Trh mrch: Syndrom černých labutí

Publikováno: 15.03.2015 20:03 | Jan Prchal

Pořád si pamatuju, jak jsem jednou došel pozdě na přednášku z finančního managementu. Tehdy jsem dělal jako stážista v umělecký galerii a ráno před školou jsme měli schůzku s kurátorem. Nestihl jsem se převlíct a tak jsme do té vydýchané posluchárny doběhl v saku, košili a kravatě.

„Pán kolega, je skvelé, že vám to pristane, ale ešte by to chcelo aj niečo vedieť,“ okamžitě mě setřela docentka a podívala se na mě přes ty svoje Petriho misky. „Sadnúť!“ Skvěle zafungoval zákon schválnosti. Celej semetr jsem byl za toho v tom saku. Za toho, co došel pozdě a zvonil mu telefon. Za toho, co z něj táhl Dior a v polovině přednášky šel na záchod. NE! To jsem nebyl já! Všichni, celá škola, věděla, že jsem ten, co chodí o deset minut napřed, nikdy si nezapomeneme vypnout mobil a stihne si dojít na záchod, protože ví, jak akademici nenávidí, když se během jejich výkladu někdo courá dovnitř a ven.

Nepamatuju si všechny ty noci, co jsem strávil na Kellerovým Soumrakem sociálního státu. Vůbec si nepamatuju prokalený noci. Nepamatuju si ani pocit po první zkoušce, ani nic ze státnic nebo promoce. Ale tenhle den si pamatuju. Nebyl můj, ale kluka, kterýho bych asi ve skutečným životě nesnášel. A tak mě napadá. Kdy jsem přestal bejt tím, kdy jsem byl?

Musím se k něčemu přiznat. Poslední dobou začínám být paranoidní. Nebo... nevím jak líp to nazvat. Mám urputný pocit, že všechno jde proti mně. Že celý svět přemýšlí nad tím, jak mi co nejvíc uškodit. Jak mi naházet co nejvíc klacků pod nohy, postavit vysoký valy a vykutat ty nejhlubší příkopy. Začínám bejt podezíravej. Začínám se hádat. Třeba minulej týden s novým stážistou, kvůli problému, za kterej nemohl. Nekřičel jsem na něj, ale na celou tu situaci. Stejně jsem si nemohl pomoc. Slyšel jsem se. Skoro jsem se i viděl. I tak jsem nemohl přestat. A jak jsem ty slova vypouštěl z pusy, už jsem jich současně litoval.

V životě hrajeme spoustu rolí – syn, bratr, otec, kamarád, partner. Dáváme si pozor, abychom stihli všechna představení a vždy předvedli perfektní výkon, na který obecenstvo přišlo. Žijeme tak rychle a střídáme tolik rolí, kolik dokážem. Jenže co když si lidé budou pamatovat spíše naše chyby než naše vítězství? A především uvíznout v mysli našeho nejtvrdšího kritika – nás samých.

TM_157_text

Zdroj: Anastasia Bondarenko & Seijo Imazaki for WestEast by Paul de Luna

Znáš, znáš to líp, líp než já. Když se nad Prahou stmívá. A v nás jak po Vltavě hvězdy jdou. Znáš, znáš to líp, líp než já. Když máš jít domů a nevíš kam...

Aneta Langerová, z písně Divoká hejna

V pátek jsme vyrazili s Richardem na oběd. Bylo to první setkání tohoto druhu od té doby, co jeho přítelkyně porodila. A tak vyměnil lízaní tequily z břicha barmanky za ochutnávku mlíka z vlastního zápěstí a místo beden s chlastem se naučil do své M6 upevňovat skořepinovou sedačku pro mimčo.

„Myslíš, že málo využívám situace,“ zeptal jsem se Richarda.

„Jako že sis' měl dát steak místo burgeru?“ řekl s plnou pusou. „Mrknu na tu číšnici, ať ti ho ještě přinese. Panebože, to je žrádlo. Čtvrt roku jsem neměl nic kromě těch Jendových instantních kašiček.“

„Že dost spontánně nereaguju na příležitosti,“ vysvětlil jsem. Občas na sobě pozoruju, že i když nejsem v práci, pořád mám pracovní úsměv a náladu. Neumím přepnout. Pořád jsem v pohotovostním režimu. Neumím se bavit. S klienty se snažím bavit jako s kamarády a s kamarády si povídám jako trhovec, kterej se chce prodat.

„Hele, mluvíš s někým, kdo se stará o dítě. Ani nevíš kolik otvorů ten malej má. Prostě... jo, tak to je. Chceš bejt úspěšnej, tak makáš. Chceš mimino, tak měníš posraný plínky. Mám za sebou dva startupy, ale netušil jsem, že dělání toho mimina, s mým jedním varletem a Zuzaninou zúženou dělohou, bude zatím ta nejpříjemnější část rodičovství,“ šokoval mě Richard.

„Jak ses to naučil? Být tátou. Být někým jiným,“ zeptal jsem se zcela vážně.

„Nenaučil,“ zakroutil hlavou Richard. „Víš, většina rodičů má po narození dítěte pocit totální euforie. Fotříci se nechávaj tetovat, lepí si nálepky na kufry auta, malýmu oblíkaj fotbalový dresy. Já seděl zkroucenej na nemocničním hajzlu a střídavě jsem blil a brečel. Noční sestra si myslela, že jsem feťák, co má absťák. Já to malýho nenáviděl. Zní to hnusně. Ale bylo to tak. Najednou mi došlo, že mi narušuje všechno... co jsem měl nějak zažitý.“ Proto se matkám má díte hned po narození přiložit k tělu. Nesmí tam vzniknout šance pro pochybnosti. Nesmí se vynořit možnost říct ne.

„Bavil ses o tom s Kamčou?“

„Ne, to ji nemůžu říct.“

„Viděls ji jak rodí tvoje dítě. Myslím, že hranici studu jste překonali.“

„Právě proto. Dlužím jí to. Teď to hraju na dvě strany. Musím ji teď podporovat. Ne ji zatěžovat svýma problémama. Tohle je teď moje role. Já si ji takhle napsal. Protože je to tak zprávě.“ Richard se dojal. Nevím, jestli to vyplynulo ze situace nebo to byl následek toho, co měl v sobě. „Hej, tohle je ten nejšílenější startup v mým životě. Tequilu?“

„Rozhodně.“

Mám kolem sebe spoustu startupů a jejich aktérů. To je docela pořádný hejno černý labutí. Víte, co tím myslím... fenomén černých labutí, o kterým psal Taleb. Něco totálně nepředvídatelnýho, co má vliv na jedince nebo klidně celou společnost. Jo, každej si přeje zazářit a uspět. Jenže co pak? Vážně. Z ošklivého kačátka se přes noc stane černá labuť. S tím nikdo moc nepočítal. Všichni ho plácají po ramenou, vykládají, jaká je to pecka, že mu to přáli a že si to fakt zasloužil. Jenže párty skončí, srolujou červenej koberec, hosté se rozejdou a labuť s duší kačátka zůstane na všechno sama. Nadopovaná euforií letí pořád, pořád a pořád výš. Ne protože by mohla, chtěla a věděla kam směřuje, ale protože se to prostě od ní čeká.

Já (jako všichni) hraju několik rolí současně. Jsem syn. To mi už za ty roky docela jde. Někdy mám pocit, že by rodiče ocenili, abych měl alternaci. Jsem kamarád. V tom jsem taky dobrej, ale zvlášť poslední dobou to docela flákám. Chtěl jsem být partner. To mi moc nejde. Jediná role, na kterou mám minimum (vlastně žádný) stížnosti, je moje práce. A tak si říkám, že možná tohle je moje životní úloha. Role, na kterou bych se měl soustředit a pilovat. Jen... nevím jestli mi to stačí.

Poznámka autora: Ilustrační fotografie je vybrána v komplexním souladu s dějovým a myšlenkovým obsahem textu. Nemusí nutně odrážet konkrétní výjevy uvedené v textu. Jména osob a míst mohou být pozměněna.

Hodnocení článku:



Komentáře

Jak pečovat o ruce v chladných dnech Jak pečovat o ruce v chladných dnech Udržovaný vzhled je kombinace mnoha faktorů. Pravidelný sestřih, sportovní aktivita, péče o vousy a pleť... Na jednu věc však bezpočet... Předchozí článek Ďábelský biker Michal Kollbek Ďábelský biker Michal Kollbek Pokud vám nestačil adrenalin během pondělní porady vydejte se na jízdu po vrstevnici zvané White Line s profesionálním mountain bikerem... Další článek

Víte o něčem, co by zajímalo i další naše čtenáře? Pošlete tip redakci!