Trh mrch: Oběti vlastní bolesti

Publikováno: 08.02.2015 19:40 | Jan Prchal

Vztah Pavla a Moniky by pro běžného pozorovatele nebyl nijak zvláštní. Oni ale měli svoje bolavé místo, které se nechtělo zahojit. Monika v tichosti Pavlovi obětovala svoje sny. Ona chtěla takový ten připitomělý obchod s vonnýma svíčkama, masážníma olejíčkama a sušenou levandulí. Ve třiceti chtěla dvě děti a hypotéku. Pavel měl jiné představy o budoucnosti. Vybral zdravotní pojištění a zřídil si fitko. Monika pak často litovala, že neřekla „dost“ a dovolila, že z voňavého obchodu slevila k upocenému fitku. Jenže nic netrvá věčně. Ani trpělivost. A pokud přítelkyni místo na ples donutíte srovnávat kettlebell... hodně riskujete.

„Já už nechci, nechci, NECHCI!“ řvala Monika a mlátila do boxovacího pytle.

V neděli ráno si Pavel odstěhoval věci. Zvláštní ale bylo, že bolest ani trápení neutichli. Naopak...

Když v pravěku jeden neandrtálec přemohl v pěstním souboji druhého, vzal si jeho kožešinu, jeho ženu a přivlastnil kmen. Dnes si přebíráme pracovní pozice, databázi klientů a kanceláře. Jaký je v tom rozdíl? Jen se místo pazourků oháníme iPhony a místo ručně vydělané kožešiny na sobě máme obleky na míru. Princip je pořád stejný. Takže kde je vidět vývoj? V kvalitnější krejčovině?

1602035_656135924458647_8117399731313144677_o

Zdroj: Tumblr

O Danovi jste už určitě slyšeli. Je to můj nejlepší kámoš. Je to bráška. Jen jemu můžu říct, skutečně důvěrný, potupný věci, tajnosti, který stěží zvládám poskládat si v hlavě, natož verbalizovat. Tentokrát jsme pili na bolest. Jeho šéf Standa destruoval všechny jeho nápady, nutil ho k nesplnitelným cílům a nutil zhmotňovat zázraky na lusknutí prstu.

„Odejdi,“ navrhnul jsem mu po dvou koktejlech.

„To ne! Nemůžu a hlavně nechci odejít,“ zašermoval rukama a odevzdaně povytáhl obočí.

Takže o čem se kurva bavíme? To jsme si mohli jít zachlastat i bez té zástěrky „potřebuju s tebou něco nutně probrat.“ Já myslel, že potřebuje ledvinu! Jenže Dan vydržel o práci mluvit celý večer. Nevynechal žádný pikantní detail. Včetně toho jaký nasadil výraz, když šéfovi oznamoval nárůst prodeje a jak klient reagoval na jeho návrh kampaně. A najednou se mi zdálo, že u stolu nesedím s obětí ale sadomasochistou. Musel jsem se ptát: byl tím sadistickým magorem Standa nebo Dan?

Friedrich Nietzsche napsal, že člověk je to nejkrutější zvíře. Co když to není jen citát, který najdete na úvodních stránkách severských literárních thrillerů ale skutečně pravda. Možná, že se od zvířat nelišíme tolik, jak si myslíme. Co když ani fakt, že se umíme oholit ostrou břitvou a uvázat si motýlka v nás nepotlačí zvířecí pudy? Zásadní rozdíl je v tom, že zvířata se z bolesti poučí. Ale lidi ne. Pořád budou zkoušet jestli oheň fakt pálí, děvka s tebou znovu vyjebe a šéf za víkend náhodou nepřestal být čurák.

Noc překročila půlnoc a my přestali počítat koktejly. Oba jsme věděli, že v baru necháme sumu, ze které nám bude ráno špatně víc, než ze všeho toho chlastu.

„Musím ti něco říct,“ začal jsem velice vážně. „Volal mi Standa a nabídl místo v té vaší firmě. Chce abych s tebou dělal na nové kampani.“

„Já vím. Doporučil jsem tě,“ šokoval mě Dan.

„Tys' mě doporučil na práci ve firmě, v které jsi sám nešťanej?“

„Jo, je to místo, na který se v současnosti hlásí ti nejlepší z oboru.“

Oba jsme oběti vlastního úspěchu. Zatímco on si to vychutnává, já se s tím snažím smířit. Zvláštní je, že oba poněkud masochistickým způsobem. On si to umí užít a velice dobře využít. Je v tom cosi submisivního. Přijal roli oběti byznysu. Utrápeného kluka, kterého svazují konvence českého ekonomického prostředí. Obdivujuho. Z mnoha důvodů.

Pamatuju si, že když mě jako malýho bolely nožičky, chlácholili mě, že rostu. Je bolest znamením růstu, i když je vám třicet? Když vztah bolí, znamená to, že se vyvíjí? A pokud ano tak správným směrem? Musí správný vztah bolet? Je to přímá úměra? Čím víc v prdeli jste a čím vyšší práh bolesti máte, tím jsou city kvalitnější a opravdovější? A pokud bolí pracovní pozice? Na kolik je to vaší zásluhou a jaké procento v tom hraje neschopnost druhých..? A pokud se téhle bolesti oddáváme obětavě dál a přijímáme ji jako součást, na kterou jsme si zvykli... jsme optimisti, blázni nebo masochisti?

Někdo se trýzní odpověďmi. Jak vidíte, já se sebemrskám otázkami.

Poznámka autora: Ilustrační fotografie je vybrána v komplexním souladu s dějovým a myšlenkovým obsahem textu. Nemusí nutně odrážet konkrétní výjevy uvedené v textu. Jména osob a míst jsou cíleně změněna.

Hodnocení článku:



Komentáře

Ranní rituály novodobých gladiátorů Ranní rituály novodobých gladiátorů V průběhu věků se bojovníci vždy připravovali na bitvy rozličnými rituály. Mezi samuraji meditace, ve Tróje vzdávání obětí Bohům,... Předchozí článek Madonna na Grammy odstartovala Madonna na Grammy odstartovala "love revolution" Na nedělním předáváním hudebních cen Grammy zpěvačka Madonna naživo představila svůj nový singl Living For Love a oficiálně tak... Další článek

Víte o něčem, co by zajímalo i další naše čtenáře? Pošlete tip redakci!