Trh mrch: Zatracený víkend

Publikováno: 02.08.2015 20:21 | Jan Prchal

Byla středa a čtyři mladí muži v módním oblečení seděli u jednoho ze stolů toho nejlepšího baru ve Městě. Ten se žlutým motýlkem držel v levé ruce martini a druhou na mobilu zadával platební příkaz k první splátce hypotéky. Muž v tvídovém saku ze Savile Row se v angličtině dohadoval o kurzu Eura. Pak dopil negroni a šel kouřit ven. Muž se zlatými hodinkami fotil koktejl a snímky obratně posílal do redakce časopisu. Sotva ho dopil, okamžitě si barmana objednal další. Do mailu do redakce připsal něco jako: "průměrná obsluha, koktejly ujdou". Poslední muž zaujatě cucal drink a koukal se na podobnou partu kluků na protějším chodníku. Opírali se o zábradlí, jedli kebab z housky a pili pivo z plechovek. Pak ho napadlo, že by dal cokoliv za to, stát tam venku s nimi.

Víte, jak se říká, že žili šťastně až do smrti. Osobně to považuju za lenost autora psát dál. Prostě se vysral na to zamýšlet se, jak to mohlo být dál. Vážně. Příběh tím, že poznáte tu pravou, že se s ní zasnoubíte nebo oženíte, tím život nekončí. Jeden z oněch kluků se právě upsal na hypotéku na šest mega. A rozhodně neměl pocit, že bude žít štatsně až do smrti po té, co jeho dva nejlepší klienti přešli ke konkurenci. Stejně tak když se vám splní sny. Tím, že dostanete práci snů, super kancl a gravírovanou vizitku neznamená, že tím život skončil. Naopak. Je to první krok k tomu, být na obálce Forbesu.

russh2

Zdroj: Tumblr

Když mě ráno probudilo zvonění mobilu, měl jsem na sobě ještě sako, na nohách rámový boty, ve vlasech pastu a v puse jak v polepšovně. Postupně jsem v mobilu objevoval noční konverzaci, během které jsem se s Albertem a Richardem domluvil na spontánní víkendové akci. Po rychlé sprše a kafi se ozvalo prudké zatroubení a zvuk silnýho motoru. V tričku In Jesus We Trust, džínách a vakem toho nejnutnějšího jsem vyběhl před dům, kde se o mě pokusil infarkt říznutý lehčí mrtvicí. U chodníku stálo ostře žluté camaro. „Co tomu říkáš?“ zeptal se mě Richard.

Že ti totálně hráblo,“ konstatoval jsem.

A tak jsme jeli. Tři dvoumetroví manekýni v autě, kam se pohodlně usadí jen jeden. Takže já a Albert jsme se po třiceti minutách střídali na sedadle smrti. Další problém byl, že původní záměr byl v autě spát. Proto jsem navrhoval, abychom od Albertovýho bráchy půjčili jeho lidový pussy wagon. Místo toho jsme měli hračku z Transformers. Supiš...

Když jsme přijeli na místo, byli jsme jak pěst na oko. Většina lidí na akci přijela v temně modrých a neurčitě fialových renaultech a starých fiatech. Jen mi projížděli jak tři králově. Popravdě jsem čekal, kdo nás označí za tři buzny, tři, dva jedna... Není vám horko, hoši..?“

Je to stylový!“ hájil svůj nápad Richard

Je to teplý!“ zavrčel Albert.

Další patálie pokračovala u vstupní brány. Tam Richard zjistil, že do areálu se nesmí vnášet chlast. Zatímco ostatní vesele proudili na plochu, my stáli za plotem jak utečenci a řešili, co s těma třema lahvema tvrdýho chlastu.

Honzík má rád tequilu,“ konstatoval Richard, odšrouboval stříbrnej uzávěr a strčil mi láhev pod nos. „Chlastej.“

To si myslíš, že do sebe hodím lahev tequily?“ zeptal jsem se s vážnou tváří a Richard se na mě dál díval, jako by nechápal, co přesně se mi vlastně nelíbí. A tak po lahvi rumu a tequily, třech pivech a dvou energy drincích jsme se dostali dovnitř.

Je pravidlo, že koho nepotkáte celý rok ve Městě, tak na něj narazíte někde na druhém konci světa. A nejhorší je potkat ho ve frontě na pivo, kde není šance na útěk. Když se potkáte na ulici v centru Města, vždycky můžete říct, že spěcháte na metro nebo na oběd se šéfem. Ale v nekonečné frontě na pivo, čekáte jen ve frontě na pivo. Přesně tak Albert potkal Soňu, holku, se kterou chodil celou střední. Když pak měli jít na vejšku, chtěl pronajmout společněj byt. Ona se na rozlučáku vyspala s klukem z vedlejší třídy a bylo po happy endu. Albert okamžitě začal plácat, tak jak to měl ve zvyku, když nevěděl, co říct. A když měl v puse sucho tak, že se mu jazyk lepil k patru, nechal mluvit ji.

Já jsem se vdala,“ okamžitě ho šokovala. Bylo ohromné štěstí, že se oba dostali na řadu, barman před ně postavil několik kelímků s točeným pivem a Albert se konečně mohl vymluvit, že na něho čekají kámoši.

Chápete to?“ ptal se nás Albert. „Musel jsem jet přes celou republiku, aby mi holka řekla, že si vzala čuráka, kvůli kterýmu jsme se na střední rozešli.“ Neušlo mu, že jsme se s Richardem po sobě podívali. „Co to děláte s očima?“

Víš... věděli jsme to. Soňa to dávala na Facebook. Nevěděli jsme jestli ti to říct,“ přiznal jsem.

Aha, tak díky za zkurvenou upřímnost,“ prskl po nás Albert.

A tak jsme tam zůstali stát. Dva kamarádi, kteří neměli koule na to, být upřímní. Napadlo mě, koho jsme vlastně chránili. Jeho nebo sami sebe? Kdybychom mu to řekli, šli bychom do baru, tam každej utratili tři tácy za drinky a ráno nám bylo hrozně zle. Albert by celej večer kecal o tom, jak ji miloval a my si u toho super zachlastali. Takhle se Albert změnil v histerku a my dva v rodiče, co ho chtěli chránit. Tak se to říká ve filmech, ne?

Těsně před vystoupením Vladimira 518 jsem u toi toi narazil na Jakuba. Jakub byl tak trochu legenda na poli propagace. Zatímco většinou si klienti najímají PR, v jeho případě si on vybíral klienty. A pokud jste ho měli za zády, tak bylo jasné, že úspěch se brzo dostaví.

Jak jde investigativní žurnalistika, kokote,“ zeptal se zatímco si zapínal punt. Následovalo pár typických vět typu jak to jde?, zajdeme na oběd a pro Andreje bych nikdy nedělal. Těsně než jsme se rozešli, řekl: „Vyser se na ideály a poď dělat se mnou. Hledám markeťáka.“ Pak mě plácl po rameni, mocně si krkl a dodal: „Jdu chlastat.“

Tehdy mi došlo, že to jací jsme a jak nás ostatní vnímají závisí i na lidech jakými se obklopujeme. Z hlubokého myšlenkové balastu mě vytáhl Richard.

Hele,“ zařechtal se, vytáhl tričko a ukázal mi kovovej kroužek v bradavce. „Že je to super?“ zeptal se mě nadšeně. Ne. NE! Zatímco já vyjednával o kontraktu století, Richardovi stačily čtyři zkumavky fernetu, aby si u místního experta píchnout bradavku. „Udělal mi to tam ten super chlápek,“ ukázal Richard ke karavanu, u kterýho seděl čtyřicetiletej hipík. Tetanus bylo první slovo, co mě napadlo.

Měli jsme se odvázat,“ namítal Richard.

Ano, ale myslel jsem, že budeme tancovat na songy Ewy Farný, ale ne, že se staneš příštím aktérem KMENŮ,“ vydechl jsem.

Alberta jsme celý večer neviděli. Až když svítalo a my kouřili (sváteční) cigaretu s výhledem na stage, mlčky se přišoural a sedl si. A pak zazněla ta nejsentimentálnější a současně nejpravdivější věta celý týhle akce.

Víte, je zvláštní, že i když chceme být někým jiným... Vždycky se objeví někdo nebo něco, co nám připomene kým jsme byli, kým jsme... a kým asi vždycky budeme.“

Nastalo ticho. Moment, kdy jsme měli docenit hloubky i výšku Albertových slov. Místo toho Richard zavětřil a pak řekl: „Cejtim blití?“

Jo, jedna holka mě hulila a úplně... se to nepovedlo,“ vysvětlil Albert do prázdna.

Aha,“ pokýval hlavou Richard.

Vážně, já doufal, že si to užijeme skandálně. Na dva dny se vrátíme v čase a vytvoříme ze sebe ty podivný typy, kterýma jsme nikdy nebyli. Vážně jsem doufal, že když dám prostor nějakýmu svýmu alteregu, tak mě to donutí víc se snažit. Víc si to užít. Závěr byl takový, že já za sebe jsem z toho neměl nic a ten kluk, kterýho jsem neznal a chtěl jím bejt, mi nic nedal.

Ještě před dvaceti hodinami jsem o tom přemýšlel. Teď to vím jistě. Jsou věci, z kterých jsme už prostě vyrostli. Někdo říká, že současná generace dvacetiletých je tzv. ztracená generace. Jenže zatímco dřív tím Gertrude Steinová mínila válkou postižené mladé lidi, kteří měli problém se vyrovnat se svou minulostí, současná ztracená generace neví, jak naložit se svou budoucností. Ne proto, že by neměla plány, ambice a ctižádostivost. Paradoxně naopak. Jen tím, jak nás rodiče a akademičtí mentoři utvrzovali v tom, že smíme cokoliv a můžeme být kýmkoliv, tak máme tolik snů, že si neumíme vybrat. Zatímco naši tátové věděli, že musí vystudovat, jít do práce a pak mít rodinu, my tenhle vývoj ztratili. Vážně. Dnes vám ve školách neřeknou něco jako, že máte tvrdě makat na základech státu. Ale nutí vás pracovat hlavně na sobě. Ostatně i ta Kennedyho věta; možná platila v 60. letech ale dnes? Vážně někdo usíná a budí se s myšlenkou, co může udělat pro lidstvo?

Když jsem dojel domů, osprchoval jsem se, sedl si k notebooku a vyřizoval maily. Jako by se vůbec nic nestalo. Jako by celý tenhle víkend vůbec nebyl.

Poznámka autora: Ilustrační fotografie je vybrána v komplexním souladu s dějovým a myšlenkovým obsahem textu. Nemusí nutně odrážet konkrétní výjevy uvedené v textu. Jména osob a míst jsou cíleně změněna.

Hodnocení článku:



Komentáře

Jak pečovat o kvalitní kožené boty Jak pečovat o kvalitní kožené boty Milujeme kvalitu. Milujeme tradici. Milujeme, když cena odpovídá užitku. Obzvlášť se tyto vlastnosti snoubí v případě rámových bot.... Předchozí článek Do hladka, anebo bradka Do hladka, anebo bradka Upravené vousy jsou trendem dnešní doby. Po několika letech hladkých tváří se vrátil do módy plnovous. Správně upravená bradka může... Další článek

Víte o něčem, co by zajímalo i další naše čtenáře? Pošlete tip redakci!