Trh mrch 73: Vyvolávání starých duchů

Publikováno: 04.11.2012 19:22 | Alex Lenoir

Jednou z věcí, bez které se neobešel žádný školní výlet, bylo vyvolávaní duchů. Pamatuju si na to jako dnes když jsme měli prsty na zátce od vodky a prosili jsme Kurta Cobaina, Jacka Rozparovače a Jamese Deana aby přišli mezi nás. Skvěle jsme se bavili, protože Richard šoupal zátkou po desce tak, aby vycházely vtipné odpovědi. Jenže pak se Max zeptal: „Co Adriana Adelsteinová..?“ Oliver ho okamžitě okřikl aby Držel hubu. To bylo poprvé co jsem to jméno slyšel. Myslel jsem, že i na posled. Ale o 10 let později jsem tuhle osobu jel vyzvednout na letiště. Byl to duch nebo si krutý osud vybíral daň?

Trh Mrch 73

Všechno se dá zařídit

Od té doby co jsem dělal v časopisu na plný úvazek neměl jsem prakticky volný čas. Současně ale ani prostor na to abych se litoval, za což jsem byl jen rád. Teď jsem čekal na letišti na stylistku, kterou mám posadit do taxíku a přivézt  do redakce na focení. Typoval jsem nějakou blonďatou, anorektickou modelínu s křivýma nohama, která se mě místo pozdravu zeptá jestli vůbec tuším kolik kalorií moje káva má. Jen krátce jsem se zamyslel nad tím, jestli i já někdy poletím na otočku domů a pak se zase vrátím do Londýna, Berlína nebo Madridu když...

„Alex?“ zeptala se mě zcela obyčejná holka s černýma obroučkama na očích a vlasama stáhnutýma do uzlu. To byla ona? Stylistka, která měla stylovat celé focení? Tohle je klasický omyl módního průmyslu. O lidech pohybujících se v módní branži koluje spousta fám. Ne, opravdu všichni nechodí oblečení jako Bryan Boy. Naopak! Grace Coddingtonová je typickou obětí módního světa.

Adriana, jak se stylistka jmenovala tu byla na tři dny. Dva dny focení, třetí den výběr fotek, a zpátky do Londýna. Dva dny jsme se míjeli na chodbách redakce a vždycky se na sebe usmáli. Působila hrozně vyrovnaně.

Jednou z výhod práce pro časopis je fakt, že jsem zjistil jak rozsáhlé mám limity. Zvládnu chodit na 7 ráno do práce a v 9 večer ještě řadit články. Tak tomu bylo i ve středu. Jenže oproti jiným večerům jsem tam nebyl sám. Adriana stála před nástěnkou a prohazovala fotky. Pozdravili jsme se, prohodili pár zdvořilostních frází o práci a hned se loučili. Přišlo mi to ale tak smutné ji vidět samotnou s tou kupou špendlíků.

„Jdu na jednu akci, kterou pořádá kámoš... Jestli chceš tak můžeš jít taky... Ale musím tě varovat, že je to jedna z těch ujetých kostýmových akcích.“

„Půjdu moc ráda! A přesně vím co si vezmu.“

S Méďou na tahu

Osobně tohle přechylování anglosaských tradic do našeho slovanského prostředí nemám moc rád. Ale tyhle akce zcela pozbývaly jakýchkoliv tradic. Jde opravdu jen o to, aby party měla nějaké téma.

„Panebože!“ zavýskla Adriana. „Ty jsi Mark Wahlberg v Méďovi!“ okamžitě odhalila mou masku a vrhla se na mou levou ruku kde jsem měl plyšového medvěda. V pravé jsem měl pivo; na bongo nebo smotek marihuany jsem se netroufnul.

„Ty jdeš za co?“ musel jsem zeptat protože při pohledu na školní uniformu mě nic nenapadlo. Pak pustila na zem železnou kouli na řetězu. „GoGo z Kill Bill!“

To jsme byli my dva – třiadvacetiletej kluk s medvědem a krvechtivá Japonka ve školní uniformě. Jo, ten vztah má budoucnost.

Vmáčkli jsme se do baru, který už tak byl plný. A to bylo teprve půl desáté. Chtěl jsem nejprve najít Olivera, který by nás snad protáhl do té intimnější části. Když jsem ho našli byl úplně ve stejném stavu jako bar – přeplněný. Přeplněný rumem a šampaňským a já si říkal, jestli o takové setkání Adriana vůbec stojí.

„No, my už se vlastně trochu známe,“ polkla Adriana a zatvářila se prozíravě.

„Fakt?! Alespoň si nebudete cizí... Skočím pro pití. Hned jsem tu,“ omluvil jsem se a odešel k baru.

„Znáte se dlouho s Alexem?“ zeptal se Oliver s kalným pohledem.

„Od pondělí... Ne tak dlouho jako s tebou,“ řekla Adriana jistě. „Nepamatuješ si mě co?“ ptala se klidně. „Nedělala jsem si iluze. Asi jsem na tebe nezapůsobila tak jako ty na mě. I když já jsem ti stála za soustavnou pozornost celý jeden rok.“ Oliver se tvářil víc než zmateně a Adriana mu nahazovala jednu indicii za druhou. „Asi bych se ti měla připomenout.  Adriana Adelsteinová.“

„Doprdele...“ zašeptal Oliver.

Když jsem se vrátil s drinky Oliver se klepal. A ne zrovna málo. Odložil skleničku s panákem, omluvil se a zmizel. Adriana mi vysvětlila, že mu nebylo dobře. Prý byl odpoledne v  židovské restauraci a nějak mu to nesedlo. Oliver v košer restauraci?

Očištění

Ve čtvrtek ráno Oliver trval na tom abychom se potkali. Na lidech, které znáte deset let poznáte, že vše není v pořádku hned na první pohled. Čekal jsem nejhorší možné věci. Že Oliver přišel o práci v kanceláři ambasadora pro lidská práva dostal, že někdo umřel - cokoliv. Realita byla... o poznání jiná. Oliver se mě ptal co všechno vím o Adrianě. Věděl jsem jen nutné minimum. Že je stylistka žijící v Londýně. A že chodila na stejné lyceum jako my. Ale neřekla mi proč odešla.

„My... Ona... Chodila s náma do třídy. Ty si ji nemůžeš pamatovat. Přidal ses až o rok později,“ začal Oliver a už v ten moment jsem věděl, že to nebylo srdceryvné setkání po letech.

„Takže vy se znáte ze školy? Z naší školy?“ svraštil jsem obočí.

„Nejdřív jsem ji nepoznal. Vypadá úplně jinak. Ona bývala hrozně hubená. A na kabátě nosila brož po babičce – hvězdu. A my jsme jí říkali Miss... Miss Mauthausen. Ona pak začala hubnout ještě víc a profesorka biologie nám pak vysvětlila, že je fakt nemocná. Že má mentální anorexii. Naneštěstí to řekla latinsky – anorexia nervosa. A nevím už kdo... na ni zavolal Nervózo... Nějak se to chytlo. N-N-N-Nervózo... A ona z toho začala koktat. Pak na konci roku byly prezentace školních projektů a ona hrozně znervózněla a zapomněla, co má říkat, a tehdy na ni někdo zakřičel Nervózo a ona se tam před celou aulou prostě pochcala...“ dokončil výpověď Oliver. Ne že by chtěl. Přiškrcený hlas mu to nedovoloval. Koukal jsem na Olivera a měl jsem pocit, že mi prozrazuje o čem bude remake Carrie. Jenže tohle bylo daleko ohavnější. V tom ohledu, že to byla skutečnost.

„A včera večer než jsi přišel tak mi řekla, že se ambasadorovi určitě nebude líbit, že jsem totálně nervově vydeptal čtrnáctiletou židovskou holku, která měla anorexii –“ To bylo poprvé co jsem Olivera viděl brečet.

Vyvolávání duchů

Vyvolávání duchů mrtvých osob je typická tábornická zábava. Tím, že to skoro nikdy nefunguje nehrozí žádné nebezpečí, žádné důsledky. Jenže živé duše nemůžeme ani přivolat ani se proti nim bránit. Šikany vás kruh z bílé křídy neuchrání a vydírání svěcenou vodou neuplatíte. Lidé se zjizvenou duší jsou nevyzpytatelní. Proto pokud o nich víte, je nutné být ve střehu. Zeptejte se ale sami sebe jestli na některých ránách nemáte podíl vy sami.

Anorexie není očistná dieta, životní styl, manýr nebo přechodný stav. Anorexie, která může začít i nevinnou narážkou, komentářem, výtkou, začíná jako zárodečná myšlenka a následně může zasáhnout celou psychiku člověka. Je to nemoc huntující člověka jako celek, při které mysl jde jedním směrem a organismus druhým. A postupně se od sebe vzdalují. Pokud máte ve svém okolí osobou, ať už přítelkyni, kamaráda, sestru, bratra, u kterých pozorujete příznaky této nemoci přimějte je k léčbě dřív než bude pozdě. Donuťte je! Na rozdíl od nemocní jako kašel, rýma nebo zánět spojivek u anorexie nestačí tři dny klid na lůžku. V tomto případě je lůžko ta poslední fáze.

anorexia

Zdroj: Menstyle.cz

Hodnocení článku:



Komentáře

Nejstylovější muži minulého týdne, díl 92. Nejstylovější muži minulého týdne, díl 92. Je nesporným faktem, že slavní muži jsou trochu více na očích a tedy je i jejich styl pod pečlivým okem veřejnosti. Ani my jsme proto... Předchozí článek Jak být fit až do cíle v životě i sportu Jak být fit až do cíle v životě i sportu Léčit. Slovo, které RNDr. Josef Šmarda pokládá za základ úspěchu světového zdravotnictví, a které přesto ve slovnících těch... Další článek

Víte o něčem, co by zajímalo i další naše čtenáře? Pošlete tip redakci!