Trh mrch 59: Snídaně s Ditou P.

Publikováno: 10.06.2012 22:03 | Alex Lenoir

Důkaz lásky hledají obě pohlaví. Ženy většinou proto, že chtějí být doceněné. Takže lačně čekají až důkaz přijde. Muži si naopak dávají pozor, aby neudělali něco, co by naznačovalo, že tohle je ten důkaz lásky, který se od nich čeká. Především pak v případě kdy jen to jen „vrz“ na jednu noc. Zatímco v lidském světě se pravidla neustále mění a musí se znovu a znovu aktualizovat a někdy je nutné je zcela předefinovat, v tom zvířecím je to snadné. Tím, že Tramp, nenažraný tulák z ulice, přenechal Lady poslední masovou kuličku, si ji nadobro uvázal na krk.

Trh Mrch 59

Matka vs. Dita

Když jsem v pátek večer... ne, to už byla sobota ráno, vypnul laptop a konečně se dostal do postele, mocně se ozval můj žaludek. A v poloze bezvládné, hadrové loutky, tzv. absolutní vyfluslosti, jsem si uvědomil, že od rána jsem kromě 6 espress a 4 litrů vody nic jiného neměl nic jiného. Cesta do kuchyně se ale zdála tak dlooooouhá. Usnul jsem než jsem si to ale stačil pořádně uvědomit. Zdál se mi krásný sen. O jedné ženě.

A druhý den ráno, když jsem se probudil, byla ta žena u nás doma. Ikdyž sice nebyla přítomna fyzicky, byla všude kolem. Duchem a především vůní. Svým způsobem i fyzicky. Je přítomna v kulinářských časopisech, v kuchařce, v kuchyňském budíku, v porcelánové míse a především v každém pokrmu, který máma připraví. Není to Matka Tereza, ale svým způsobem je to dárkyně pokrmu hladovým. Tato žena v mé matce probudila touhu, po údržbě tepla rodinného krbu, pardon, troubě.

Dita Pecháčková, profesionální kuchařka na volné noze, která s chutí vedla a vede kulinářský měsíčník, vydala tak trochu jinou kuchařku a vytvořila vlastní kolekci porcelánu, je členem naší domácnosti. Ikdyž to bude znít nadneseně, a tajně doufám, že si to má matka nevezme osobně, recepty Dity P. jsou pro mě vůně domova. Nutno připustit, že bez mámina nasazení by všechny pokrmy zůstaly jen natištěné na papíře.

Snad právě proto, aby si mě přítelkyně víc přitáhla k sobě, rozhodla se, že vůni mého domova přenese k sobě domů. Proto si v knihkupectví koupila kuchařku s názvem Deník Dity P., nachystala lepítka, pečlivě nastudovala gramáže, oběhla několik obchodů s potravinami a pozvala mě na nedělní snídani k ní do bytu.

Běh za nižší cholesterol

Protože mi Nina nakázala, abych nechodil před 10 hodinou, pochopil jsem, že nebudou cornflaky a džus z krabice. Alespoň jsem měl čas zaběhnout si s Benem zdravotní trasu přes park. Navíc musel jsem tu snídani konzultovat s Benem. To že pro vás přítelkyně poprvé vaří je přece velká věc.

„Jo, dřív byla další meta orální sex, teď je to žvanec,“ zasmál se Ben.

„Tobě nějaká uvařila?“

Ben se zamyslel. „Jednou chtěla máma dělat cosi na víně. Ale to víno vypila dřív než stačila cokoliv uvařit,“ řekl zklamaně. Víc než kdy jindy jsem zpětně docenil a ocenil oddanost své matky.

Croque monsieur

Snídaně měla být něco mezi dekadentním posezením ve stylu Trumana Capote a brunchem. Na malém balkónu s výhledem na rušnou ulici jíst pečivo a pít kávu. Realita je povětšinou opravdu jiná.

Třikrát jsem musel zvonit, než mi konečně dveře otevřela. Jenže nálada vůbec nebyla monetovsky rozmazaná, ale spíš pollockovsky nacákaná. Mým jediným úkolem bylo donést láhev prosecca. Jenže při pohledu na kuchyň kde byly umatlané všechny úchytky, dvířka, nádobí, příbory, skleničky, ubrousky mi došlo, že snídaně bude všechno možné jen ne klidná. A že jsem si měl vzít svačinu. Protože tady se evidentně jíst nebude.

Na mou velmi opatrně položenou otázku Co se děje? zaječela Nina: „Zkurvila jsem croque monsieur! To se děje,“ prakticky mi vynadala. V rukách upatlaných od bešamelu držela otevřenou kuchařku Dity Pecháčkové. „Koupila jsem tenhle drahej, francouzskej toastovej chleba, prvotřídní šunku, domácí sýr a francouzskou hořčici a teď to všechno můžu vyhodit!“

„Je to jen zapečenej toast, ne konec světa.“ Tragédie podle mě vypadá jinak.

„Čekám na moment, kdy Dita rozkopne dveře bytu a protáhne mě lisem na těsto,“ zakňourala Nina a zhroutila se na židli. „Chtěla jsem ti udělat snídani...“

Prznitelka toastového chleba (jak se sama Nina nazvala) měla pozůstatky svého kuchařského umění nejen na rukou, ale i ve vlasech a překvapivě i na zádech. Přiměl jsem ji, aby se šla osprchovat. Já mezitím zaběhl do obchodu La Gare pro rozinkový chleba a makronky. Zatímco prodavačka aranžovala sladkosti do krabičky já se díval jaké štěstí mají jiní lidé, kteří snídají tragédii. Mezi šťastlivci byla i Dita Pecháčková. Pochutnávala si na pampeličkovém salátu, vypadala spokojeně a naprosto nic netušila o adrenalinové snídani, která se odehrávala o dva bloky dál, a na které vlastně i ona (ikdyž nepřímo) byla hostem.

Když jsem se vrátil do bytu Nina už neměla vzhled mlynářky. Do jediných dvou čistých skleniček, co v bytě zbyly, jsme si nalili prosecco. Bylo půl dvanácté. Konečně jsme seděli na balkónu a mohli posnídat. Nina mi z otevřené kuchařky popisovala recept a momenty, o kterých ví, že „právě tam se stala ta chyba... AHA!“

Ikdyž jsme to ráno nejedli podle Dity, tak nějak tam byla s námi.

Proces (s)trávení

Říká se, že láska prochází žaludkem. Právě proto patří uvaření pokrmu svému protějšku k nejromantičtějším gestům. Jenže málo kdo pochopil, že kouzlo toho momentu není o tom co jíte nebo kde, ale s kým.

Hodnocení článku:



Komentáře

Velký útěk: Když gentlemani utíkají Velký útěk: Když gentlemani utíkají Když vám za druhé světové války utekla slepice ze zahrádky, znamenalo to, že budete mít méně vajíček. Ale představte si, že... Předchozí článek Jak být fit až do cíle v životě i sportu Jak být fit až do cíle v životě i sportu Léčit. Slovo, které RNDr. Josef Šmarda pokládá za základ úspěchu světového zdravotnictví, a které přesto ve slovnících těch... Další článek

Víte o něčem, co by zajímalo i další naše čtenáře? Pošlete tip redakci!