Trh mrch 52: Dům neznamená domov

Publikováno: 22.04.2012 17:10 | Alex Lenoir

Lidé budují velkolepá sídla, aby u druhým ukázali jak v stabilní situaci se nacházejí. Zdi natírají teplými tóny barev, aby přispěli k útulnosti a přívětivosti obydlí. Do interiéru umísťují velké množství předmětů, aby vyplnili jeho prázdnotu. Dokonalými bezpečnostními zařízeními svůj hrad chrání. Ale vůbec si neuvědomují, že to, co vytváří domov, není ani jedna z těhle věcí. Jsou to lidé. A bez lidí bude velký dům, stejně jako malý byt, pouze betonovým blokem určeným k žití, a nikdy ne domovem.

Trh Mrch 52

Nějak bylo, nějak bude

Moje nevlastní sestra Simona byla už týden ve městě. Naposledy jsme se viděli před čtyřmi lety. S nikým jsem nezažil tolik šílených akcí jako s ní. Prakticky celé léto po maturitě jsme spolu, a s trvalou hladinkou, prožili po středomořských přístavech. Následně lehčí o několik miliard mozkových buněk zabitých alkoholem jsem po prázdninách nastoupil na vysokou školu.

Teď, o čtyři roky později, končím první stupeň vysokoškolského vzdělání, do hlavy jsem si nacpal množství definic a cizích termínů, spolupracoval jsem na marketingových projektech, pravidelně píšu sloupky do novin a usiluju o stáž v časopise. Simona občas pracovala jako koktejlová číšnice, ale nikdy ne déle než týden v kuse, a gymnázium dodělala jen díky tomu, že ji profesoři nechali projít s dostatečnou jen aby se jí zbavili. Řekl bych, že předčasně dospěla a od 17ti let se prakticky nezměnila. Pořád měla zálibu v solventních partnerech (nejlépe několik najednou), a střídá je tak často jak se jí chce, nebo se jich drží tak dlouho, dokud to oni s ní jsou schopni vydržet.

Je pravda, že díky nim navštívila spoustu zemí, má miliony známých všude po světě, nikde není cizí, ale zároveň se nikde necítí doma. A když touha po domově přebije větroplašský pud, vrací se „domů“ k nám domů. Jenže, moje sestra je jako ta biblická zrzavá Jezabel. Jednu chvíli si vybírá závěsy do ložnice a o pět minut později si kupuje letenku do Indie. Když řekne, že se zdrží jen týden, zůstane měsíc. Když slíbí, že tu chce žít, ráno už na snídani nepřijde. Zatímco já mám v diáři poznačenou i pauzu na kávu, ona se netrápí tím, co bude zítra. Nějak bylo, nějak bude...

Svou nestálostí však neubližuje jen sobě, ale i druhým. Opouští ty, kteří ji milují a vynucuje si lásku u jiných lidí, kteří o ni nestojí. A jakmile se do ní zamilují, tak prchne. Proto jsem se pokoušel i Teodora varovat, že s ním zamete. Nevěřil. Jak by mohlo. Dělat dobrý dojem (nejen první) má naše rodina v genech.

Noční můra v centru města

Když jsem se ve středu ráno probudil, absolutně mě nenapadlo, co bude k snídani. Procházel jsem chodbou našeho bytu vedoucí do jídelny, a protože jsem zase pracoval do tří hodin ráno, těšil jsem se na čerstvou kávu a opečený žitný toast. Cestovní kufry a na nich hříšně červená kabelka Bottega Veneta s monogram “SL“ v předsíni však zvěstovaly přímo nestoudné zprávy. Simona seděla u stolu na čestném místě a právě se s chutí cpala fíky. Ne, žádná opožděná kocovina nebo přelud vzniklý nevyspáním a zbytkovým alkoholem. Seděla tam, živá, mlaskala a olizovala se prsty, včetně svých gelových nehtů.

Jak jsem předpokládal a obával se. Když se dnes ráno probudila, tak kromě toho, že už nechce mít dlouhé vlasy ale mikádo, zároveň zjistila, že Teodora už nemiluje. A tak se s ním rozešla. Ten ji logicky vypakoval ze svého bytu. Nečekaně. Táta byl rád, že je Simona u nás doma. Viděl ji pořád jako tu malou, roztomilou holčičku, s ďolíčky ve tvářích a mašlemi ve vlasech. Já ji znám ale úplně jinak. Na její poslední návštěvu jsem dodnes nezapomněl. Sice většinu té doby mám rozmazanou, ale v živých barvách stále vidím, jak si opilá Simona balí kufr, nasedá na letadlo do Padovy a křičí na tátu, že tady nikdy doma nebyla a že už není jeho dcera.

Vědět, že je Simona ve městě, je jedna věc. Ale mít ji přímo v bytě, to už není legrace. Po týdnu s ní klidně můžu napsat autobiografii s názvem Můj život s playmate. Pro návštěvu si nemohla vybrat lepší čas. Konec akademického roku, zkoušky, státnice. Potřeboval jsem se soustředit na práci a ne se starat jestli na té party, kterou včera rozehnalo protidrogové komando náhodou nebyla i Simona.

S cizím mužem v naší kuchyni

Dva dny jsem snášel její přítomnost v bytě. Ale když jsem v pátek ráno potkal v kuchyni nahého chlapa, jehož ruka byla silná jako moje noha, který prstem jedl smetanový sýr, naznal jsem, že tohle není prostředí, kde se rodí hluboké literární myšlenky. Sbalil jsem si pár nejnutnější věcí, sedl do auta a namířil si to jižním směrem.

Duch místa

Zatímco vy si užíváte město, jeho kavárny, restaurace a kluby, já z města utíkám. Sice narychlo, ale ne zbaběle. Tohle by nebyl vyvážený boj. Zatímco já honím termíny a rozhoduju se, u kterého z projektů, mi jeho vedoucí dovolí odklad, Simona si dělá analýzu zda si na schůzku s jedním chlapem vzít ty černé šaty, a na večeři s druhým ty leopardí... nebo naopak? Jediné, co ji musím přiznat je, že se jí povedlo mě vyštvat z mého domova, aby ona ten svůj našla. Dům, byt je jen schránka. To, co utváří domov jsou lidé, jejich vzpomínky, city a pocity. Celková atmosféra toho místa. Zář aury mého domova teď výrazně opadala.

Hodnocení článku:



Komentáře

Chystáte se na dovolenou? S MUDr. Jaroslavem Foltýnem jsme si vyměnili mnoho užitečných informací! Chystáte se na dovolenou? S MUDr. Jaroslavem Foltýnem jsme si vyměnili mnoho užitečných informací! Mnoho lidí může jistě říci, že ve volbě dovolené nejsou konzervativní, ale v otázce s kým budou cestu realizovat, sázejí... Předchozí článek "Michelinská hvězda je jako Oscar v kuchařském světě." Když něco chcete opravdově zažít, dělat či poznat, vydejte se tam, kde se taková příležitost nabízí od skutečných profesionálů.... Další článek

Víte o něčem, co by zajímalo i další naše čtenáře? Pošlete tip redakci!