Petr Koukal, jeho sportovní život a olympiáda 2012

Publikováno: 31.07.2012 15:54 | Michaela Lejsková

Rychlost, síla a vytrvalost jsou tím, co ho žene kupředu. Jak na kurtu, tak i v soukromí. Je zábavný stejně jako sport, ve kterém vyniká. Známe ho s vlasy i bez nich, to když ho k zápasu vyzvala rakovina. Dnes opět soupeří s hráči světové badmintonové elity a jeho život nabral nový směr. Stal se vlajkonošem české olympijské výpravy v Londýně. Houževnatý, vtipný a nenáročný optimista, jehož postoje a vyjadřování jsou odrazem přirozené otevřenosti. Takový je Petr Koukal.

 

Petr Koukal, foto: Robert Vano
Foto: Robert Vano

 

Kdy jste badmintonu propadl a v čem shledáváte jeho kouzlo?

K badmintonu mě přivedl v osmi letech táta, který ho hrál na vrcholové úrovni v rámci tehdejšího Československa. Možná, že si přese mě chtěl i tak trochu splnit svoje sny. Nikdy mě ovšem nenutil. Odmalička mě bral na turnaje i tréninky. Sám jsem si tu hru zamiloval.

 

Z jakých sportů jste vybíral, než jste zakotvil u badmintonu?

Máma prosazovala tenis, takže jsem ho několik let hrál závodně. Dělal jsem i volejbal, plavání, cyklistiku a docela dlouho i atletiku, což mi později zásadně pomohlo při badmintonu.

 

Sporty, které jmenujete, jsou převážně individuální. Pokud byste si měl vybrat pro profesionální dráhu týmový sport, jaký by to byl?

Mám to jako táta tak, že se nechci na nikoho vymlouvat, když se mi hra nevede. A taky mi to nikdo jiný nemůže kazit a já se potom na něho za to zlobit. Týmové sporty mám rád k odreagování. Pokud bych měl být profesionální týmový hráč, vybral bych si hokej.Líbí se mi přímý kontakt se soupeřem, ten v badmintonu chybí.

Petr Koukal, foto: Robert Vano
Foto: Robert Vano

 

Pro koho je badminton vhodný? Jaké fyzické a psychické předpoklady jsou k úspěšné kariéře nezbytné?

Pro tak komplexní sport, jakým badminton je, jsou základem rychlost, síla a vytrvalost. Právě v tomto je nesmírně náročný, protože se v něm musí skloubit mnoho dovedností. Rozhodně to není jako třeba plavání či běhání, kde pracujete pouze svým vlastním tělem. Tady držíte raketu, trefujete míček, musíte v rychlosti zkoordinovat tělo a zorientovat mysl. Nesmí vám scházet psychická odolnost, protože musíte umět na kurtu krotit své emoce. Na tom se dá ale pracovat.

 

Měříte 192 cm. Jak je to s vaší koordinací na kurtu?

Moje výška je výhoda i nevýhoda. Trvá mi déle, než se se svým dlouhým tělem dostanu třeba od základní čáry k síti. Na druhou stranu ale na spoustu míčů dosáhnu snadněji. Tam kde ostatní musí udělat tři kroky, mně stačí dva. Tomu odpovídá také moje taktika. Snažím se hrát rychle a útočně, abych se nedostával do krkolomných pozic, ze kterých se mi pak těžko vrací. Je ale pravda, že v tomto sportu dominují asijští hráči drobnější postavy, kteří jsou nesmírně mrštní. Všechno má svá pro a proti.

 

Kdy je nejlépe s badmintonem začít?

Myslím, že není dobré s jakýmkoli sportem začínat příliš brzy, i když ten trend tady je. Dítě by se mělo nejdřív komplexně sportovně vyvinout a až později, třeba v osmi, devíti letech se specializovat na určitý sport. Viděl jsem tento model na tréninkovém campu v Číně a zdá se, že funguje.

 

Je vůbec možné naučit se jej hrát dobře bez trenéra?

V tom je právě obrovská výhoda badmintonu. Téměř každý se jej může naučit do té míry, aby si dobře zahrál a z kurtu odcházel spokojený. Není to třeba jako tenis nebo squash, který když neovládáte, tak si vůbec nezahrajete. Trenér na běžné hraní nutný není, stačí znát pravidla a mít fyzičku.

Badminton u nás nemá takovou tradici, jako například v asijských zemích, kde je doslova náboženstvím. Co myslíte, že je příčinou a co by podle vás mohlo k tomuto krásnému sportu přilákat fanoušky?

Je to zábavný, chytlavý a kreativní sport a je škoda, že není víc rozšířený, i když právě zažívá boom. To mě moc těší. Taky je skvělý na již zmiňovanou fyzičku a celkové odreagování. Spálí se u něj spousta kalorií. To bude zajímat především dámy. (úsměv)

 

Ale mluví se o něm stále jako o minoritním sportu…

 

Badminton má potenciál být velmi populární. Málokdo například ví, že je olympijským sportem již dvacet let. Je ale malý členskou základnou. To znamená, že je málo těch, kteří mají kartičku asociace a pravidelně hrají. To je velká škoda. Pokud se lidé registrují a budou pravidelně hrát, zvětší tím členskou základnu a badminton se ze škatulky minoritních sportů dostane.

Může mít vliv na popularitu badmintonu i fakt, že je to indoorový sport?

Určitě. Je to ale jediná, dá-li se to takto říct, nevýhoda. Já bych také raději v teplých letních dnech běhal venku nebo hrál tenis a přitom se i trochu opálil. Ovšem na druhou stranu, badminton se dá hrát za jakéhokoli počasí a navíc je finančně nenáročný – jak ohledně výbavy tak i samotného hraní.

 

V čem podle vás mají k sobě blízko tenis a badminton a v čem naopak jsou zásadní rozdíly?

V první řadě jsou to dotace, kterými oba sporty disponují. Rozdíl až několika nul. Bavíme-li se na profesionální úrovni, samozřejmě. Jinak jsou si blízké, badminton je možná rychlejší, ale snadnější k naučení, a tak i pro většinu lidí zábavnější.

Petr Koukal, foto: Robert Vano
Foto: Robert Vano

 

Jak vás připravuje váš „mentální trenér“? Přiznám se, že tento název slyším v češtině poprvé.

Dlouho jsme hledali pro mého sportovního psychologa Ivana Křenka zajímavější termín. Až jsme to jednoduše přeložili z angličtiny, kde se běžně používá termín „mental coach“. A co dělá? Ladí mě do C-dur, kde nejsou žádné kříže. (smích)

 

Myslíte asi křížky… Vyznáte se v hudbě?

S Ivanem právě s hudbou experimentujeme. On je sám muzikant, takže mi vybírá různou hudbu k relaxaci, k rozcvičování, na spaní nebo k drilu v posilovně. Zkoušíme, co se nám líbí a co funguje.

 

Na druhé straně kurtu stával při tréninku váš otec, také Petr, který dnes funguje spíše jako váš manažer a vytváří vám zázemí. V čem vidíte výhodu „rodinného spojení“? Máte rozdílné názory, či se spíše shodnete?

Táta mě trénoval odmala. Je ale přirozené, že už mě nemá kam posunout dál, protože badminton jde hodně dopředu, hra se vyvíjí, soupeři zlepšují. Už dávno to přesáhlo jeho možnosti. Vytváří mi ale skvělé zázemí, většinou je to on, kdo se mnou jezdí po turnajích, především po těch evropských. Vycházíme spolu skvěle.

Petr Koukal, foto: Robert Vano
Foto: Robert Vano

 

Předpokládám, že je těžké najít dobrého trenéra a sparing partnera…

Není to ani tak těžké, jako finančně náročné. Je možné se domluvit s trenérem z Asie, který by mohl být levnější než z Evropy. Ten ovšem nezná evropský badminton, nezná tolik nás hráče.

 

Jak to tedy řešíte?

Měl jsem velké štěstí, protože se mi nedávno podařilo domluvit s člověkem, který byl elitním hráčem a se kterým se známe z okruhu. Navíc je to Evropan a je stále lepší hráč, než jsem já, mohu se tedy hodně přiučit. Současně jsem v něm našel i sparing partnera, o které je u nás nouze. Stěhuje se z Holandska do Prahy s celou rodinou. Všechno je ale otázka peněz. Turnaje totiž nejsou dotované, je tedy těžké shánět na vše finance.

 

Jaký je váš oblíbený, nejsilnější úder? Čím umíte soupeře překvapit?

Obíhaný forehand, podobně jako Federer, ovšem já ho hraju nad hlavou. Umím s ním překvapit hlavně nové, mladé hráče. Ti většinou jen koukají. S ostatními hráči se dobře známe, známe své údery i styl hry, takže k překvapení už tolik nedochází.

 

Dá se říci, že na okruhu panuje přátelská atmosféra?

My jsme taková dobrá parta, přátelíme se s většinou hráčů. Myslím, že je to tím, že badminton neovládají v podstatě žádné peníze a my jimi tedy nejsme zkaženi.

Petr Koukal, foto: Robert Vano
Foto: Robert Vano

 

Může vám být třeba až líto, když porazíte svého kamaráda?

To určitě ne. (smích) Takhle to ve sportu nechodí. Bylo mi líto jednoho přítele, který se nedostal jako první náhradník na olympiádu. To ano. Je to skvělý hráč. Ale abych někoho litoval, že jsem ho porazil? Oni mě taky nelitují.

 

Umíte se před zápasem „vyhecovat“ sám, nebo to dělá trenér?

Na to, aby se mnou jezdil trenér či celý tým, obzvlášť na turnaje v asijských zemích, chybí peníze. Často jsem tedy sám a musím to nějak zvládnout. Dnes jsem už mnohem klidnější než dřív. Snažím se soustředit, a pokud se mi podaří porazit hráče, kteří mají lepší zázemí, mám radost. Například Francouzi jsou dnes dotováni státem. Na turnaje jezdí třeba pět hráčů a čtyři členové týmu.

 

V roce 2005 se změnilo pravidlo ztrátování, což znamená, že hráč neztrácí podání, ale boduje vždy při chybě soupeře. Ovlivnilo toto nové pravidlo nějak výrazně hru?

Hra se změnila hodně, pro mě docela podstatně. Zkrátila se, zrychlila. Více dnes hraje do not asijským hráčům. Spousta Evropanů dříve sázela na taktiku, což v delším zápase převážilo fyzickou připravenost. Kdybych si mohl vybrat, vrátil bych se k původním pravidlům.

 

Jste náročný na své sportovní vybavení? Co všechno máte „dělané na míru“?

Náročný určitě nejsem. Na míru mám pouze oblečení na olympiádu a to jen proto, že je mi buď dlouhé, nebo široké. Jinak rakety mám docela obyčejné, takové si u nás může koupit kdokoli. Měním je zhruba každý půl rok, kdy už jsou takové vyžvýkané. Dám je pak do dražby, nebo kamarádům, putují dál.

 

Zažil jste nečekanou prohru na MS v Londýně v roce 2011, v prvním kole, právě v olympijské hale. Myslíte, že budete nervózní, nebo vás tato zkušenost naopak vyhecuje k lepšímu výkonu?

Půjdu do toho s tím, že horší už to být nemůže. Nebudu se tedy ničeho bát a pořádně si to užiju.

Petr Koukal, foto: Robert Vano
Foto: Robert Vano

 

Na co jste se ve své olympijské přípravě nejvíce zaměřoval?

Především jsme se zaměřili na rychlost. Údery máme na okruhu všichni podobně dobré. Vítězí ovšem ten, kdo se k míči dostává dřív, lépe ho zpracovává a rychleji pak útočí.

 

Většina sportovců vnímá olympijskou medaili jako největší odměnu, vrchol své kariéry. Souhlasíte s tím? Bude to také váš cíl?

Olympijský turnaj není paradoxně silnější než například mistrovství světa, jako je to u jiných sportů. Má ale svoje kouzlo, které se dá zažít jen jednou za čtyři roky. Proto je medaile tolik uznávaná a vážená a bojovat o ni jistě budu. Mým cílem je ale první světová desítka. Myslím, že s mým novým trenérem je umístění v top 10 reálné.

 

Byl jste jmenován vlajkonošem české výpravy. Dostal jste přednost před Romanem Šebrlem, Barborou Špotákovou nebo Štěpánkou Hilgertovou. Cítíte jistě zodpovědnost…

Moc se na to těším a vážím si toho. Vím, že to bude fyzicky náročné, protože celý ceremoniál trvá přinejmenším pět hodin. Mnoho sportovců jej právě z tohoto důvodu vynechává. Ale myslím si, že euforie z takového zážitku zcela přebije jakoukoli únavu. Navíc vlajku ponesu jen kousek, takže se není čeho bát.

 

Bojoval jste s rakovinou varlat, dnes jste patronem nadace Rakovina věc veřejná. Jak dlouho vám trvalo, než jste o rakovině mohl otevřeně hovořit a co k tomu bylo tím hlavním impulsem?

Víte, v takové situaci jsou jen dvě možnosti. Nejdříve jsme s týmem nevěděli, jestli situaci budeme badmintonové asociaci vůbec zmiňovat a nevymluvíme se na nějaké zranění. To jsem měl právě odcestovat na turnaj. Jenomže záhy nám došlo, že vypadané vlasy již zraněním neobhájíme. Velice rychle poté, co jsme to oznámili lidem okolo badmintonu, začaly přicházet ohlasy z médií z celé České republiky. To byl impuls k tomu, abychom do toho šli naplno.

 

Překvapila vás nějaká reakce okolí?

Překvapily mě reakce, které naznačovaly, že si na svém boji s rakovinou dělám jméno. A překvapilo mě, jak to bylo pro lidi zajímavé. Dřív, když jsem něco vyhrál, v tisku se objevil nanejvýš malý článek, kterého si nikdo moc nevšímal. Najednou se objevily titulky jako „Koukal bez vlasů“ a všichni byli ze dne na den nesmírně empatičtí a moc je to bavilo.

 

Bylo vám nepříjemné o sobě takto číst?

Věděl jsem, že je můj příběh chytlavé téma. Jako každý si i já občas přečtu článek o lidském neštěstí. Jenže to vám nedojde, dokud se vás to netýká.

Petr Koukal, foto: Robert Vano
Foto: Robert Vano

 

Vzhledem k tomu, že jste na kurt vstoupil jen pár týdnů po chemoterapii, předpokládám, že jste nepochyboval o tom, že se k vrcholovému badmintonu opět vrátíte.

To víte, že pochyboval, hlavně ze začátku. Bylo to bezprostředně po operaci, kdy jsem bolestí v tříslech nemohl vůbec chodit. Bál jsem se, že chodit nebudu vůbec, nebo budu přinejmenším kulhat. Bolest ustoupila po třech týdnech. Dovedete si představit tu úlevu.

 

Byl jste spokojený s přístupem lékařů?

Velmi.

 

V hlavě se vám musel honit nespočet scénářů. Zajímalo by mě, jestli si dovedete představit, že byste dělal něco úplně jiného a co by to bylo?

Byl bych asi……doktor. Vždy jsem si říkal, že kdybych nehrál badminton, tak bych se rád a hodně učil. To studium medicíny jistě obnáší. A mimochodem, hrál jsem už v období chemoterapie.

 

Prosím? Vy jste byl asi zlobivý pacient. To neumíte odpočívat?

Ale umím. U skleničky dobrého červeného či bílého vína, s rodinou, s přáteli… Stále cestuji nebo trénuji, takže mám na své blízké málo času. Ani na dovolenou se mi nikam nechce, pro mě je dovolená zůstat pěkně doma.

 

Děkuji za rozhovor.

Text: Hana Robinson

Foto: Robert Vano www.robertvano.cz

Foceno v restauraci Mlýnec v Praze www.mlynec.cz

Produkce: Michaela Lejsková

Publisher: magazín Best of www.ibestof.cz

Petr Koukal, foto: Robert Vano
Foto: Robert Vano
Hodnocení článku:



Komentáře

Mech kontrolovaný úsměvem pro každého Mech kontrolovaný úsměvem pro každého Opět tu máme pro muže jeden nadmíru originální způsob, jak se dopravovat z a do práce maximálně stylově...   Zdroj:... Předchozí článek Jak být fit až do cíle v životě i sportu Jak být fit až do cíle v životě i sportu Léčit. Slovo, které RNDr. Josef Šmarda pokládá za základ úspěchu světového zdravotnictví, a které přesto ve slovnících těch... Další článek

Víte o něčem, co by zajímalo i další naše čtenáře? Pošlete tip redakci!