Trh mrch: Zavolej mi do klubu

Publikováno: 09.06.2014 21:57 | Jan Prchal

Ve středu se Maxim a Ivana setkali v jedné z těch fashion restaurací, kde ceny byly extrémně vysoké a porce extrémně malé. Aby Ivana nepůsobila jako Otesánek, sotva se dotkla svých thajských závitků. Aby Maxim ukázal, že na to má poručil si fillet mignon. Po příjemné, decentní večeři, které byla stejná jako jídlo (tedy neslaná, nemastná a bez citu) se před restaurací decentně políbili. Ona pospíchala na nějakou akci (ha ha ha), a on musel ještě do kanceláře. V jazyku prvního rande zas tak moc mě nebereš. A zatímco ona se snažila chytit taxíka, on sedl do auta a zmizel v spleti ulic. Ve skutečnosti, ale jen objel blok. Těšil se na skutečné jídlo. Bylo to snad poprvé co pivo mělo ještě méně bublinek jak ledovej čaj a maso chutnalo jako opečené houbička na mytí nádobí. Hodil auto na obrubník a vtrhnul do nejbližšího bistra. Poručil si tu největší výseč pizzy a těšil se na dávku sacharidů. Jenže nebyl sám, kdo se přišel dojíst pizzou za dvacet korun. Jistá slečna, která před půl hodinou ohrnula nos nad veganskými rolkami do sebe cpala pizzu s pořádnou dávkou sýra a šunky neznámého původu. Už nebylo důvod si hrát na stydlivky. Oba věděli jak to skončí. Tak si vzali jednu pizzu s sebou a jeli k Maximovi domů.

Když takové hry hrajeme v pěti letech je to roztomilé. Když je hrajeme v patnácti, tak je to taktické pro nás, a trapné pro naše okolí. Když si ale takhle hrajeme i v pětadvaceti přichází otázka, kdy konečně dospějeme, abychom si našli jinou zábavu.

140_Zavolej mi do klubu_8.6.2014

Zdroj: Ellen von Unwert, Tumblr

V sobotu po poledni jsme já, Martin a Roman seděli na střeše Romanova bytu. Nohy a zábradlí, sluneční brýle jak ti největší manekýni a v ruce sklenice s koktejlem, který Roman nazval Mrd&Dita. Mix pochybné barvy obsahoval pomerančovou šťávu, tequilu (v poměru jedna ku jedné) a dávku tabasca. Bylo tak odporné, ale absolutně skvělým způsobem.

Já se děsil toho, kdo z nich dvou se mě jako první zeptá, jak je možný, že v sobotu odpoledne můžu s nima sedět na střeše a ledabyle se opíjet. Podle oficiálních informací jsme s Valerií nechodili ještě tak dlouho, abychom potřebovali pauzu. Pravdou bylo, že potřebovali. Dva týdny jsem strávil napjatý čekáním, než se zase potkáme. A konečně tady na střeše jsem z toho kruhu unikl. Od obědů, kdy měla na uchu nalepený telefon. Od večeří s lidmi, které jsem neznal. Od sexu přerušovaného vrněním mobilu na nočním stolku. S hlavou vyvrácenou dozadu jsme zírali do nebe a... kdyby mi nezazvonil telefon, tak bych snad i usnul. Byla to Valerie.

Ne, na večer už... mám něco s kámošema. Ok, tak mi večer zavolej. Budu v klubu.“ Zatímco matky se vymlouvají na děti, já se vymlouvám na přátele.

Co to bylo?“ zeptal se mě překvapeně Martin.

Nic jen...“

Trestáš ji?“ pozvedl oboří Roman.

Tohle bych čekal od čtrnáctileté holky, když jí její nejlepší kámoška řekne, že se s ní nebude dívat na Upíří deníky. Ne od kluka, kterýmu je čtyřiadvacet,“ namítl Martin.

Jen si vymezuje svoje samčí pravidla. Děláš dobře!“ pochválil mě Roman.

Nebo si jen sebe odstrkuješ do zóny pro sraby,“ neodpustil si koment Martin.

Náš vztah je jak hra na honěnou,“ vložil jsem se do jejich dialogu.

Co to o vztahu vypovídá, když se z rovnocenných partnerů stanou soupeři? Smyslem našeho vztahu najedou nebylo toho druhého dohnat a sjednotit s ním krok, ale sprostě ho předběhnout. Přesně tehdy mě napadlo, že pokud budete tyhle závody vézt dost dlouho tak se stane, že v určitém momentu jeden ztratí stopu druhého a každý poběžíte vlastním směrem.

Aha, takže tam sex hraje roli,“ zasmál se Roman.

Hele, sorry, ale to jsou divný sklenice, vole,“ ušklíbl se Martin.

Nejsou to úplně... sklenice. Všechny sklenice co měli mi přišly malý. Tak jsem vzal tu nejmenší velikost váz,“ vysvětlil s klidem Roman. „Jsou z Ikea.“ Dámy a pánové, to jsou moji kámoši.

Když jste single jediné co je pro vás důležité v sobotu večer, abyste měli na čistou košili a v baru sbalili co možná nejvíc sexy holku večera. S postupujícím hodinami a přibývajícími hodinami je jednou jakou. Když jste ale zadaní doufáte, že v baru narazíte jen na tu jednu. Jenže pokud ta vaše párty organizuje je jasné, že se s ní potkáte. A ona tam skutečně byla. Dřív si před saloon chodili řešit svoje účty kovbojové. Dnes si před oblíbené kluby chodí diskrétně promluvit milenci. Byl jsem tam jen já a Valerie. A asi stovka sotva zletilých co čekali ve frontě. Byli jsme přesně tím párem, který si to rozdal před klubem. Tedy alespoň slovně.

Víš, proč nechodím do klubů? Nesnáším fronty a čekání. Nejsem kluk do fronty. Neumím být jeden z davu. Neumím to a asi se to ani nechci učit,“ přiznal jsem.

Co jít na večeři. Jen my dva.“

A tak jsem zase stál ve frontě. Tentokrát na pizzu. Ale s ní. A tehdy mi to došlo. Někdy si nevadí na to dobré počkat. Zvlášť když máte s kým. Protože i v takové frontě jste oba první. Minimálně pro sebe.

Hodnocení článku:



Komentáře

Ranní rituály novodobých gladiátorů Ranní rituály novodobých gladiátorů V průběhu věků se bojovníci vždy připravovali na bitvy rozličnými rituály. Mezi samuraji meditace, ve Tróje vzdávání obětí Bohům,... Předchozí článek Jak být fit až do cíle v životě i sportu Jak být fit až do cíle v životě i sportu Léčit. Slovo, které RNDr. Josef Šmarda pokládá za základ úspěchu světového zdravotnictví, a které přesto ve slovnících těch... Další článek

Víte o něčem, co by zajímalo i další naše čtenáře? Pošlete tip redakci!