Trh mrch: Nechráněný sex... tedy vztah

Publikováno: 10.08.2014 21:09 | Jan Prchal

Bylo to jedno z těch idylických odpolední s Martinem u nich na chalupě. Jeho sestra Monika zavařovala okurky a my leželi na trávě.

Potkal jsem se s Andreou. Řekla, že si to dítě nenechá,“ začal Martin. „Řekli jí, že jestli si to dítě nechám vzít, je to možná její poslední šance otěhotnět. A stejně do toho šla,“ zakroutil hlavou Martin. Pak se zvedl, zabořil ruku po loket mezi pečlivě vyrovnané dřevo podél zdi domu a vytáhl láhev slivovice. Když jsme byli někde v polovině láhve a slunce přesně v polovině oblohy přišla otázka, kterou bych od tohohle ironmana nečekal.

Myslíš, že se dá umřít na zlomené srdce?“ šokoval mě. A možná že i sebe.

Ne,“ řekl jsem rezolutně, protože jsem měl pocit, že dlouho váhám a on urputně čekal na odpověď. „To bych musel být mrtvej každý rok dvakrát.“

Nejdřív nám ta odpověď přišla dobrá. Dostatečná. Vyhovujíví. Nám oběma. Jenže pak jsme začali uvažovat, jestli to nebylo jako situace, kdy se dítě rodiče pořád ptá „a proč?“ nebo „kdy už tam budem“. A tak rodič raději zalže, aby se díte uklidnilo a on získal čas vymyslet lepší lež.

Neustále se mluví o nechráněném sexu a nakažlivých chorobách. Jasně, AIDS, kvasinky, kapavka je svinstvo. Jenže co když existuje něco... nebezpečnějšího? Daleko agresivnějšího! Co takhle nechráněný vztah? A hlavně pak jeho následky. Netvrďte, že vám se to stát nemůže. Dvě tequily na baru a jste v tom. Popravdě já kolem sebe vídám spíše oběti následků nechráněného vztahu než sexu. Kolik mých kámošů se zamilovalo jen proto, že se dostatečně nevěnovalo těstovinám na talíři a čuměli, jak padá holce petrželka do výstřihu. Takový vztah přece nemá šanci přežit. Co přežít... On nemá ani šanci vzniknout! Je to iluze, která vznikla nad talířem napůl snědených těstovin a lahví prosecca.

neave_bozorgi_6

Zdroj: Neave Bozorgi

Martin je hrozně hodnej kluk. Možná až moc. Je to... pro mě skoro rodina. Před dvěma lety měl otevřenou zlomeninu lýtkové kosti. Když ho nakládali do sanitky držel jsem ho za ruku. Kecám. On drtil mou ruku a já neměl už sílu říct „ty vole, brzdíš mi krevní oběh“. Myslím, že já trpěl vetší bolestí než on. Tím můžu potvrdit, že má fakt vysoký práh bolesti. Je jedním z těch kluků, kterým snad každý chce být nebo minimálně takového jedince znát. Nepije, nekouří, denně cvičí, nejí maso ani žádný přidaný cukr. A na to jak je hodný, tak s ním život solidně vyjebává.

V té nejlepší víře, jsem ho ukecal, aby se přidal k partě kámošů, kteří chodit pít na kopec nad Město. Nejistý a s lahví vína v ruce si přisedl k partě lidí, z které znal jen Vaška a další dva borce od vidění.

Není hrozný, co se děje ve světě?“ nadhodil kluk se smotkem trávy v ruce.

No jasný, ti zabití vojáci v Afghánistánu. Teď to Rusko, Irák, Sýrie...“ vypočítávala uvědomělá aktivistka s vzhledem knihovnice.

Bylo to tou lahví vína co Martin poctivě vypil. Taky trávou a tím, že byl správně nasranej.

Popravdě... jsem mi tyhle věci u prdele. Vůbec na ně nemyslim,“ překvapil všechno přítomné.

Jak nemyslíš?“ zasmál se omluvně Vašek.

Proč bych měl? Na mě taky nikdo nemyslí! A tohle jsou věci, s kterýma nepohnu. Neovlivním je. Nejsem Matka Tereze ani žádnej posranej svatej, abych spasil svět. Když už chceme bojovat, jděme proti těm, na které stačíme. To říkal už i Palach...“ povytáhl obočí Martin.

A nejednou všichni ti politicky, ekologicky, ekonomicky, nábožensky, sociálně, uvědomělí mladí a nadějní zastříhali ušima a uvědomili si, že ten kluk v mokasínách Louis Vuitton má (možná) pravdu.

Móňa,“ představila se mu holka s asymetrickým mikádem.

Martin.“

Já vim.“ Bylo to tam. Pohled. Ne. Průhled. Vzájemně do sebe nahlédli. Nebo si to alespoň Martin myslel.

Sám později přiznal, že neví, co vlastně od toho čekal. Ale jak tam s ní ležel na dece a dívali se na to minimum hvězd, které jim světlo Města dovolovalo, připadal absolutně nedotknutelnej ve své auře štěstí. Ono to zní zvláštně, když si uvědomíte, že se bavíme jen o pár hodinách. Martin to ale bral vážně. Závažně. Věřil, že z toho bude něco víc. Ona vydávala signály a on je ochotně přijímal. Někdy kolem čtvrté hodiny ráno ji doprovodil na nábřeží k zastávce tramvaje. Dveře tramvaje se otevřely a ona vystoupala po schodcích do vozu.

Jako Romeo Julie se jí Martin zeptal: „Kdy tě zase uvidím?“

Víš... mému příteli by se to asi nelíbilo. Sorry...“ dveře vagónu se zatáhly. Martin zůstal sám v ranním chladu.

Dá se na zlomené srdce umřít? Nejsem magor, mormon, jehovista, nevím... jakokejkoliv jinej vošoust, co obchází dveře lidí a vnucuje druhým svou víru, ale normální borec co bydlí v Ikea kamrlíku na Žižkově a sní o velké kariéře. Ale říkám: jo, na zlomený srdce se dá umřít. Možná ne fyzicky. Ale duchem určitě. A přesně tak si Martin připadal. Ne, že by měl potřebu rodit. Netoužil po nastřižení hráze ani překonávání pupeční šňůry. Ale nějak cítil, že ve svém životě chtěl posunout své lidství. Jenže na to potřebujete někoho. Vytvořit pár. Jedna plus. O to právě dnes došel. Zase.

Poznámka autora: Grafika v úvodu textu má pouze ilustrační povahu. Ilustrační fotografie je vybrána v souladu s dějovým a myšlenkovým obsahem textu. Ilustrační fotografie nemusí nutně odrážet konkrétní výjevy uvedené v textu.

Hodnocení článku:



Komentáře

Ranní rituály novodobých gladiátorů Ranní rituály novodobých gladiátorů V průběhu věků se bojovníci vždy připravovali na bitvy rozličnými rituály. Mezi samuraji meditace, ve Tróje vzdávání obětí Bohům,... Předchozí článek Jak být fit až do cíle v životě i sportu Jak být fit až do cíle v životě i sportu Léčit. Slovo, které RNDr. Josef Šmarda pokládá za základ úspěchu světového zdravotnictví, a které přesto ve slovnících těch... Další článek

Víte o něčem, co by zajímalo i další naše čtenáře? Pošlete tip redakci!