Trh mrch 72: Dreamfall

Publikováno: 28.10.2012 20:16 | Alex Lenoir

Životní mantrou Michala Horáčka je, že člověk musí mít sen. A ne jen jeden! Několik. Musí hodně snít, svým snům věřit, nenechat je padnou a přenést je ve skutečnost. Sen je totiž nejen prvotním impulsem ale i základem všeho. Jenže co když přijdete o sny, ideály i životní optimismus. Co následuje když upadneme a už nemáme sílu znovu vstát?

Trh Mrch 72

Knižní oko

Moje touha po autogramu Madeleine Albrightové mě stála lehčí přetahování o výtisk knihy a dvě hodiny v neustále dorůstajícím zástupu lidí. Navíc z držení tří výtisků Pražské zimy v levé ruce jsem si přivodil jak já říkám knižní loket. Podepsaná kniha mi totiž přišla jako dobrý dárek, šance jak si udělat dobré oko u Karla Hanáčka, marketingového ředitele mediální skupiny Spyglass.

Ve středu ráno se konala snídaně pro absolventy vysokých škol. Jedna z těch akcích, kde si zástupci firem vybírají potenciální talenty pro své podniky. Dvacet mladých a nadějných sedělo u velkého kulatého stolu, diskutovalo o politice, náboženství, burze, obchodu, historii, současném stavu (rozkladu) společnosti i o tom co bude dál. Ikdyž byl stůl kulatý Hanáčkovo ego přesto vytvářelo v místě kde seděl jakési čelo stolu. Se zaujetím nás poslouchal, občas kýval hlavou a když byl moc spokojený tak se usmál. Spíš povolil koutky. Na mě je povolil několikrát. Měl jsem z toho dobrý pocit. Ne – byl jsem si jistý. Asi si budete myslet, že jsem neskromný, ale už jsem se viděl s kelímkem kávy na pracovní poradě. Když ze stolů zmizel roastbeef, makronky i prosecco nastala doba kdy se šestnáct z nás dozví, že na to nemají a pouze čtyři vybraní se v pondělí potkají s Hanáčkem na poradě vedení.

Mr. Nobody

Jako první šla na paškál slečna oblečená jako typická stážistka. Neuspěla. Ono na tom něco bude, proč krachly dvě největší firmy s tou pěknou zásilkovou módou. Po ní tam zeširoka nakráčel kluk, který miloval slovo fiskální. V diskuzi ho použil asi 16.365x. Fiskální politika, fiskální návrh, fiskální pohled... fiskální manekýn. Taky vyletěl. Třetí šel sympaťák Jakub, který vypadal jako třiadvacetiletá verze Steva Jobse. Jen na černý rolák přidal tvídové sako. Byl první, který uspěl a dostal permanentku, kterou se bude denně hlásit na recepci. Pak přišla řada na mě.

Předal jsem Hanáčkovi svůj dárek – modrou dárkovou tašku a v ní do bílého hedvábného papíru, převázanou červenou stuhou podepsanou knihu Madeleine Albrightové. Tedy v barvách, které odkazovaly na státní příslušnost českých a amerických akcionářů firmy. Hanáček poněkud otráveně nalistoval stránku s jejím podpisem, věnoval signatuře letmý pohled, knihu zaklapl a hodil ji zpátky do tašky. To mě zamrzelo. Ne kvůli tomu, že jsem na něj stál dvě hodiny v mírném mrholení, ale kvůli Madeleine.

„Nic. Jen její podpis. Nic kreativního.“ procedil mezi zuby a tvářil se, že ani víc nečekal.

Vysvětlil jsem mu, že na autogramiádě nebylo přípustné nic kromě jména. A že jsem si neodvážil nechat tam napsat Karlovi.

„Přesně tak. Neodvážil ses'!“ vyvalil na mě oči a zatvářil se jakoby mi právě odhalil tajemství dlouhověkosti.

Pak sáhl do desek, vytáhl moje CV a položil ho přede mě. „Vidíš?“ zeptal se mě jako naprostého idiota. Viděl jsem. Všechno. Publikace, praxe, zkušenosti.

„Je to jak sívíčko mamzelle nitouche. Žádné nebezpečí. Žádný risk. Nijaké experimenty. Nic co by řeklo: jo, ten kluk se mi vyplatí. Vlastně ani nevím co jsi mi tím chtěl říct,“ domluvil a opřel se do křesla. Já zůstal stále nakloněný k životopisu. Řekni něco... Reaguj! Dělej!

„Jsem co-editorem třech učebnic, pravidelně přispívám do magazínu, a v současnosti vedu na gymnáziu kurz společenské...“

„Filip studoval rok v USA... sázel stromy ve Skotsku. Ta holka dávala transfuze v Namibii,“ utřel mě Hanáček.

„Já měl povinnosti tady.“

„Bál ses' jim vzepřít. Další věc – během diskuze jsi ty sám pobízel ostatní k názorům. Místo toho aby sis' nechal ten prostor pro sebe,“ zakroutil hlavou.

„Je to diskuze! Musí být mezi více lidmi,“ bránil jsem svoje jednání.

„Je jen na tobě jestli to pojmeš jako ping pong nebo one man show.“

Ticho.

„Myslel jsem, že jste chtěl vidět práci... diskuzi týmu,“ krk se mi stahoval a já cítil hořkou pachuť v ústech.

„To je přesně tvůj problém. Až moc chceš. Moc přemýšlíš. Určitě budeš skvělý asistent top managerů. Ale nikdy mozek, který to vede. Jsi poměrně mladý. Zvaž svoje zaměření. Ještě není úplně pozdě. Spoustu lidí by chtělo asistenta jako jsi ty.“

„Asistenta...“ chtěl jsem aby to znělo jako otázka, ale dostal jsem se zvukově jen na úroveň oznamovací věty.

„Dnes se už neříká sekretář,“ poučil mě Hanáček. „Vím, že je ti asi to líto. Ale jednou bys stejně poznal, že tohle není svět pro tebe. Nemáš mu co dát. A jiní dokážou využít lépe to co jim nabízí.“

Takhle vypadá výběr herců, generálka, premiéra i derniéra během jednoho dne.

Skyfall

Večer jsem si natáhl košili a sako a šel na premiéru Skyfall. Byl jsem tam o hodinu dřív než bylo třeba. Nechtěl jsem být v bytě sám. Tady jsem sice taky byl sám, ale byl jsem alespoň mezi lidmi. A než dorazil editor stihl jsem vypít tři sklenice vína. Stál jsem u prosklené stěny a díval se noční město, které vypadlo jako by se třpytilo. Smiřoval s tím, že já takhle nikdy zářit nebudu. Začalo pršet. Kapky dopadaly na sklo a ikdyž se mě nijak fyzicky nedotýkaly cítil jsem se zbrocený. Svým vlastním deštěm v sobě.

„Chtěl jsem zeptat... Neměl bys něco na plný úvazek? Pro mě...“ nadhodil jsem editorovi když jsme vcházeli do kinosálu.

„No... Vlastně teď máme plnej stav a navíc... Jak bys to chtěl zvládat dohromady se školou?“ divil se.

„Skončil jsem. Se školou,“ přiznal jsem mu.

Tehdy poznal, že je něco se mnou špatně. „Zítra zajdem na oběd. Něco vymyslíme.“

Jeden svět nestačí

Z děje filmu jsem nevnímal prakticky nic. V hlavě mi běželo vlastní životní drama. Po dnešku jsem neměl vůbec představu co bude dál. Z těžkých mraků se k dešti přidal i sníh. Padal na město a padal tak dlouho až ho umlčel. Město ztichlo. Jediné co neutichlo byl hlas Karla Hanáček, když mi bortil můj Skyfall. Ten den pro mě zemřela víc než jen legendární postava v sérii o Bondovi. Padl i můj sen. Zhroutila se část mě. Druhý den ráno ale po sněhu nebylo ani památky. A přesně tehdy jsem se rozhodl, že sice může znát do detailu můj život, ale nikdy mi ho nevezme. Nikdy mi nevezme to co mě teprve čeká.

Hodnocení článku:



Komentáře

Jan Saudek je doma tam, kde ho oslovují jménem Jan Saudek je doma tam, kde ho oslovují jménem Tvorba Jana Saudka ovlivnila dějiny světové fotografie, a proto není s podivem, že se o ní učí i na světových uměleckých univerzitách. Jan... Předchozí článek Jak být fit až do cíle v životě i sportu Jak být fit až do cíle v životě i sportu Léčit. Slovo, které RNDr. Josef Šmarda pokládá za základ úspěchu světového zdravotnictví, a které přesto ve slovnících těch... Další článek

Víte o něčem, co by zajímalo i další naše čtenáře? Pošlete tip redakci!