Trh mrch: Páteční chvilka romantiky

Publikováno: 02.03.2014 20:04 | Alex Lenoir

Miloše a Aničku seznámili jejich společní přátele, kteří si mysleli, že by jim to spolu šlo. Dohazovči nevymřeli (Panebože, vážně se takhle lidi ještě dnes seznamují?) Anička pracuje v neziskovce a deset procent své měsíční mzdy posílá do Keni na účet chlapečka jménem Abdu. Miloš pracuje jako analytik v jedné investiční firmě. Svůj vztah k dětem definoval větou: „Po tom všem co si rodiče protrpěli se mnou, já bych asi neměl takovou energie se s takovým fakanem srát.“ Nicméně oba si řekli, že za pokus nic nedají. Po večeři si už byli jistí, že z toho nic nebude. Miloš odmítal podporovat charitu, pokud z toho nic neměl a Anička nechápala, proč někdo potřebuje třicet košil. Ale ani tyhle rozpory jim nezabránili, aby šli k němu do bytu. Když bylo po všem, leželi v posteli a přemýšleli kdo to řekne první. Pokud ona sama navrhne, že chce jít, bude to vypadat, že je děvka, které vypršela taxa. Když on řekne jí, aby šla, bude to vypadat, že mu šlo jen o to jedno. A tak šel na záchod a doufal, že ho tam něco napadne. Najednou ale uslyšel cupitání a klapnutí dveří. Problém jak si poradit s nastalou situací se tak vyřešil sám. On se před ním schoval, a ona před ním utekla. Alespoň v něčem si byli podobní.

Mám pocit, že role sexu, vztahů a romantiky se během posledního století razantně změnila. Z romantiky se vytratila lehkost, ze vztahů budoucnost a ze sexu závažnost. Všechno dostalo punc no a tak co. I když jsme zadaní, odvážně koketujeme s holkou v baru a pak za těžce vydřené peníze koupíme to nejdražší pití s vědomím, že z toho nic nebude. Ženeme se do vztahů, ale když už nějaký máme, snažíme se v něm vyhranit si osobní prostor. Z romantiky se stal jen archaický výraz pro předehru. A sex? Ten se dostal na úroveň podání ruky.

127__2.3.2014_ils

Zdroj: IMDB

Dělám to jen výjimečně, ale občas se k tomu prostě uchýlím. Primárně bych měl s dalšími dvaceti lidmi pracovat ve společné kanceláři. Jenže od té doby, co se po patře pořád courají stážisti, je to někdy jak v mraveništi a doslova cítíte jak vás myšlenky ostatních utlačují. A potřebujete utéct někam do většího klidu. Pak pracuji doma. Ale ani mix hlasu Jana Ziky na ČT 24 a francouzského rapu mi nedává ten správný tvůrčí rachot. A tam jsem se vrátil do centra, poručil si venti cappuccino a stal se jedním z těch, kteří se tváří hrozně zaměstnaní a od skutečného světa je dělí skleněná deska. Připomínám, že jsem šel pracovat. Ale... asi se to mělo stát.

Přiznám se, že jsem ji pozoroval od momentu co vešla. A ona si mě všimla taky. Tedy spíš toho, že židle u mého stolu byla jediná volná v celé kavárně. Vzala si svoje grande moccacino a zamířila ke mně.

Ahoj, v téhle kavárně jsou jen dvě volný židle a ta druhá je něčím politá. Mohla bych...“ zeptala se. Cokoliv, odpovídal jsem v duchu na otázku, kterou nedokončila. Kývl jsme, přidal takový ten těžko identifikovatelný zvuk ehn-m a okamžitě pohled vrátil k laptopu. Snažil jsem se ignorovat, že jako se jako bonbon rozbalila z bílého kabátu a ucítil jsem macešky. Dosedla a vlasy si přehodila na levé rameno. Zkoumal jsem každou její pihu, jak si okusuje nehty, když přemýšlí nebo jak si olízne pravý koutek když se napije kávy. A pak mi došlo, že ne mě zírá taky. Takže když já vidím jak se dívá na mě, tak ona musí vidět, že se dívám já na ni. Na to, že mám červený diplom tak dobrý myšlenkový pochody, hmm... Měla nataženou ruku téměř do poloviny stolku. Na chvíli jsem přestal psát a sunul svou ruku směrem k té její. Můj a její prostředníček na dva centimetry. Najednou ruku prudce stáhla. Jakoby se lekla. Já taky. Okamžik na to, ale vrátila konečky prstů na bitevní pole.

Díky, že jsem si tu mohla posedět,“ řekla nevinně po třiadvaceti minutách. Nechci si fandit, ale znělo to úplně jako by říkala: „Díky za trochu pravé romantiky v imaginárním jedenadvacátém století.“ Přišlo mi hloupé říct prosím a tak jsem jen znovu potřásl hlavou a zase vyloudil ten nijaký zvuk ehn-m. Přišlo mi jakoby si nepatrně povzdechla. Nikterak mocně. Spíš stydlivě. Bezmocně. Tohle je všechno? Chtěl jsem něco víc. Tak něco řekni. Dělej, vole.

Můžu se zeptat...“ najednou jsem vyskočil. „Měl jsem za to, že v jednu chvíli.... tam byl pohled. Ten pohled.“

Byl. A ne jeden. Ale... mám přítele.“ Tak to tu bylo. Někdo řekne klišé. Ale kdyby tohle napsal Byron, byl by to příběh, který definoval romantismus. Zlomený básník zůstává sám a jeho vysněná múza odchází za lepší životem s jiným mužem. Velké milostné příběhy končí tragicky. Ale vrhnout se pod metro linky C na I.P. Pavlova je spíš zoufalé než tragické.

Doteď jsem si o lidech s kávou a svraštělým čelem, kterým prsty urputně běhají po klávesnici, myslel, že takhle okatě pracují zcela záměrně. Potřebují světu ukázat jak tvrdě se ženou za svým snem. Ať už je jakýkoliv. Jenže teď jsem byl jeden z nich. Možná se jen potřebují vypsat z toho co právě zažili. Vypsat tak rychle, jak to jde, než to zapomenou. Totiž i ten sebeintenzivnější okamžik lze zapomenout. Je sice výrazný ale současně křehký. V sobě ho máte, ale jak ho popsat ostatním? Co když to zašlo tak daleko, že posedání v třešňových sadech s otevřenou knihou vystřídalo vysedávání u stolků s iVěcmi v rukou? Rodí se dnes romantika ve frančízách u stanice metra? Třeba ne všechno musí k něčemu vést, ale vy víte, že to něco znamená. Možná, že se v dnešním světě musíme uspokojit s procesem a ne výsledkem.

Hodnocení článku:



Komentáře

Ranní rituály novodobých gladiátorů Ranní rituály novodobých gladiátorů V průběhu věků se bojovníci vždy připravovali na bitvy rozličnými rituály. Mezi samuraji meditace, ve Tróje vzdávání obětí Bohům,... Předchozí článek Jak být fit až do cíle v životě i sportu Jak být fit až do cíle v životě i sportu Léčit. Slovo, které RNDr. Josef Šmarda pokládá za základ úspěchu světového zdravotnictví, a které přesto ve slovnících těch... Další článek

Víte o něčem, co by zajímalo i další naše čtenáře? Pošlete tip redakci!