Trh mrch 64: I kluci se chtějí bavit

Publikováno: 02.09.2012 22:11 | Alex Lenoir

Jsme zahlcení spotřebním zbožím, u kterého ani neočekáváme, že by dlouho vydrželo. Pokud přijdete do prodejny reklamovat sezonní obuv, nabídnou vám, že pokud si nevyberete jiné boty, vrátí vám peníze. Jsme skutečně natolik ovlivnění rychlou spotřebou věcí průměrné kvality, že pokud narazíme na něco co by mohlo vydržet víc než jednu sezónu připadá nám to nemožné?

Trh Mrch 64

Válka snoubenců

Když se zamyslíte, tak nebýt tradičních oslav narozenin, promocí a výročí, pohřbů a svateb o čem by byly všechny ty kasy trhající romantické komedie? Vždyť polovina z nich je založená na principu šťastně žijícího páru, který si svůj ideální život pokazí rozhodnutím vzít se. Byli šťastni do toho momentu, než on utratí celou výplatu za kroužek z platiny s malým kamenem s velkým kazem a ona začne hubnout do šatů. S žádostí o ruku a natištěním pozvánek přichází jedno vyhoření za druhým. Kostel, kde se chtěli brát vytopila voda, pozvánky mají tmavě modrý font místo černého, nejlepší kamarádka je těhotná s Britem, tudíž nemůže doletět, a ze všeho toho stresu navíc nevěsta přibrala takže se nevleze do šatů. Nakonec oba usoudí, že bude lepší se nevzít. Po několikaměsíční odmlce se potkají před radnicí a vezmou v úterý odpoledne. Bez pozvánek psaných kaligrafickým perem, bez ručně šitých šatů, i ručně tvarovaných marcipánových květů na dortu, ale ruku v ruce spolu. Proto nikoliv svatba, ale přípravy na svatbu všechno jen kazí. Svatba je něco intimního. Je to obřad mezi dvěma lidmi. Ano, plus oddávající. Kdo potřebuje zástup čumilů, družiček a hejno holubic? Já osobně ale nepotřebuju ani tu svatbu.

Svatba mého nejlepšího kámoše

O to víc mě překvapilo... ne, doslova šokovalo když mi Martin hrdě a neskrývaně šťastně oznámil, že se žení. Pokud si všimnete, ve všech romantických filmech je muž (snoubec/ženich/žadatel) oběť a žena (snoubenka/nevěsta/dotázaná) výherkyně binga. Konečně ho ulovila! Vyhrála hlavní cenu! Když mi to ale Martin říkal nezněl jako ten, co ho někdo uhnal. Ani jako poražený. Ale jako vítěz doživotní renty. Martin a Pavla nehráli hru na uháněnou ale na hledanou. Nebyla tu role lovce a oběti, ale dvou myslivců na čekané, kteří v pravý čas slezli z posedu, vzali za ruce a šli spolu domů.

I kluci se chtěj bavit

„Proč se doprdele chce ženit“ stále nechápal Oliver.

„Říkal, že o tom už dlouho uvažoval. Je s tím absolutně v pohodě,“ uznal jsem.

„Svatba není v pohodě! Je nám 23 doprdele! Měli bychom se bavit!“ nervil Oliver na zadním sedadle.

„Tak zaprvé omez to doprdele a zadruhé... žení se on – ne ty,“ připomněl jsem podstatný fakt.

„To bych prosil! Do pětačtyřiceti času dost! Nejdřív dva infarkty, pak teprve manželství,“ odfrkl Oliver.

„To nebo ta manželství? Je to pomnožné,“ připomněl Ben.

„Ta! Přece nebudu s jednou courou nafurt,“ oklepal se Oliver.

„Tak proč se pak chceš ženit? Abys dal vydělat rozvodovýmu právníkovi?“ zeptal se ho Max a konečně Olivera umlčel.

Manželství přece nemá být účelné, časově předurčené nebo praktické. Věřím, že pokud dva do manželství vejdou tak v ten moment skutečně věří, že je to napořád. A ne s vidinou, že za rok půjdou od sebe. Už i ta možnost nevadí, nevyšlo to je pro mě nepřípustná. Tak pak můžou zůstat svobodní. Ušetří si tím mnoho starostí. Copak se lidé skutečně berou jen proto, že už je nebaví dívat se na Prostřeno?

Appaloosa

Plán byl jasný – ve čtvrtek a rozlučka se svobodou, pátek rekonvalescence a v sobotu ta velesvatba. A ikdyž jsem čekal ledasco Martin zase překvapil.

Třídenní svatební akt se konal na statku za městem. Když jsme dorazili na místo všude gradovaly přípravy na večerní grillování a rozlučku se svobodou. Jenže nás čekalo lepší maso. Pět nádherný teplokrevných koňů plemena Appaloosa. Já dostal toho nejdokonalejšího – karamelově hnědého s bílými skvrnami na zadku, které se nápadně podobaly všem kontinentům.

„Jmenuje se Světoběžník,“ řekl mi Martin, který mě zatím na svém černém koni dojel a vzápětí nadhodil: „Chtěl bych tě o něco požádat.“

„Nevím jestli je vhodné, abys mě žádal o ruku, když se v sobotu ženíš,“ zavtipkoval jsem.

Požádal mě, abych („když jsi teda ten spisovatel“) přednesl proslov na slavnosti po obřadu. Pár slov o vztazích, manželství a krátké přání novomanželům. Svatby byl jediný z těch povinných obřadů, které jsem měl rád, protože se vždycky podávalo dobré jídlo a pití a nic po mě nechtělo. Všechny zraky se většinou upíraly na hlavní aktéry – nevěstu a ženicha. Ale teď jsem měl mluvit před všemi, které novomanželé považují za důležité.

„Nic patetickýho... Něco v tom tvým duchu. Jasný, prostý. Naoplátku nám nemusíš dávat žádný svatební dar!“ vyjednával Martin.

„Dobře, dobře....“ kývl jsem. Veledar už jsem ale stejně měl. Espresso Cuisinart; co jiného čekat od spisovatele.

Burning up

Večer celý ranč zavoněl grilovaným masem, naplnil se hudbou, zpěvem a především zvukem tance. Nikdy mě nenapadlo jak tanec může být hlasitý dokud nevěstin otec na celou stodolu nezařval: „Barndance!“ Dvě silná černá piva mi dovolila zamotat se do toho tanenčího uzlu. Protože já ani ostatní "měšťáci" jsme neznali kroky a skákali jsem jak divoké kozy po skalách okamžitě se mi vybavila scéna z Titaniku, kdy Jack říká Rose na večírku třetí třídy, aby tancovala a nemyslela. A tak jsme tancovali a nemysleli. Po xtém černém pivu a třech panácích čehosi jsem měl tolik odvahy nechat se zatáhnout na hlavní podium a v karaoke verzi zpívat Burning Up. Madonna by na můj cover byla pyšná. Nebo zhnusená. Podle toho, kolik těch pochybných panáků by měla v sobě ona. O části kdy se zpívá Do you wanna see me down on my knees, během které jsem se svíjel na zemi, se bude povídat jistě ještě dlouho po svatbě. Byla to památná noc.

Zkrocená hora

Díval jsem se na Martina jak hrdě a pevně stojí a jak sebejistě působí. Došlo mi, že takhle vypadá jistota. Jistota nejen sebou samotným, ale i rozhodnutím. Nastal okamžik kdy se na mě otočil a chtěl vidět, že tam jsem. Že za ním stojím. I v tom rozhodnutí. Na moment jsem pevně sevřel oči na důkaz, že dělá dobře. Nepotřeboval můj souhlas. Jen chtěl vědět, abych věděl, že ví, že dělá správnou věc.

Mnoho lidí si hledá důvody proč se nepouštět do nového vztahu. I já se mezi ně řadím. Zvlášť pokud nevíme zda to vydrží. A to nevíme nikdy. Proč strach ze zklamání předčí euforii z úspěchu? Martin a Pavla na to šli z druhé strany. Hledali si důvody proč by to mohlo vyjít. A to i já doporučuji všech svobodným, zklamaným a váhajícím.

Hodnocení článku:



Komentáře

Nejstylovější muži minulého týdne, díl 83. Nejstylovější muži minulého týdne, díl 83. Je nesporným faktem, že slavní muži jsou trochu více na očích a tedy je i jejich styl pod pečlivým okem veřejnosti. Ani my jsme proto... Předchozí článek Jak být fit až do cíle v životě i sportu Jak být fit až do cíle v životě i sportu Léčit. Slovo, které RNDr. Josef Šmarda pokládá za základ úspěchu světového zdravotnictví, a které přesto ve slovnících těch... Další článek

Víte o něčem, co by zajímalo i další naše čtenáře? Pošlete tip redakci!