Trh mrch 123: Vlci z Národní třídy

Publikováno: 02.02.2014 21:43 | Alex Lenoir

Lukáš a Eva leželi v posteli a užívali si doznívající (ne)romantiku. Za tímhle účelem se potkávali asi půl roku. Lukáš se živil jako advokát se zaměřením na obchodní právo. Eva psala do jednoho z těch ženských magazínů, jehož čtenářky měly vyřešené vše od módy, přes sex až k nedělnímu obědu. Oba byli mladí, krásní a cíleně nezadaní. To co je spojovalo, bylo nepopiratelné sebevědomí. Lukáš vše co řekl, měl podpořené paragrafy. Eva svým způsobem zase byla jednou z bohyň v redakci té nejuznávanější módní bible v České republice. Jak tak měl Lukáš před sebou otevřené poslední číslo Forbesu s „365 šancemi, jak být nejlepší“ napadlo ho, že každý den je příležitost něco změnit. A tak Evě udělal pravděpodobně ten nejexotičtější návrh, co kdy dostala. „Šla bys na večeři? Jako rande?“ Eva zvážněla a tvářila se, že urputně nad jeho návrhem přemýšlí přemýšlí. Fakt, že byla single byl totiž základním stavebním kamenem jak přežít ve městě. Co když tenhle sedmadvacetiletý prodejce realit jí připraví o všechno co vyznává.

O týden později spolu vyrazili na první rande. A najednou se z Playboye s otevřeným účtem v květinářství stal kluk, který nervózně přešlapoval před záplavou květů a nevěděl jaké květiny se nosí na první rande. A módní bohyně s dokonalým smyslem pro styl byla jen krůček od zrušení schůzky, protože neměla šaty na první schůzku. Zatímco jindy spolu konverzovali intenzitou dvou čtrnáctiletých holek tentokrát on nevěděl na co se ptát a ona jak odpovídat. Došlo jim, že tohle už není nezávazné. Pokud se tohle nepovede dojdou mnohem víc než o super sex. Přijdou o zábavu. Nezávaznou zábavu, které znamená přesně tolik kolik chtějí.

Neustále se snažíme stát samostatnými. A během téhle hry zapomínáme na společenská pravidla a pomalu se stáváme osamocenými. Když si pak máme najít spoluhráče, cítíme se obehraní. Na koho se dá skutečně spolehnout? A pokud srdci neporučíš není lepší naslouchat jeho zvuku než jít proti jeho rytmu?

242

Zdroj: Helmut Newton

Ve čtvrtek večer se Tomáš a Max sešli na panáka. Trvalo to jednu a půl skleničky Macallanky, než se Max odhodlal Tomáše zeptat jestli by nevěděl o nějaké práci. Za prvé se na tohle neptá úplněji nejsnadněji kohokoliv, natož svého dobrého kamaráda. A hlavně by musel přijmout fakt, že Tomáš by byl jeho šéf. Maxovi se podvědomě ulevilo, když Tomáš žádnou volnou pozici neměl. Nicméně za dva dny mu Tomáš zavolal zpátky a řekl mu, že mu chybí člověk na pozici copywritera.

Už v pondělí se potkali v zasedačce ve firmě na Národní třídě a plánovali jak prodat nový produkt. O týden později stál Max před tabulí s vizí propagace. Tomáš, ale jeho práci setřel slovy: „Není to špatné. Chtělo by to něco víc hravějšího. Je to dost těžkopádné. Poraď se s Michalem.“

Celkem třikrát šel Max k Tomášovi kanceláře. Teprve až po obědě a kávě s malým ginem se mu podařilo zaklepat a skutečně vejít.

Promiň, ale udělal jsem něco špatně. Proč jsi mě přede všema shazoval?“ ptal se Max.

Myšlenka nebyla špatná. Ale chci víc. To nebyla kritika na tebe, ale na tvou práci,“ vysvětlil spěšně Tomáš.

Tíms' to moc nevylepšil!“

Nám na univerzitě ve Státech vždycky říkali, že se musíme naučit oddělovat práci a osobní život.“

Já chodil na vejšku do Opavy a tam nás tohle neučili.“

Tak se to nauč tady.“

Přesně tehdy nastal ten moment, kterého se oba báli. Dobří přátelé, které dělilo sklo šéfovské kanceláře a nekončícího openspace prostoru. V normálním případě by každý sáhl po svém mobilu a zavolal tomu druhému a vzájemně si stěžovali na šéfa kreténa a natvrdlého zaměstnance. Vzájemně se podpořili a domluvili se na panákovi. Jenže to teď nemohli. Nemohli? Prakticky ve stejnou chvíli tomu druhému poslali zprávu na WhatsApp. Panak a tak..?

Vadí, že ti nedám pokaždé za pravdu?“ ptal se vážně Tomáš.

Ne, vůbec ne. Miluju tyhle kreativní debaty a prosazování vlastního názoru. Nutí mě to, ze mě dostat to nejlepší,“ hájil se Max.

Tak v čem je problém?“

Chybí mi kamarád Tomáš. Rád jsem se s tebou bavil o práci. Ale teď ti nemůžu do očí říct 'hele, můj šéf je čurák',“ přiznal Max. „Asi nezvládnu ten tvůj americkej model vedení.“

Víš... ani já to nezvládám. Proto jsem tě nechtěl v týmu. Jasně, jsi nejlepší koho znám. Ale bylo mi jasný, že by to nedělalo dobrotu. Všechny firemní večírky se dělí na dvě fáze. S Tomášem a bez Tomáše. Čeká se, že tak do jedenácti odejdu a teprve potom začne ta pravá zábava ve stylu Vlka z Wall Street. Nevím, jestli tě někdy napadlo jak moc sám jsem. Popravdě ti to místo závidím. Vzali tě na oběd. Mě k sobě na oběd nepozvali už roky. Stal se ze mě ten divnej chlápek v kanceláři na konci chodby, nekompromisní šéf, kterej má jen jeden výraz – ustavičná nespokojenost. Vlk samotář. To jsem já. Asi bych měl zavolat Kevinu Kostnerovi jestli by si nešel zatancovat. Věděl jsem, že to takhle skončí. A bál jsem se toho. Ale víc jsem se bál, jaký bych byl kamarád kdybych ti nepomohl. A to mě děsilo mnohem víc. Jo, i za cenu přátelství.“ A tak tam seděli. Nekompromisní šéf a jeho drzý copywriter.

Prý skutečně nejde propojit lásku a sex, přátelství a práci. Ale co když je to jen lež, kterou se chlácholíme, abychom skryli fakt, že jsme se jen dost nesnažili. Důvod proč hledat jinde, instantní šance začít znovu a lépe? I ten nejsolidnější věřitel ztratí trpělivost a nejoddanější milenku opustí zájem, pokud jim nedokážeme, že o ně stojíme. Být dobrý člověk není part-time job. Ani full-time. Je to filozofie, kterou jsme se rozhodli žít i za cenu, že ostatní to možná neocení.

Hodnocení článku:



Komentáře

Ranní rituály novodobých gladiátorů Ranní rituály novodobých gladiátorů V průběhu věků se bojovníci vždy připravovali na bitvy rozličnými rituály. Mezi samuraji meditace, ve Tróje vzdávání obětí Bohům,... Předchozí článek Jak být fit až do cíle v životě i sportu Jak být fit až do cíle v životě i sportu Léčit. Slovo, které RNDr. Josef Šmarda pokládá za základ úspěchu světového zdravotnictví, a které přesto ve slovnících těch... Další článek

Víte o něčem, co by zajímalo i další naše čtenáře? Pošlete tip redakci!