma malborama tvořili absolutně opojnou směs.

Když jsem odcházel... Nechtěl jsem. Hrozně moc jsem nechtěl. Ale myslím, že oba jsme potřebovali čas na to, abychom jsme si uvědomili, co se vlastně stalo. Protože se tam něco stalo. A bylo to tu. Zase! KURVA! Zase mám potřebu říct, že jsem nikdy nic takového necítil a že to k něčemu bude směřovat. Zase se bezmyšlenkovitě usmívám. Zase si zpívám si v koupelně. Nemám potřebu onanovat, a víc píšu milostné SMS. Myslím, že ty pravé vztahy jsou hlavně o čase. Některé mají být dlouhé, jiné krátké, a jiné mají velice zvláštní timing. Musíte se jich dočkat. Ale když přijdou, tak poznáme, že je to to pravé.

So.. What is your aspiration in life?

Love.

Poznámka autora: Ilustrační fotografie je vybrána v komplexním souladu s dějovým a myšlenkovým obsahem textu. Nemusí nutně odrážet konkrétní výjevy uvedené v textu. Popis osob a míst může, ale nemusí souhlasit se skutečností.

Hodnocení článku:



Komentáře

Back to black: černá jako životní princip Back to black: černá jako životní princip Černá je taková barva, kterou člověk vnímá, když z daného směru neproudí žádné světlo. Ha. Webová definice ale opomíná ten... Předchozí článek Karlovy Vary po 51. Karlovy Vary po 51. Letošní filmový festival v Karlových Varech byl 51. ročníkem. Nejvýznamnější filmová událost roku přinesla nové oceněné. Během... Další článek

Víte o něčem, co by zajímalo i další naše čtenáře? Pošlete tip redakci!