Trh mrch 53: Chovní koně se taky střílejí

Publikováno: 29.04.2012 20:36 | Alex Lenoir
Vztah přece neurčuje čas ani příležitost, ten záleží jen na povaze.
Jane Austenová

Když jsme byli malí, chodili jsme s kamarády na kolotoče. Soutěžili jsme kdo zvládne víc jízd. Přiznám se, že se už po chvíli začala točit hlava a cukrová vata musela ven. Jednou jsem ale cukru na špejli odolal a kupoval si jednu jízdu za druhou. Z naší deseti členné party jsme vydrželi už jen dva – Martin a já. Byl jsem kousek od vítězství. Najednou se nad kolotočem zatáhlo a spustil déšť. V ten moment jsem měl pocit, že jsem všechno ztratil. Veškerou svoji hrdost. A že už nikdy nebude nic tak důležité jako vítězství v délce jízdy na kolotoči.

Trh Mrch 53

Venkovská balada

Už tři dny jsem si užíval svěžího venkovského vzduchu a pomalejšího životního tempa. Svým způsobem mě malinko zamrzelo, že rodiče nepátrají kde jsem, ale na druhou stranu jsem byl ušetřen dramatických scén. Tedy až do čtvrtka kdy mi přišla velmi milá sms od máti: Vim ze jsi u prarodicu. Trestas jen sam sebe, nikoli nas.

Trestám sebe? V domě s hospodyní, velkou zahradou a vlastním vinným sklepem? Vlastně už dlouho jsem nebyl takhle v pohodě. Mohl jsem v klidu pracovat a přemýšlet o spoustě věcí. Dokonce tak usilovně, že to na mně bylo vidět.

„Na co myslíš,“ zajímal se mě děda. „Děvče?“ vytušil a pousmál se.

„A ne ledajaké. Je chytrá, vtipná, krásná... je báječná,“ vydechl jsem toužebně.

„Kdy nám ji ukážeš?“

Otočil jsem k němu iPad a ukázal mu fotku mého děvčete na Facebooku. „Není to tak jednoduché jako za vás, dědo,“ povzdechl jsem si.

Děda se na mě podíval lehce vyčítavým pohledem. Sáhl po starém vydání Mělnické balady od Josefa V. Sládka a vyndal staře působící fotografii ženy. „Eva,“ řekl, a znělo to jako pohlazení. „Moje životní láska.“

V ten moment mi došlo, že ikdyž se mnoho věcí ve světě změnilo, láska zůstala pořád stejná. A je úplně jedno je na zažloutlých fotografiích nebo dotekových displejích. V určitých ohledech bude vždy nedotknutelná.

Rodina jako koláč

Protože jsem udělal vše co jsem měl, a celodenní popíjení červeného vína jednak zavánělo alkoholismem a zároveň moje jinak precizně vybělené zuby začínaly mít šedý nádech, rozhodl jsem se v sobotu ráno vrátit do města. Nešlo si nevšimnout toho jak babičku lehce opustilo nadšení. Když jsem si ale ujistil, že zase přijedu opět se nadějně pousmála. Zatímco já jsem byl zde abych si odpočinul a uklidnil se, prarodiče mě brali jako vítané zpestření jejich dnů.

Babi na poslední slavnostní večer chtěla udělat moje oblíbené bœuf bourguignon. Já ale hospodyni Alenu požádal, aby udělala tarte à l'oignon. Prostě česky cibulový koláč. Alena souhlasila. Babi se ale na tarte podívala a řekla: „To je obyčejná vegetariánská pizza ze špatného těsta!“

„Je to tradiční francouzká delikatesa. Dej si ho s vínem,“ snažil jsem se změnit její pohled na slaný koláč.

„Je na tom moc cibule a hub! To nám s dědou nedělá dobře,“ pokračovala dál ve výčtu nedostatků.

„Mně to chutná,“ uznale řekl děda a naložil si další kousek na talíř.

Seděli jsme s prarodiči a Alenou na besídce, a já se přenesl přes to, jak nudně tahle scéna působí. Ale po záplavě všeho toho stylového a značkového jsem chtěl něco opravdového. Jak se ukázalo, tohle bylo skutečné. Módním jazykem by se to dalo označit jako vintage. Skvělý doplněk k módním kouskům, ale na rozdíl od nich, tyhle věci nikdy nevyjdou z módy.

Koně se také střílejí

Právě když Alena přinesla další koláč, všiml jsem si, že jabloňovým sadem k nám přicházel veterinář Šlancar s vnukem. Babi jim okamžitě nabídla místo a děda ze sklepa přinesl další láhev vína. Zatímco hospodáři věštili úrodu na letošní rok, já nemohl mladému Šlancarovi odpustit, že ze všech 911 se mu nejvíc líbí GT3 RS 4.0. Pane bože! Vždyt ten design toho auta popírá veškerý jeho principy!

Byla to idyla. Slabinou každé idyly je její trvanlivost. Má nechutně krátkou životnost. Proto se musí vychutnávat plnými doušky dokud trvá. Protože na rozdíl od vybraných lahví s vínem není bezedná.

Ztichli jsme a uslyšeli těžké kroky a hekání mezi jabloněmi. Tomáš Balšínek, hospodář ze sousedního statku. Jeho chovná klisna začala rodit. O měsíc a půl dřív než měla.

Když jsem doběhli do stáje klisna ležela na slámě, pět lidí obíhalo kolem ní, a z pod ocasu jí trčel pár malých kopýtek. Bylo to zvláštní. Takhle obrovské, silné zvíře leželo v bolesti a nemohlo se ani pohnout. Klisna v kloubech propínala nohy a snažila se ošetřovatelům pomoci z ní hříbě dostat.

Věci, které jsem viděl, nikdy nezapomenu. Hříbě se narodilo mrtvé. Klisna přestávala dýchat. Vyšli jsme ven před stáj.

„Chovní koně by se neměli střílet,“ řekl děda do ticha nočního statku.

Klisnu musel veterinář utratit. Díval jsem se na mladého Šlancara. Před hodinou jsme měli plnou hubu keců o 911 a teď..? Všichni očekávali příchod nového života. A zatím... přišli i o ten co měli.

Dobří sourozenci se vracejí

Celou noc jsem myslel na to, co mi řekla moje sestra: „Tvůj táta mě odstřelil.“ Přesně tehdy jsem ji pochopil. Simonina matka, tátova bývalá žena, spáchala sebevraždu pár dní po rozvodu. A Simona si najednou připadala sama. Mně a mou mámu nebrala jako svou rodinu, ale jako novou cizí rodinu jejího – mého - našeho táty. Její život ji připadal bez minulosti, ale i bez budoucnosti. Tím, že neměla co ztratit mohla vsázet vše. Proto jsem se rozhodl, že jí dokážu, pokud ona sama bude chtít, že může být součástí rodiny. Bez rozdílu jestli nové, staré, původní, té druhé. Prostě naší. Dát jí najevo, že o ní skutečně stojím. Stojíme.

Otevřel jsem dveře bytu. Závan matčina Chanel Chance. Jo, jsem doma. Simona si právě v šatně balila svoje oblečení. Odcházela.

„Nikam nechoď. Jen mi něco slib,“ nepřikazoval jsem jí to, ale žádal ji.

„Co?“

„Už nikdy neodejdeš.“

Dívala se na mně. V ruce botu od YSL a váhala jestli ji strčit do kufru a nebo vrátit zpátky do police. Vzal jsem botu a postavil ji vedle její sestry na polici. Bylo to poprvé co v našem bytě 5+1 místností bylo 3+1 lidí + 400 párů značkových bot.

Carrousel

Ano, i koně se střílejí. Je jedno jestli jsou bílí, černí, chovní, nadějní nebo napadají na jednu nohu. Mají padnout a padnou. Pokud se to stane u těch co jsou na kolotočích, stačí je přetřít zlatou barvou, promazat a opět mohou fungovat. O těch skutečných to bohužel říct nejde.

Hodnocení článku:



Komentáře

S Petrem Sýkorou o nadaci DOBRÝ ANDĚL! S Petrem Sýkorou o nadaci DOBRÝ ANDĚL!   Petr Sýkora, podnikatel a zakladatel nadačního fondu DOBRÝ ANDĚL, patří k lidem, kteří správně porozuměli podstatě... Předchozí článek "Michelinská hvězda je jako Oscar v kuchařském světě." Když něco chcete opravdově zažít, dělat či poznat, vydejte se tam, kde se taková příležitost nabízí od skutečných profesionálů.... Další článek

Víte o něčem, co by zajímalo i další naše čtenáře? Pošlete tip redakci!