Trh mrch: Škola zlomených iluzí

Publikováno: 04.05.2014 22:10 | Jan Prchal

Zase jich bylo plné město. Děvky, pasáci, zdravotní sestry, vojáci. Ano, mluvím o tom rituálu, co se touhle dobou opakuje každý rok. Začátek Svatého týdne známého též jako poslední zvonění. Je to vlastně legální příležitost pro všechny holky, aby se převlékly za šlapky, sexuálně nevyhranění kluci natáhli punčocháče a alpy přiznaly, že mají problém. Možná je někdo můžete soudit. Ale popravdě je to jejich poslední den, kdy sní tu iluzi, že můžou být čímkoliv chtějí. Zítra setřou make up, stáhnou kostým, vystřízliví a přestanou se skrývat za to čím chtějí být a stanou se sami sebou. Čeká je zkouška z dospělosti. Pak budou údajně připraveni do života. Budou umět logaritmovat, popsat průběh peloponéské války, definovat český romantismus a mluvit latinsky. Jenže v reálném životě je každému u prdele kdy Havel napsal Dopisy Olze. Jediné co ho bude zajímat je váš telefon. Zatímco na střední to byl typ, ve skutečném životě to budou kontakty, které v něm máte uložené

Bylo to zvláštní načasování. Zatímco se jedni středoškoláci rozcházeli, jiní se měli znovu setkat. Je hrozně zvláštní setkat se s někým, s kým jste se rok neviděli. Že budete mít co říct? Kecy! Bude to maximálně divný. I z blízkého člověka se lehce může stát někdo, na kterého sice koukáte přímo, ale jakoby byl v dálce. Mimo váš prostor a chápání.

TM_3

Zdroj: Vogue, Facebook

V pondělí jsem v dešti pospíchal (spíš utíkal) na oběd přes centrum Města. A zrovna když jsem přebíhal přes přechod těsně před zebrou dobrzdil ostře červený Mercedes Benz SL. Než jsem si stačil uvědomit, že je to scéna jak z filmu Nezvratný osud, vykoukla z okýnka známá tvář. „No to mě poser. Prchale, ty vole! Seš to ty?“ zakřičel na celé náměstí republiky Eddie. „Kurva, neviděl jsem tě roky. Nečum a sedej.“ Za autem se mezitím začala tvořit kolona. Ozvalo se zatroubení a hlas naštvaného řidiče. „Polib mi prdel, lulane!“ počastoval ho Eddie.

Seděl jsem v autě, které prchalo ulicemi Města a snažil jsem se najít pět rozdílů. Nenašel jsem. Eddie už od střední vyznával trend drahých džínů, luxusních hodinek a postaveného límečku u pola. A samozřejmě jízdy ve stylu rychle a zběsile. A pořád mluvil. Vlastně ani nevím co říkal. Byl to souvislý tok myšlenek, který prokládal potahováním ze smotku marihuany. „Nechceš?“ nabídl mi. Zakroutil jsem hlavou. Bylo sotva půl dvanácté a já ještě potřeboval fungovat.

Kam chceš hodit?“

Vlastně mám oběd v tom asijským bistru na Hlavní.“

Takovej buzní podnik,“ zasmál se. Okamžitě točil auto, vyfakoval cinkajícího tramvajáka a uháněli jsme opačným směrem. „Večer musíš dojít. Budou tam úplně všichni. Musím tě seznámit s Kamilem. Dělá do skla. Je to buzna, ale dobrej kontakt. Ale uklidním tě. Má přijít i Hedvika a Roxy. Kočičky. Roxy jsem měl. Doporučuju.“

Jo, hedonistická párty bylo to poslední na co jsem měl náladu.

Po adrenalinové jízdě v kupé plného dýmu jsem byl rád, že sedím na pevné židli. Nevím jestli to bylo Eddiem, rychlou jízdou nebo krátkou inhalací marihuanového kouře, ale celý oběd mi přišel nudný. Teprve teď jsem si na Honzovi všiml určitých věcí. Sen o fotbalu vyměnil za kancelář účetního. Na střední se neobešel bez tubičky s gelem na vlasy. Vzhledem k tomu, že mu vlasy nebezpečně ustoupili a tak je raději úplně shodil. Už se nějak smířil s tím, že světový pohár nevyhraje. Adam byl opačný extrém. Právě chystal svou první výstavu plastik. Ale neuměl si to užít. Prakticky nespal, nejedl, jen kouřil a pil redbull. Přesto se tvářil, že se jedná o zcela podřadnou výstavu „na kterou by se nejraději vysral.“ A tímhle přístupem sral on mě.

Později ten den jsem seděl doma a u skleničky červeného vína jsem smolil další PR text. A pak jsem to zcela jasně uviděl – můj obraz za dvacet let. Stane se ze mě jeden z těch zatrpklých ktreativců, kteří nikam nechodí a jen všem vypráví o tom, jak mohli udělat velkou kariéru. Okamžitě jsem na sebe hodil apartní sako a za dvacet minut jsem byl v centru.

Do prdele, to mě poser,“ uvítal mě Eddie. Vlastně ani nic jiného jsem nečekal. „Ty seš fakt tady!“ chytil mě za obě ramena a začal se mnou cloumat. Jo, byl úplně na plech. Sedělo nás asi dvacet u stolu pro maximálně šest lidí. Všichni se překřikovali, měli ke všemu co říct a skákali si do řeči. A pak jsem to pochopil. Nic z toho co říkali nebrali vážně. Jen si hráli. Byla to forma zábavy. Nahlas uvažovali o všem, čeho by mohli dosáhnout. Popravdě... záviděl jsem jim to. Tu bezstarostnost. Myšlenkovou možnost volby. Jakoby pořád byli na střední a reálný život pořád vyčkával někde v dálce. Pořád ještě měli čas. Najednou mě to zamrzelo. Že to neumím.

Ten den jsme byli poslední, kteří podnik zavírali. Ani nevím proč jsem tak dlouho zůstal. Asi jsem se bál být sám. Seděli jsme s Eddiem na obrobníku mezi autama a on klepal nohou do pneumatiky svého SL. Najednou přestal a jakoby se hluboce zamyslel. Upřímně – netušil jsem, že je toho schopen. A pak tenhle kluk s mozkem naloženým ve vodce a konzervovaným kouřem řekl něco tak pravdivého až mě to zaskočilo. „Ty vole, živíš se prezentací druhých. Nikdy jiný nedokáže napsat tak zasraně dobrou tiskovou zprávu jako ty. Je to vlastně předpověď úspěchu. Ty jim dáváš šanci uvěřit, že budou úspěšní. Proč něco takovýho nedokážeš napsat i sám sobě?“ Proč to neumím?

Možná, že jsme střední nikdy neopustili. Jen jsme uniformy vyměnili za obleky, z třídních chlastaček se staly firemní víkendy, a místo nejoblíbenějšímu klukovi, vůdci party, se snažíme zalíbit šéfovi. Jak jsme tam tak seděli na obrubníku před Cafe-Cafe došlo mi, že maturita nebyla potvrzením, že máme patent na život. To že umíte citovat Senecu neznamená, že jsme ho pochopili. Možná skončila střední škola. Ale škola života teprve začíná. Pořád sníme a věříme. Pořád jsme hodnocení. A pořád můžeme propadnout.

Hodnocení článku:



Komentáře

Ranní rituály novodobých gladiátorů Ranní rituály novodobých gladiátorů V průběhu věků se bojovníci vždy připravovali na bitvy rozličnými rituály. Mezi samuraji meditace, ve Tróje vzdávání obětí Bohům,... Předchozí článek Jak být fit až do cíle v životě i sportu Jak být fit až do cíle v životě i sportu Léčit. Slovo, které RNDr. Josef Šmarda pokládá za základ úspěchu světového zdravotnictví, a které přesto ve slovnících těch... Další článek

Víte o něčem, co by zajímalo i další naše čtenáře? Pošlete tip redakci!