Za Janem Hrušínským do divadla Na Jezerce

Publikováno: 27.03.2013 08:09 | Michaela Lejsková

Jan Hrušínský se dlouho nerozhodoval, zda bude svoji profesi vykonávat na prknech, co znamenají svět, jak se u nás říká. Zpětně podezírá svého otce, který se v divadle a ve filmu zapsal do našich srdcí jako fenomenální herec, Rudolfa Hrušínského, že dráhu nalajnoval právě on. Láska k divadlu je v rodině Hrušínských bez pochyby vryta hluboko do srdce. To pozná každý z vás, kdo navštíví Divadlo Na Jezerce, kde můžete oblíbeného herce vidět naplno prožívat jeho divadelní role. Užijte si to, protože co představení, to originál, neopakovatelný zážitek a je to tak trochu i na vás, divácích, jaký bude.

Jan Hrušínský, foto: Robert Vano
Foto: Robert Vano

 

Když se řekne herecká příležitost, čím tento pojem byl pro vás na začátku kariéry a čím je nyní?

Na začátku kariéry touží každý herec co nejvíc hrát, touží po slávě a popularitě. Po letech, pokud tohoto cíle dosáhne, touží po soukromí a větším množství volného času. U mě to je úplně stejné.

 

Vnímáte dostatek hereckých příležitostí?

Zaplať pánbůh, ano. Nabídek na filmy sice nemám tolik jako dřív, ale přece jen čas od času nějaké jsou. Nemám žádné vysněné role ani přehnané ambice. Netoužím se uštvat natáčením tří filmů najednou, jako to kdysi dělal můj táta. Splnil se mi velký sen založením vlastního Divadla Na Jezerce. Zajímá mě především jeho kvalita, dramaturgie a vše, co s tím souvisí. To je ambice, která mě naplňuje víc než hraní velkých rolí.

 

Řekl byste, že s určitými obdobími se točí či hrají spíše specifické věci, nebo je dostatečný výběr žánrů?

Myslím, že v současném českém filmu chybí především kvalitní komedie, které u nás vždy dominovaly a patřily k tomu nejlepšímu, co bylo v naší kinematografii natočeno. Na filmy s Vlastou Burianem nebo Oldřichem Novým se rádi díváme dodnes, zatímco na takzvané umělecké filmy či velká dramata z té doby se většinou už nedá dívat. Stejně tak komedie ze šedesátých let typu Limonádový Joe, Světáci, Rozmarné létoPane, vy jste vdovaČtyři vraždy stačí, drahouškuPenzion pro svobodné pányDívka na koštěti a desítky dalších zvyšují dodnes sledovanost všech televizních stanic a programů. Z počátku devadesátých let bych rád zmínil např. Šakalí léta, Obecnou školu nebo Pelíšky. Zkrátka filmy, které přinášejí radost.

 

Jak dlouho dopředu obyčejně dostáváte scénář v divadle a je to jiné u filmu?

Většinou s delším časovým předstihem. Například muzikál Já, Francois Villon jsme Na Jezerce připravovali více než dva roky, než se začalo zkoušet. Ale může to být i obráceně. Naši novinku, komedii Práskni do bot, přinesl Jan Hřebejk v listopadu a v lednu jsme už zkoušeli. Ve filmu je to podobné. Někdy s vámi počítají už při vzniku scénáře a jindy vám nabídnou roli takřka ze dne na den. Záleží ale vždy na kvalitě scénáře.

Jan Hrušínský, foto: Robert Vano
Foto: Robert Vano 

 

Jak u vás probíhá příprava na roli, její nastudování?

Standardně, jako v každém jiném divadle. K uchopení role každý herec přistupuje po svém a nejdůležitější je samozřejmě konečný výsledek. Na Jezerce dbám na to, aby herci, kteří u nás přijmou roli, měli čas se jí stoprocentně věnovat. To pokládám za důležité, stejně jako přátelskou atmosféru při zkoušení. Hraje-li se s radostí, je to vždy na výsledku vidět a mám zkušenost, že divadlo bez radosti je s prominutím volovina.

 

Podle jakých kritérií vyhodnocujete spolupráci? Osvědčil se vám vlastní odhad na lidi, nebo se u vás spíše vyvíjel se zkušenostmi?

Postupem let jsme Na Jezerce vytvořili určitý tým spolupracovníků, ať už tvůrčích, nebo těch, kteří tvoří zázemí divadla, na které je spolehnutí, kteří jsou profesně opravdu na výši a se kterými je radost trávit tolik času. Zatím se do divadla těším právě na tyto kolegy. A samozřejmě na diváky. Bez nich by to celé nemělo žádný smysl.

 

Herecká branže vám byla představována již od malička. Uvažoval jste, že byste snad dělal něco jiného, nebo to byla jasná volba? Kdy bylo rozhodnuto?

Neuvažoval. Chtěl jsem být hercem, a když na to dnes myslím, tak zpětně podezírám tátu, že mě k tomu nenápadně nasměroval. Sám se narodil svým rodičům po představení v zákulisí štace, na které právě hráli, a od dětství žil divadlem a filmem.

Jan Hrušínský

 

Jak vzpomínáte na doby, kdy jste začal nahlížet do zákulisí natáčení?

Když se dívám na řadu tátových filmů z šedesátých let, vybavuji si scény, u kterých jsem byl jako kluk přítomen a které jsem mohl sledovat „zezadu“. Hrozně mě to baví a vidím vždycky více situace, které se tenkrát děly za kamerou, než samotný filmový příběh, který už většinou znám skoro nazpaměť. Atmosféra filmového natáčení je pro mě dodnes senzační věc.

 

V jakém směru je podle vás natáčení filmu nejošemetnější pro herce? S čím by měl každý raději dopředu počítat, a vyhnout se tak zklamání?

Podle mého názoru se většinou všechno odvíjí od kvality scénáře. Bez dobrého scénáře je skoro vyloučené natočit dobrý film. Ale poznat podle textu, jestli film bude dobrý, je těžké, stejně jako je těžké poznat dobrou divadelní hru a její výsledek u diváků.

 

Jan Hrušínský, foto: Robert Vano
Foto: Robert Vano 

 

Patříte k lidem, kteří mají spíše velká očekávání, nebo jste v tomto směru rezervovanější?

Žádná velká očekávání nemám. Beru život takový, jaký je, a doufám, že stojím nohama pevně na zemi.

 

Měl jste z některé ze svých rolí později nějaké dilema? Pohlížel jste na ni s odstupem jinak?

Občas mi bývá vyčítána role ve filmu Jiřího Menzela z roku 1974 Kdo hledá zlaté dno. Ve filmu se hodně pracuje, sype se písek, jezdí náklaďáky a buduje se přehrada. Ale nebyl to kolaborantský film typu HrochVítězný lid či Vstanou noví bojovníci nebo filmové epizody Majora Zemana. To ne. Ten film neměl dobrý scénář, přestože dialogy zachraňoval Zdeněk Svěrák. Víte, ono ale hodně záleží na tom, kdo kritiku pronáší. Kdo si pamatuje, co páchala komunistická strana v době normalizace, neměl by tento film nikomu vyčítat. Jistě ho mohl Menzel odmítnout natočit. Nevznikly by ale později PostřižinySlavnosti sněženek,Na samotě u lesa či Konec starých časů.

Jan Hrušínský, foto: Robert Vano
Foto: Robert Vano 

 

Divadelnímu herectví se věnujete od studií nepřetržitě. V jakých divadlech jste hrál?

První role jsem dostal od táty v Národním divadle už jako kluk. Po konzervatoři jsem přijal angažmá v Činoherním studiu v Ústí, kde vznikly např. Tři sestryGoldoniáda či Vášeň jako led. Odtud jsem šel do pražského Realistického divadla, po revoluci Na Zábradlí, hrál jsem také v Divadle V Řeznické, opět několikrát v Národním divadle, v Divadle ABC, několik let u Karla Heřmánka v Divadle bez zábradlí a v roce 2002 jsem založil svoji Divadelní společnost a Divadlo Na Jezerce.

 

Když porovnáte, jak se vám kde hrálo, co ke kterému divadlu tak nějak patřilo za specifika?

Všechna ta divadla měla svou nezaměnitelnou atmosféru a každé bylo pro mě svým způsobem důležité. Jako kluk jsem v ND stihl slavnou hereckou gardu Národního divadla, jako například Olgu Scheinpflugovou, Karla Högera, Jiřího Steimara, Danu Medřickou, Ladislava Peška, Vlastu Fabiánovou a další. Hrál jsem tam také s Janem Třískou, se kterým jsme o 40 let později více než dvěstěkrát hráli Na Jezerce v krásné hře Yasminy RezyKumšt. Rád vzpomínám také na období v Ústí nad Labem, kde jsme byli společně s Leošem Suchařípou, Jirkou Schmitzerem, Miluškou Šplechtovou, Marií Spurnou a mnoha dalšími. Stejně rád někdy myslím na Hello Dolly a Polskou krev, které jsme hráli víc než deset let v Divadle V Řeznické. A samozřejmě Divadlo Na Jezerce. To si užívám nejvíc… Tady miluju opravdu všechno. Kolegy, zaměstnance i diváky. Jezerka je radost i trápení. Přesně tak, jak to má být.

Jan Hrušínský a Bára Hrzánová

 

Jaké máte zkušenosti ze zahraničí, kde jste navštívil divadla? A jaká jsou podle vás v porovnání s naší scénou?

Myslím, že české divadlo zbytečně vzhlíží v německém modelu osmdesátých a devadesátých let. Nesouhlasím s tvrzením některých současných divadelníků, že německé divadlo je náš vzor. To se v padesátých letech říkalo o sovětském divadle a bylo to stejně strašné. Myslím, že v českém divadle je na co navazovat a v herecké i režijní tvorbě můžeme být na mnoho věcí z dvacátého století hrdí. Viděl jsem mnoho představení třeba v Londýně a zdá se, že se divadlo na západě vrací spíše k tradičním hodnotám kvalitních hereckých výkonů a skvělých autorů. Režie tam tolik neexhibuje a spíše pokorně slouží autorovi. Alespoň v představeních, která jsem si jako divák vybral, tomu tak bylo.

 

Jak hodnotíte divadelní publikum ve smyslu, že přichází různí návštěvníci na jedno a totéž představení. Musí být zajímavé z pohledu herce porovnávat jejich reakce…

Máme Na Jezerce zkušenost s diváky, kteří na různá představení přicházejí opakovaně, a strašně nás baví jejich reakce. Například ve hře Práskni do bot často slyšíme dopředu jakousi nápovědu toho, co bude za vteřinku. To miluju a fakt si to na jevišti s Radkem Holubem, Martinem Sittou a Vaškem Liškou užíváme.

 

Do jaké míry může divák ovlivnit repertoár divadla?

Na Jezerce nijak. Dramaturgie vzniká podle reálných potřeb divadla jako celku, a protože máme stabilně dobrou návštěvnost, nemusíme se divákům podbízet. Takové divadlo by mě ani nebavilo. Chci, aby se divákům líbilo to, co se líbí nám.

Jan Hrušínský, foto: Robert Vano
Foto: Robert Vano 

 

Jak pohlížíte na oceňování hereckých výkonů u nás?

Občas jako na ne zcela čestný obchod, kde se různá ocenění účelově používají k získání takzvaných kulturních grantů a dotací všeho druhu.

 

Co je podle vás měřítkem úspěchu?

Kvalita divadla, kvalita tvůrců, kteří s vámi spolupracují, dlouhá životnost jednotlivých inscenací a stabilní zájem veřejnosti o vstupenky na konkrétní divadlo.

 

O jaký dosažený úspěch za vaší kariéry jste nejvíce usiloval?

Aby byl můj táta, kdyby mohl přijít, s Divadlem Na Jezerce spokojen.

 

Jakým směrem je herec ve svém soukromí nejvíce ovlivněn svojí profesí?

Většina těch opravdu dobrých herců, které jsem v životě poznal, byli svou profesí naprosto prostoupeni a herectví zcela splývalo s jejich osobností. To, že si nosí divadlo s sebou často i do svých domovů, je daň, kterou lásce k divadlu obětovali.

 

Děkuji za rozhovor.

 

 

Text: Michaela Lejsková

Foto: Robert Vano www.robertvano.cz

Divadlo Na Jezerce: www.divadlonajezerce.cz

Oblečení a obuv: BANDI www.bandi.cz

Vytvořeno ve spolupráci s restaurací Zlatý Had www.zlatyhad.cz

Produkce: Michaela Lejsková

Korektura textu: Alžběta Strnadová

Publisher: magazín Best of www.ibestof.cz

Jan Hrušínský, foto: Robert Vano
Foto: Robert Vano 
Hodnocení článku:



Komentáře

Jan Palach: oheň, který probudil lidi Jan Palach: oheň, který probudil lidi Změny nejsou jednorázové akce. Možná jejich akutní provedení, ale ony samotné jsou trvalým procesem. V roce 1969 hlas lidu nepřekonal... Předchozí článek Jak být fit až do cíle v životě i sportu Jak být fit až do cíle v životě i sportu Léčit. Slovo, které RNDr. Josef Šmarda pokládá za základ úspěchu světového zdravotnictví, a které přesto ve slovnících těch... Další článek

Víte o něčem, co by zajímalo i další naše čtenáře? Pošlete tip redakci!