Trh mrch: Na nejisté noze

Publikováno: 25.05.2014 21:50 | Jan Prchal

V pondělí jsem se potkal na oběd se svým šéfem Jakubem. Bylo to jedno z těch setkání, kdy se chcete zeptat na zvýšení platu a on se na vás široce usměje a řekne, že rozpočet je napnutý jak kšandy. Pak se oba zasmějete. Brečet se vám v přeplněné restauraci jaksi nechce. Když pak společně odcházíte z restaurace, však se omluvíte, a jdete si ještě odskočit. Místo k pánům si to, ale stočíte k baru a dáte si za posledních pár korun panáka vodky.

Ten den mi Jakub kromě kambaly napůl nabídl i novou funkci. Kromě inzerce bych dělal i profesní rozhovory. Popravdě, nikdy jsem se neviděl jako Clark Kent. Jo, jsem spíš běžec na opuštěné trati než týmový hráč.

No... vlastně neumím dělat rozhovory,“ zasmál jsem se a naivně jsem čekal další variantu.

Tak se to nauč,“ řekl mi Jakub nečekaně chladně. Možná to byl Jakub, ale pořád to byl šéf. To je přesně ten moment, kdy si znovu uvědomíte, že i když jíte z jednu rybu z jednoho talíře, pořád mezi vámi je rozdíl.

Mění se nejen tvář Města ale i tváře v něm. Zatímco o Vánocích se centrum plní lidmi s horkou kávou, na Valentýna potkáváte řadu mužů s kyticemi. S první jarní otvíračkou pak ženy s záplavou nákupních tašek. A začátkem léta, kdy se teploty dostanu na příjemnou dvacítkou najednou město zaplaví spousta mladých a nadějných budoucích akademiků. Jak se poznají? V rukou svírají to nejdražší co mají – laptopy se svými projekty, lejstra s tím, co již brzo budou diplomové práce a tuby s grafickými návrhy, které snad již brzy vymění za červené tuby s diplomy. Ještě si tu vůni pamatuji. Ve vzduchu je cítit stres, shon, strach, ale i tolik naděje a nadšení. Všechno je možné. A jak jsem tam seděl v pekařství na Hlavní, upíjel kávu, a díval se na to všechno nadšení měl jsem lehce mentorskou potřebu jim říct: Zpomalte! Skutečný život mimo akademickou půdu není zase až taková prdel!

neave_bozorgi_29

Zdroj: Neavebozorgi.com

Mezi kým jsem moc rozdílů neviděl jsem byl já a Adam. Zatímco co já jsem dělal lifestyle a reklamu, on se věnoval designu. Dřív jsme se ke konci dne sešli, zašli na jídlo a panáka. Od té doby, co Adam odešel z ateliéru a pracoval z domu, jsme se scházeli v jeho holobytě, který on sám nazýval jako prostor určený pro člověka a jeho podstatu. A tak jsme tam byli tři – on, já a podstata. Místo na stoličkách v lounge s whisky v ruce seděli na pytlech s pískem a z údajně designovým skleničkami, které objevil v nějakém starožitnictví, jsme srkali skotskou. Bylo to spíš víc smutné, než designové.

Neuvažovals, že by ses vrátil do práce?“ zeptal jsem se opatrně.

Já nepřestal pracovat. Jen teď mi nestojí za zády šéf. Pracuji když chci. Dodržuju si termíny podle sebe. Je to super. Nikdy mi nebylo líp,“ argumentoval přesvědčivě Adam.

Milovals to. Honění termínů, propocený košile, práce v ateliéru dlouho do noci... Pamatuješ jak jsi jedno holku v copy centru instruoval jak se správně skenuje? Nebo jak sis sedl na kolo místo messengera a dojel sis na místo určení s tím návrhem sám, protože se ti zdálo, že jezdí moc pomalu?“

A teď tě sere co? Že nesedím do vyčerpání v ateliéru a denně nepíšu to posraný hodnocení týmu? Honzo, já to nemohl vydržet. Bylo to jak život v mraveništi. Ráno společný snídaně, pak schůze, oběd, další schůze, odpolední airsoft, večer panák. A zatímco oni spolu šukali, já v aťasu seděl od dvou ráno abych to stihnul. To je život?“

To je všechno hezký, ale koukni co se na sebe – stává se z tebe... ožralej freelancer.“

Tohle bych čekal od kohokoliv ale ne od tebe. Zvlášť když jsi to byl ty, kdo mě tahal na prosecco v jedenáct dopoledne. Od kluka co je schopen utratit poslední prachy za manžetový knoflíčky a nezůstane mu na nájem.“

S Adamem se nikdy nehádáme. Maximálně si gentlemansky vyměňujeme názory. Protože na sebe štěkají jen psi. Ale teď jsme se hádali. Štěkali jsme na sebe jako dvě čubky.

Později ten den mi doma v hlavě doznívaly skotské Macallan a já přemýšlel o trendu dnešní doby – freelancer. Je jich plné město. A oni sami mají mají plnou hlavu nápaditých myšlenek, jedinečných nápadů, iluzí a snů. Proto má Město tak zvláštní energii. Právě díky nim pořád myslí a sní. U toho mě napadá kolik lidí s koncem léta do Města přichází splnit si svůj sen a s jeho začátkem ho opět opouští. A co já? Já jsem jeden z nich. Nepatříme nikam, nikomu, ničemu. A přitom můžeme všechno. Cokoliv. Jo, zní to krásně – volná noha. Vy sami jste tou volnou nohou. Co když vám ji někdo podkopne? Možná pak budeme rádi, když nám někdo připomene, že máme i druhou.

Další den jsem se potkal se šéfem a domluvil se na mém prvním profesním rozhovoru. Adam další den prospal. Ale hned ten další sedl k mailu a domluvil si několik schůzek s realitní agentkou. Zítra jdeme na brzkou snídani a pak hned si prohlédnout několik prostor, kde by si mohl otevřít jeho nový ateliér. Možná je fajn být na volné noze. Ale musíme vědět, že ta druhá stojí pevně na zemi.

Hodnocení článku:



Komentáře

Ranní rituály novodobých gladiátorů Ranní rituály novodobých gladiátorů V průběhu věků se bojovníci vždy připravovali na bitvy rozličnými rituály. Mezi samuraji meditace, ve Tróje vzdávání obětí Bohům,... Předchozí článek Jak být fit až do cíle v životě i sportu Jak být fit až do cíle v životě i sportu Léčit. Slovo, které RNDr. Josef Šmarda pokládá za základ úspěchu světového zdravotnictví, a které přesto ve slovnících těch... Další článek

Víte o něčem, co by zajímalo i další naše čtenáře? Pošlete tip redakci!