Trh mrch 67: Vinobraní

Publikováno: 23.09.2012 20:19 | Alex Lenoir

V pondělí šel Petr koupit do lékárny alpu. Jeho přítelkyně byla nachlazená a inhalování alpy v horké vodě jí vždycky ulevilo. Jenže v drogerii, kde si máte připadat jako člověk, ji neměli. V lékárně ji naštěstí dostal. Při placení se ho magistra zeptala, na co alpu potřebuje. Bezmyšlenkovitě odpověděl, že ji bude přítelkyně inhalovat. Lékárnice značně znejistěla a frontou za Petrem to divně zahučelo. Prohibice nejenže nás odřízla od kvalitního alkoholu, ale především z části obyvatelstva udělala spiťary toho nejhoršího kalibru.

Trh Mrch 67

Prohibitio

Byl to jeden z těch spontánních telefonátů. - Co děláš? - Nic. - Panák? - Jasně.

Tohle už se nám s Maxem dlouho nepoštěstilo. Středa večer, panák a jídlo na baru.Těšil jsem se na namraženou sklenici, zelenou olivu, suchý vermut a dobrý gin. Jenže...

„V tom není gin,“ vykoktal jsem ihned po prvním doušku.

„Jistě,“ řekl suše barman.

„To si děláte srandu?! Hendrick's gin je ze Skotska! Na něho se prohibice nevztahuje!“ obhajoval jsem svou touhu po koktejlu.

„Sorry,“ pokrčil rameny barman.

„Takhle hluboko neklesla ani ekonomika,“ povzdechl si Max.

Zhruba před čtyřmi lety začal trend krizových drinků. Tehdy se drahý alkohol nahrazoval levnějším. Teď za prohibice se levný alkohol se nahrazuje (ne)alkem s maximálním obsahem alkoholu do 20%. Co bude dál?

Zdálo se mi, že Max pije aby pil. Koktejl do něho zajel jako nic. Stačilo je vyčkat. Při druhém koktejlu mi Max řekl, že znovu nezískal tu zahraniční stáž, po které toužil. A že by nejraději se vším seknul a jel kuchat tuňáky na Aljašku. To ostatně říkal vždycky, když se mu nedařilo. Využil jsem jeho odhodlání a nabídl mu ať se mnou jede za kámošem na vinobraní. Pár lidí mu onemocnělo tak uvítá každou pomoc.

Welcome to Vidlákov!

Byli jsme jen 60 kilometrů za městem, ale jako bychom byli mnohem dál. Kamarád Milan pracoval v bance, pak na burze, pak o všechno došel a tak se stáhl a všechen svůj elán a čas investoval do rodinné firmy a pěstování vína. Musím uznat, že vypadal mnohem spokojenější než si ho pamatuju. Nadšení jen trochu opadlo v momentě, kdy uviděl Maxovo dokonale naleštěné auto. Když jsme si ale ochotně obuli gumáky, a z vlečky seskládali bedny a kbelíky, oddechl si.

„Prošli jste,“ usmál se Milan. „Každý rok, někdo z těch, koho pozveme na vinobraní, dojede oblečenej jako na brunch do Windsoru.“

A skutečně. O půl hodiny později z auta vystupovala kompletní Lacoste rodinka. Otec připraven vyrazit na green, matka klanu s Burberry šálou elegantně přehozenou přes ramena, děti jako z reklamy na polívku a prací prášek dohromady. Milan, Max a já v holínkách a bednama. Milanovi to nedalo, silně potáhl a posléze odplivl. Madam se zaškaredila a uskočila.

Vinice Milanovy rodiny zaujímaly celý jeden lán. Bylo tam celkem nespočet řádků vinných hlaviček a čtyři boudy, kde se obědvalo, a pokud to počasí dovolovalo po večerech popíjelo.

Systém

Na vinici byl následující systém – Milanův otec zahlásil barvu a podle toho sbíraly hrozny z hlavičky dané barvy. Modrá bylo andré, oranžová rulandské šedé, zelená svatovavřinecké.

„MODRÁ!“ zakřičel vinař.

„Je to jiný než jen ťukat... MODRÁ! ...do laptopu, co?“ mrkl na mě Milan.

„To je! Právě toho si... MODRÁ! ...cením nejvíc. Jsem rád, že tu jsem,“ vydechl jsem. Zatímco Milan se těšil na sekanou, co bude k obědu, já si užíval výhled a čerstvý vzduch, Max jednou rukou odstřihával hrozny a druhou si držel u ucha mobil.

„Díval jsem se do mailu. Ten grafickej návrh je pořád moc tmavej,“ dirigoval kohosi na dálku. Musel jsem ho drbnout do ramene, aby zahlásil, že se sbírají hrozny z modrých kmínků. „Zkus to... MODRÁ! ...zesvětlit a vytiskni to na A0. Co? Ne, nedělej to modrý. To nepatřilo tobě,“ upozornil spěšně.

A zatímco Max se miliskoval se svým blackberry já koukal o tři řádky vedle kde si roztomilá brunetka kousla do trsu hroznů a několik zrnek jí spadlo do výstřihu.

„To je sestřenice Karla,“ řekl suše se zdrceným pohledem Milan a pak dodal: „Pokud se mě chceš zeptat, jestli mě náhodou nesere, že jsme příbuzní, tak ano, sere.“

Max se mezitím znovu pokoušel načíst přílohu, kterou mu posílali ze studia. Tak jo a dost.

„Ty už pošestý marně načítáš tu vizualizaci a úplně ti uniká, že o tři metry dál si holka loví hrozny z výstřihu.“ Max uznal, že by byla škoda, aby tak zajímavé představení nemělo diváky a tak vypnul mobil a uvolnil ruce k potlesku.

„ZELENÁ!“ zakřičel Milanův táta.

„Co kdybys ji... ZELENÁ ...zkusil pozdravit!“ navrhl Milan.

„Nechci se...ZELENÁ! ...vrhat na první holku co uvidím,“ vysvětlil jsem.

„Ne, změna, oranžová... ORANŽOVÁ!“ opravil se vinař.

„Já bych rozhodně nečekal... ORANŽOVÁ! ...než ti ji někdo vyfoukne,“ zdůraznil Max.

Boudo, budko

Vžil jsem se tak do práce, že v momentu nepozornosti jsem zavadil rukou o nůžky, protrhl rukavici a dlaň mi začala krvácet. Šel jsem si do nejbližší boudy pro náplast a septonex. Když jsem si desinfikoval dlaň levé ruky (za doprovodu nepublikovatelných sprostých slovních spojení) objevila se Karla.

„Počkej, pomůžu ti,“ nabídla se.

„Ne to nemusíš... No tak díky,“ užíval jsem si její pozornost a jemné dotyky.

„Máš fialový prsty,“ usmála se. Ano, v 5°C mi zfialověly prsty, ale abych jí připadal mužnější a nedal najevo, že je mi zima zalhal jsem a řekl, že mi je zbarvila šťáva z hroznů. Mohlo to nadějně pokračovat kdyby nepřišel Milanův otec a já nemusel odnést bedny.

Později ten večer mi Max u druhé láhve vína řek, že cítí vinu. Že nedřel dost aby se na tu stáž dostal. A že sám sebe viní ze selhání. Totálního. Pocit viny, který ho neustále pronásleduje a nemůže ho ze sebe setřást. Už od základky věděl, že chce dělat design a všechno tomu podvoloval a teď když by mohla být práce jeho koníčkem jeho nejhorší noční můrou. Místo toho aby se z práce radoval a těšil se tak se jí děsí.

„Všechno jenom vořu,“ postekl si Max. Zatímco já jsem těžko hledal slova, kterými bych ho povzbudil, chopil se iniciativy Milan.

„Nevořeš, ale být na špici je těžké.“ Milan vzal pohrabáč, dal ho do ohně a po chvíli ho vytáhl. Pohrabáč je jako cesta k úspěchu. Spodní část je tlustá a studená ale ke špici se postupně zužuje a teplá. V místě kde začíná hák pohrabáče začíná konec mnoha nadějných. nezvládnou ten žár a jdou dolů. Ale ti co odolají se dostanou až na špičku. Jen pár lidí má na to, aby sneslo tu výheň.

Skutečný rozměr času

Pár minut před sedmou ráno mě probudil Milan. Víc než neochotně jsem vylezl z postele a Max utrousil něco jako Zhebni. Když nás jak krávy na pastvu vyhnal na vršek kopce, přestal jsem litovat, že jsem se k této rozcvičce nechal ukecat. Ikdyž nejsem zrovna nadšenec přírodních scenérií bylo to ten nejúchvatnější východ slunce co jsem kdy viděl. Nemít na něco čas je jen hloupá výmluva. K plánování mít čas musíte přistupovat jako k plánování povinností. Jako si do diáře značíme uzávěrky a porady poznačme si i frázi mít čas. Hodinu denně mám čas na... (doplňme každý podle sebe).

Latinské přísloví říká, že ve víně je pravda a ve vodě zdraví. Asi právě proto si antičtí Římané míchali víno s vodou (nebo vodu s vínem?) aby tak docílili zdravé pravdy. Správný poměr vína a vody jim mysl k pravdě otvíral a nikoliv oslepoval. Na dobré věci si musíme počkat. Vyplatí se to. Pokud se na sebe naučíme dívat mírně kriticky a připustíme si, že ještě i my musíme zrát a dozrát, uleví se nám a na čekání budeme nahlížet jako na oprávněnou cestu určenou k sebezdokonalování.

Hodnocení článku:



Komentáře

Kompletní transplantace obličeje? Možné! Říká MUDr. Bohdan Pomahač Kompletní transplantace obličeje? Možné! Říká MUDr. Bohdan Pomahač MUDr. Bohdan Pomahač stojí u zrodu rekonstrukční plastické chirurgie. Patří k lidem, kteří pokládají základy a rozvíjejí tento,... Předchozí článek Jak být fit až do cíle v životě i sportu Jak být fit až do cíle v životě i sportu Léčit. Slovo, které RNDr. Josef Šmarda pokládá za základ úspěchu světového zdravotnictví, a které přesto ve slovnících těch... Další článek

Víte o něčem, co by zajímalo i další naše čtenáře? Pošlete tip redakci!