Trh mrch: Odvrácená strana mysli

Publikováno: 19.04.2015 21:19 | Jan Prchal

V pondělí si Matěj pro Janu nachystal překvapení. Jeho kamoš jel na služebku do Reichu a tak ho poprosil, jestli by mu těch pět dní nepohlídal kocoura. Matěj se obětoval. Když toho strážce brány mrtvých přinesl domů, nemohl přehlídnout ten výraz v Janině tváři. Byl to škleb, maskovaný úsměvem s náznakem pochopení, ústupku a silného sebezapření.

Druhý den ale její pochopení vystřídal prudký hněv.

„Ten chlupatej hajzl se vyblil do naší postele,“ oznámila mu stylem, jako by mu prst do krku strčil Matě.

„Jak to myslíš?“ zeptal se nechápavě. Ouuu... Pánové, tuhle větu nikdy. Pokud se nasrané přítelkyně (holek všeobecně – matky nevyjímaje) zeptáte jak to myslí, následuje názorný příklad. Jana vzala potřísněnou deku a strčila ji Matějovu před obličej. Matěj má červenej diplom z VŠE, takže docela rychle chápe.

„Kámoš říkal, že když je ten kocour ve stresu, tak blije.“

„Když je ten kocour ve stresu?“ Jana těsně před nervovým zhroucením. „Takže se tu mám doblít, abys sis mě všiml?“

Matěj mi pak přiznal, že si to představil. A oba jsme uznali, že takový čin by nešlo nechat bez povšimnutí.

Změna času. Víte, ten jarní přechod ze zimního na letní a v říjnu pak zase zpátky. Hurá! Sorry, ale pořád to nechápu. Už pančelka na základce nám vysvětlovala, že je to kvůli úspoře energie. Jako malej jsem tak chodil spát za světla a vstával do tmy. Večer jsem si nemohl hrát, tak dlouho jak bych chtěl, a ráno jsem se potýkal s divnýma stínama. Dnes mám hodinu delší přesčas v práci (samozřejmě neplacený) a kratší čas na zábavu. A komu tím prospějete, co? Možná jen sami na sebe hrajeme hru, protože chceme, aby se něco dělo.

Dalších pár dnů komunikace mezi Matějem a Janou vázla. Skoro nebyla. Pořádně na něj promluvila až v sobotu. Ale bylo vidět, že jen proto, že ji nedal na výběr. Matěj ji dráždil tím, co ona sama nenáviděla. Mlčením. Ale protože večer měli jít na akci, bylo by fajn se alespoň domluvit, jestli pojedou metrem a tramvají nebo rovnou objednají taxi. Matěj a Jana už za sebou měli hodně hádek. Na téhle ale bylo cosi zvláštního. Nijak jim ten ztracený čas vzájemně nechyběl.

Kdyby Matěj věděl, co to bude za akci, nikdy by tam nešel. Party v jednom z těch módních bytů na nábřeží. Kvanta známých něčích známých, kteří točili s vínem ve skleničkách a sváděli oční souboj o poslední zapečenou krevetu. Až moc obleků na míru a rudých podrážek.

„...a tak mu říkám: ,Když nám prošla ta cesta do Pekingu, tak ty kurvy z Nuslí už budou všem jedno,“ slyšel Matěj konec úžasně vtipné historky od asistenta pana ministra.

„Jano, tvůj lůmen se nějak nebaví,“ řekl takovej manekýn. Přesně typ, který Matěj nesnášel.

„Ale baví, baví,“ ujišťovala Jana okamžitě a přitom se na Matěje podívala docela nenávistným pohledem. „Řekni něco.“

„Možná byste příště mohli vzít na ty vaše spanilý jízdy i paní ministrovou. Omluvte mě,“ blafnul Matěj a odešel.

Upíjel víno, seděl na parapetu a koukal na Řeku.

„Mates?!“ oslovil ho povědomý hlas.

„To mě poser. Jsi jedinej normální člověk tady,“ vydechl a objal kluka v motýlku. „Co tady děláš?“

„Obsluhuju,“ šokoval ho Patrik. Teprve pak Matějovi došlo, že motýlek a vesta není součást promyšleného outfitu, ale erární uniforma cateringu. „Přítelkyně chce větší byt na hypotéku, takže kromě výzkumáku dělám i tohle.“

Právě když plánovali, že s partou zajdou na airsoft, přiřítila se Jana.

„Tamhle stojí asistent ministra a ty se tu vykecáváš s pinglem. Nemáte roznášet jednohubky?“ vyčetla mu a odtáhla ho ke skupince lidí, která si právě utahovala z kluka, který jim nalíval rum.

„Co je to s tebou? Zavedla jsme tě sem. Dala možnost, aby sis udělal známosti. Já si myslela, že budeš rád,“ nechápala Jana.

„Víš, možná v tom bude ten problém. Ty. Myslelas' především na sebe.“

„Chceš jen do smrti hlídat kámošům kočky co blijou?“

„Je to můj život. A jestli se ti v něm nelíbí, tak ho nežij.“

Matěj už dlouhou dobu cítil, že se něco musí změnit. A že to s největší pravděpodobností bude on. Pokud si Janu bude chtít udržet, bude se muset změnit. Jenže čím víc se snažil, tím to začínal nenávidět. A čím víc se ho ona snažila změnit, tím pro ni vztah postrádal budoucnost.

Někdy přemýšlím, jestli bude možné cestovat v čase. Znovu prožít jedinečné chvíle a nebo třeba přeskočit celou hádku. A nebo se vrátit k momentu, než vypustíte z pusy: myslím, že je to tvoje vina. Jsi ten, kdo to pokazil. Jenže co když potřebujeme, aby to zaznělo. Z mnoha důvodů. Zažili euforii během šťastných chvilek a pak propadali depresím a zmítali se v citové agonii během temných chvil. Jenže neměli bychom zapomínat, že když hledáme světlo, už ho vidíme a jsme mu na dosah, stále jsme v temnotě.

Matěj a Patrik seděli na bednách od šampaňského a koukali vzhůru na nebe.

„Kdysi jsme snili o tom, že nám bude patřit vesmír. Koukni co z něj zbylo,“ řekl Patrik a dopil pivo. Vážně, ten průzor, který svíral záda domů, smršťoval fascinující hvězdnou oblohu na selekci pár hvězd.

Gatsby věřil v to zelené světlo, v šílenou vzrušující budoucnost, která před námi rok za rokem ustupuje. Teď nám unikla, ale to nevadí – zítra poběžíme rychleji, ještě víc rozpřáhneme paže... A jednoho nádherného rána –

Matěj stál před bytem, s rukou nachystanou před klíčovou dírkou. Byl připravený na všechno. Zdi natřený na černo, pomalovaný hakenkrajcem. Kocour rituálně obětovaný uprostřed kuchyně. Kanystr benzínu a krabička zápalek. Nic z toho se nekonalo. V bytě tma. Vlezl si do postele. Kdyby rozsvítil viděl by zarudlé oči Jany. Kdyby se k ní přitiskl, cítil by, jak se chvěje a snad i mokrý polštář pod její hlavou. Kdyby jí dal hlavu na prsa, slyšel by, jak rychle jí buší srdce; že sama neví co se děje. Nějak intuitivně řekl: „Už se nechci nechci hádat.“ A z té prostupující temnoty se ozvalo: „Ani já ne.“

Možná prožívat tohle drama na podzim, vrátili by se v čase zpět. Ale teď byl začátek jara. Než aby lepili padlé listí na unavené stromy, tak raději zvolili nový začátek. V jiném bytě a s někým jiným. Než se rozešli slíbili si, že se určitě potkají. „Jasně.“ A i když věděli, že ani jeden druhém cíleně nezavolá, líbila se jim ta myšlenka, že se jedno ráno zase potkají v kavárně. Alespoň nějaká jistota.

Přemýšlím, proč temné myšlenky přichází v noci. Proč se v noci rodí hřích. Proč v noci zápasíme s tím špatným. Není totiž světlo, které by ukázalo tu světlou stránku věci. Pravdou je, že noc a tma možná umlčí hlasy. Ale nedovolí utichnout naším myšlenkám. Ty naopak vv tu dobu ožívají a dosahují maximální hlasitosti. Zneužívají luxusní možnosti ticha. Určitě to znáte. Ležíte v posteli a slyšíte, a myslím, že i cítíte, jak vám v mozkovně víří všechno to, co jste za den zažili a co vás čeká. A nedovolí vám to usnout. A najednou vám vaše situace přijde neřešitelná. A tak usínáte s divnou pachutí v puse.

Jenže ráno se probudíte a víte, že musíte jít dál. A tak jdete. Ne protože byste chtěli. Ale protože se nechcete vrátit do té bezvýchodné zóny, v které jste byli večer. A na místě stát nechcete, protože se bojíte že by vás dohnala temnota. A tak raději věříte, že večer se dostanete jinam.

Poznámka autora: Ilustrační fotografie je vybrána v komplexním souladu s dějovým a myšlenkovým obsahem textu. Nemusí nutně odrážet konkrétní výjevy uvedené v textu. Jména osob a míst jsou cíleně změněna.

Hodnocení článku:



Komentáře

Jak pečovat o ruce v chladných dnech Jak pečovat o ruce v chladných dnech Udržovaný vzhled je kombinace mnoha faktorů. Pravidelný sestřih, sportovní aktivita, péče o vousy a pleť... Na jednu věc však bezpočet... Předchozí článek Rituals: kosmetika pro všechny bojovníky Rituals: kosmetika pro všechny bojovníky Slovo bojovník získalo jiný význam. Nesymbolizuje pouze muže se zbraní. Naopak. Moderní bojovník je úspěšný, sebevědomý člověk... Další článek

Víte o něčem, co by zajímalo i další naše čtenáře? Pošlete tip redakci!