Trh mrch: Třicetiletí a úžasní

Publikováno: 19.10.2014 21:44 | Jan Prchal

To je v prdeli,“ povzdechl si Martin.

Tak si dáš štrúdl jindy,“ snažil jsem se ho chlácholit, když s hrnkem kávy zoufale padl na lavičku před Bakeshopem.

To nemyslím. Je mi už šestadvacet. Ale pořád nevím, čím budu až vyrostu,“ vydechl Martin.

Měříš skoro dva metry. Kolik si myslíš, že ještě vyrosteš?“ snažil jsem se odlehčit konverzaci.

Lukáš mě pozval na oslavu narozenin. Má třicet,“ pokračoval Martin depresivně. Lukáš je jeho bývalý šéf. Martin pro něj vydržel pracovat přesně rok. Do jeho firmy nastupoval jako čerstvý absolvent vysoké školy. Po roce odcházel jako jeden z tuctu uštvaných manažerů s nosem vymáchaným v kokainu. To že i v červenci od rána sněžilo, aby manažeři splnili limity, věděli všichni. Když se u Martina objevily první abstinenční příznaky, začal ujíždět na cole. Skončil v nemocnici s předávkováním cukrem.

Ta akce je plus jedna. A já nemám toho plus jedna,“ pokračoval Martin. „Nechceš se jít zadara napít?“

Nevím proč, ale najednou hrozně vnímám třicítku jako hraniční věk. Jo, mám ještě pár let čas, ale jaksi je ve společnosti nálada, že co nestihnete do třiceti, tak už prostě nedokážete. Znám spoustu pětadvacetiletých, kterým ustupují vlasy z představy své budoucnosti. Všichni jsou skvělí, talentovaní, a plní ambicí. Současně všichni tak nějak čekají, že dostanou přes hubu.

10403777_10152496269802510_8348697217284815909_o

Zdroj: Tumblr

Od prvního momentu jsme se s Martinem na oslavu nehodili. Byla to vlastně jakási živočišná mozaika headhunterů a jejich talentovaných kořistí. Martin tohle prostředí znal a asi před šesti měsíci ho opustil. Já v tomhle syntetickém pytli strávil omylem tři měsíce letos na jaře. Svým způsobem naše přítomnost na téhle akci byla nežádoucí. Lovci do nás nemohli střelit a přitáhnout do svého týmu, oběti se nás bály, že dostanou zásah od špatného lovce bez perspektivy.

Opravdu jsem čekal narozeninovou párty. Akci, kam Lukášovi přijdou popřát jeho nejbližší kamarádi. Jenže tahle akce spíše připomínal festival plácání po rameni, burzu navštívenek a závody v projíždění kontaktů na iPhonech.

On s nikým nežije?“ ptal jsem se Martina, zatímco Lukáš všem děkoval za účast.

Vím, že šukal jednu holku z propagace. Ale s tou se pak nějak pohádal a nakonec ji vyrazil. Takhle odrovnal dvě holky z účtárny a jednu copywrighterku,“ vysvětlil.

Kdy je čas odejít z párty? Když víte, že kluk, kterej nalívá šampaňský se jmenuje Radek, studuje ekonomku, šetří si na tetování a holka mu odjela do Londýna. Nebyl jsem ale jedinej, kdo měl zaječí úmysly. První v tomhle závodě o to dostat se pryč byl překvapivě sám oslavenec.

Zajdem s Lukášem někam do centra na jídlo,“ oznámil mi Martin. Proč ne? I když ještě nebylo tak pozdě, vzali jsme ho na naši oblíbenou zastávku během nočních tahů – calzone na Můstku. Ve tři hodiny ráno po několika pivech a spoustu koktejlech z rumu to je prostě must have.

Lukáš potřeboval dvě... vlastně tři věci. Vypadnout z párty, něco sníst, protože po všech těch skotských začal kecat kydy, a hlavně se vykecat. A tak mluvil. A my ho s Martinem ochotně poslouchali. Přiznám se, že jsem četl snad všechny rozhovory, co kdy s Lukášem vyšly. Ve Forbes, Ekonomice, Podnikatelském žurnálu. Všechny. A teď tenhle týpek, kterýho obdivovala půlka republiky, se přede mnou cpal italským fastfoodem a zapíjel to pivem z lahve. Byly to vlastně naše problémy, ale místo tisíců se odehrávaly v řádech milionů. „Jo, jsem tvrdej. A podle některých čurák. A podle sebe taky. A vím to o sobě. Jo jsem čurák. Ale díky tomu, jsem tam, kde jsem,“ dokousal sousto a pak se hluboce zamyslel. Napjatě jsme čekali co z něj vypadne. „Dal bych si ještě jednou to... to co jsem teď dojed.“

Martin mu ochotně šel koupit další calzone. Já mezitím oddaně naslouchal Lukášovým výlevům. Jenže v jistém momentu se probral z deprese a znovu tu byl headhunter.

Víš, hledám šikovnýho člověka do PR. Neměl bys zájem?“ Bylo to neskutečné. Ještě chvíli předtím skoro brečel jak ho nikdo nechápe, a že se nikdo nedokáže bavit o ničem jiném jak o práci. A teď mě tu loví Billy the Kid.

Když jsme byli malí, chtěli jsme být velcí. Těšili jsme se na první cigaretu, první pivo, první pusu a pak sex. A jak jsme to všechno postupně měli, zjišťovali jsme, že je to víc a víc na hovno. Možná není ani o co stát. Vlastní firma? Vlastní sračky.

Třicetiletí jsou skutečně báječní. Ale jen do té doby, než některého z nich potkáte. A zjistíte, že neví o nic moc víc, než vy. Jsou stejně nejistí a zmatení jako vy. Jen v jiném měřítku. A že nejsou nijak zvláštní. Vlastně se zase tak moc nelišíte. Mezi mnou a Lukášem nás rozdělovalo několik desítek milionů na účtě a stejné množství přátel, kteří by přišli na mou oslavu. Kdybych nějakou pořádal. A to zase jeho odlišovalo ode mě. Otázkou je, jestli je dobře, že jsem si ho vybral jako svůj vzor, nebo by měl být spíš odstrašující příklad.

Poznámka autora: Ilustrační fotografie je vybrána v komplexním souladu s dějovým a myšlenkovým obsahem textu. Nemusí nutně odrážet konkrétní výjevy uvedené v textu

Hodnocení článku:



Komentáře

Ranní rituály novodobých gladiátorů Ranní rituály novodobých gladiátorů V průběhu věků se bojovníci vždy připravovali na bitvy rozličnými rituály. Mezi samuraji meditace, ve Tróje vzdávání obětí Bohům,... Předchozí článek Jak být fit až do cíle v životě i sportu Jak být fit až do cíle v životě i sportu Léčit. Slovo, které RNDr. Josef Šmarda pokládá za základ úspěchu světového zdravotnictví, a které přesto ve slovnících těch... Další článek

Víte o něčem, co by zajímalo i další naše čtenáře? Pošlete tip redakci!