Trh mrch: Víno, ženy, řev

Publikováno: 14.09.2014 22:40 | Jan Prchal

Tomáš se toho dne obával už dlouho. Jedno musel přijít. A taky že přišel. Jeho bratr Zdeněk se ženil. Bral si učitelku z mateřské školky. Jenže zatímco Tomáš zůstal po vysoké škole dál ve Městě, Zdeněk se vrátil zpátky do Snovic. Tomáš tu zprávu před Markétou tajil už čtvrtý den. A tak v úterý ráno u snídaně to na ni vybalil.

Nemusíš se mnou jezdit. Já tam jet musím,“ řekl a klidně si dál mazal rohlík.

Ty mi tu říkáš, že mě zveš na svatbu svýho bratra, kde bude i tvoje rodina, kterou neznám a klidně si mažeš rohlík?“ zeptala se rozčileně Markétka.

Promiň, chceš máslo?“

Ne, nechci máslo. Chci konečně poznat tvou rodinu! Už mě nebaví chodit na večeře s těma panáka od tebe z firmy, kteří když se ožerou tak se mě snaží balit a ty děláš, že to nevidíš!“

Ty to nechápeš. To není jen svatba. Je tam spoustu věcí, kterých jsem tě chtěl ušetřit. Musela by sis' vzít v práci volno, pak ta cesta... jo a vůbec – pekla jsi někdy koláče? Měli bychom to vyřešit ještě tady.“

Dva roky se snažím dostat do tvýho života. Teď to nevzdám. Takže kdy jedeme?“

Tomáš se snažil sedm let ze sebe setřást ze sebe stopy Snovic. Teď se tam měl vrátit a ne sám.

Když se vracíme na místa, která známe, která pro nás něco znamenají, která jsou s námi nějak spjaty, jakoby se vracíme v čase. A vybavují se nám vzpomínky, na které jsme často už zapomněli. Někdy si nejsme jistí, jestli se to vlastně vůbec stalo a nebo si s námi jen hraje naše hlava. Co když si některé věci pamatujeme tak, jak si je zapamatovat chceme..?

10428372_10154230665415004_7474591589228443084_o

Zdroj: Tumblr

Tomáš si toho byl vědom. Přijel do skanzenu svých vzpomínek. A s sebou vezl návštěvníka, který sice byl na seznamu hostů, ale do jisté míry působil lehce jako atrakce. Zatímco ostatní kluci mu špičkami bot kopali do dvaceti palcových kol jeho Mercedesu GLK, holky obdivovaly její kabelku Michael Kors. Byla to zvláštní chvíle. Tom si připadal jako Alenka, která se vrátila z kraje divů a všem dokázala, že králík nosí vestu a umí si seřídit čas. Konečně dosáhl svého. Byl ten, kdo se trhnul, ale zůstal nohama na zemi.

První várku koláčů už máme. Zítra budeme dělat tvaroháče,“ zavelela Tomášova máma s plechem povidlových koláčů, po kterých se jen zaprášilo. „A nechte jeden Markétce. Povidlové má nejradši.“

Ten večer si pilo. Hodně. A ještě víc se mluvilo. Z Toma opadl veškerý strach. Bavil se všemi kamarády jako by neuplynul žádný čas. Všechno bylo tak, jako kdysi. Jen byli o pár let starší. Ale měli vzpomínky, které je spojovaly.

V sobotu ráno se Markétka cestou s další krabicí koláčů zastavila u fotek v chodbě. Na řadě z nich byl Tomáš. Jako mimino, jak si hraje na hřišti, jako prvňáček, na táboře, v tanečních...

Vidíš, jak byl roztomilý?“ zeptala se máma a ukázala na fotku prvňáčka v lavici. „Škoda, že mu to nevydrželo,“ povzdechla si.

Pak si Markétka všimla fotky z maturitního plesu, kde Tomáš držel v náručí nevěstu. „Oni spolu chodili?“ zeptala se nejistě.

Chodili. Pět roků,“ usmála se máma. „Mám ještě jiné fotky,“ nadhodila okamžitě a z kapsy zástěry vytáhla mobil. Ukázala jí fotku, na které byla Markétka a Tomáš loni o Vánocích pod stromkem, pak z festivalu v Karlových Varech, z dubna, když měla Markétka zlomenou nohu, z výletu na Karlštejn, z plesu v Opeře. „Tak ti to slušelo.“

Spousta lidí co zažila kóma popisuje, že všechno vnímali. Ale byli jakoby mimo sebe. Svůj život sledovali, místo toho, aby ho žili. Přesně tak se cítila Markétka. Sledovala report svého života pohledem jiného člověka, kterého znala sotva čtyřiadvacet hodin. A přesto o ní věděl pro ni šokující věci.

Máma mi ukázala fotky. Neskutečný,“ vydechla Markétka.

Jo, a to je teprve začátek,“ sekundoval Tomáš.

Myslím tebe. Tady je parta lidí, kteří o mě úplně o mě ví úplně všechno. Mají moje fotky z dovolený, ví co dělám, co mám rád, na co jsem alergická. Mají mě rádi a berou mě jako součást rodiny. A já o nich nevím vůbec nic,“ vpálila mu do tváře.

Nemusíš o nich nic vědět,“ oplatil jí Tomáš.

Ale musím! Protože se nechci cítit neustále jako totální kráva. A nejhorší je, že nevím všechno oni o tobě.“

Ok, co chceš vědět.“

Třeba to, že jsi chodil s nevěstou. Pět let!“

To je už dávno,“ couvnul Tomáš.

Je to tvoje součást, o které nevím.“

Tomáš seděl pod ořechem a díval se na vesnici pod kopcem. A najednou mu bylo zase osmnáct. Nevěděl o nic víc, než když před sedmi lety odcházel. Byl pořád ten kluk, který se učí za pochodu. Jen batoh vyměnil za ručně šitou aktovku, ale pořád v ní má mapu, která vede od nikud do neznáma.

Dáme si?“ vynořil se ze zálohy brácha Zdeněk se džbánkem vína. „Nějak nervuju.“

Kvůli zítřku?“

Kvůli... zbytku života. Mám strach. Najednou tetování přes půlku není tak špatnej nápad,“ zasmál se Zdeněk a vzpomněl si, jak se po promoci nechal tetovat na zádech. „Víš čeho jsem se bál nejvíc. Že nedojedeš. Že... tak moc se za nás stydíš.“

Nestydím se. Jen... někdy vám tak závidím, že jste všichni tady. A já tam. Sám,“ přiznal Tomáš. „Ty první roky... byly kurva těžký. A byl jsem ve Městě tak sám.“

Nejsi sám! Pořád máš nás! Máš Markétku. A hej vole, jestli se ni vysereš, tak ti jednu natáhnu! Protože je to zasraně super holka, kterou si vůbec nezasloužíš!“

Další den se všechny ženy rodu (včetně Markétky) potkaly v ložnici rodičů, kde se na krejčovské panně otáčely svatební šaty a všude voněly chryzantémy.

Já si jako malá hrála na mateřskou školku a na svatbu. A teď mám oboje,“ povzdechla si dojatě nevěsta. Pak si ale všimla, že Markétku něco trápí.

Můžu se zeptat, proč jste se rozešli?“ zajímala se Markétka.

Jeho táhlo Město. Bylo mu to tady malé. A já zase věděla, že nechci žít nikde jinde než tady. Do jisté míry jsem mu to záviděla. to... odhodlání. Ale víš co... on šel tam, a já zůstala tady.“

Po obřadu se všichni sešli v zahradě. Pro všechny bylo překvapením, že Tomáš se zhostil slova a řekl několik vět. Vlastně největší překvapení to bylo pro něj samotného.

Zdeněk je nejen můj bratr. Je i můj... nejlepší kamarád. A do jisté míry byl moje druhé... lepší já. Jenže dneškem se to trochu mění. Našel člověka, s kterým se chce o vše dělit. Hrozně moc ti to přeju. Vám oběma. Je štěstí mít rodinu. A je štěstí pokud najdete lidi, kteří vaší rodinou chtějí být,“ dojal se Tomáš a Zdeněk si všiml, jak chytil Markétku za ruku.

Je zvláštní jak za 3 dny poznáte někoho líp jak za 3 roky. Ja 72hodin změní ty stovky společných hodin v obýváku.

Není špatné se vrátit ke kořenům. Projít si tu cestu ještě jednou. Alespoň v duchu. Připomenout si každý úspěch i fail v našem životě. Vrátit se nejen proto, abychom jsme si uvědomili odkud jsme, ale hlavně si připomněli, co jsme chtěli dokázat. Kam jsme jednou chtěli dojít. A nikdy na to nezapomněli. Z nejistého návratu do minulosti by se tak mohl stát ten nejlepší odraz do budoucnosti.

Poznámka autora: Ilustrační fotografie je vybrána v souladu s dějovým a myšlenkovým obsahem textu. Nemusí nutně odrážet konkrétní výjevy uvedené v textu

Hodnocení článku:



Komentáře

Ranní rituály novodobých gladiátorů Ranní rituály novodobých gladiátorů V průběhu věků se bojovníci vždy připravovali na bitvy rozličnými rituály. Mezi samuraji meditace, ve Tróje vzdávání obětí Bohům,... Předchozí článek Jak být fit až do cíle v životě i sportu Jak být fit až do cíle v životě i sportu Léčit. Slovo, které RNDr. Josef Šmarda pokládá za základ úspěchu světového zdravotnictví, a které přesto ve slovnících těch... Další článek

Víte o něčem, co by zajímalo i další naše čtenáře? Pošlete tip redakci!