Trh mrch I: Krizový stav

Trh Mrch
13.03.2011 17:20 | Alex Lenoir

Nevím, v jakém oboru pracujete nebo jakou školu studujete, ale pokud alespoň jednou denně otevřete internetový vyhledávač, neujde Vám nějaká ta zpráva o vývoji ekonomické recese. Přesně pamatuji, kdy začala. Nebo alespoň to, co předcházelo onomu černému dnu roku 2008. Odmaturoval jsem, dostal svoje první auto a nastoupil na vysokou školu managementu. Bylo naprosto jedno, na jaké přednášce sedím. Ať to byla filosofie, psychologie, sociologie nebo marketing ve všech učebnách se horlivě diskutovalo a jedné věci – ekonomické recesi.

Důsledky na sebe opravdu nenechaly dlouho čekat. Místo pozvolné zdvořilé cesty, neurvale vtrhly do našeho života.

Krize měla za následek, že ženy si krátily vlasy, v pánských skříních se objevily široké kravaty, steaky v bistru začaly roznášet mnohem hezčí servírky a cena benzínu nehorázně vzrostla.

Někoho propad trhu stáhl na dno, jiný rozšiřoval svůj vozový park, někdo výhodně investoval (a schovával) peníze, ale mnozí získali pouze pocit nejistoty.

Mnoho lidí přišlo o těžce získanou stabilitu, na kterou roky dřeli a to jak v práci tak překvapivě i v partnerství. Můj otec měl mnoho přátel, které opustila manželka, milenka nebo obě. A na sofa v našem obývacím pokoji plakala mé matce na rameni asi dvacítka manželek nebo milenek, které opustily své partnery. Sofa nechala matka loni dvakrát přečalounit. To všechno znamenal propad trhu o sto dvacet bodů. Já ve čtvrtém čtvrtletí roku 2008 rozesílal ceníky s cenami nižšími o dvacet pět procent. Ale hlavě střemhlavě randil. Sedm dní v týdnu a šest schůzek. Hledal jsem lásku, hledal jsem sex, hledal jsem pochopení, ale především jsem hledal spřízněnou duši. Zatímco jsem platil nesmyslné sumy za květiny a těstoviny s černými lanýži neuvědomoval jsem si, že tu spřízněnou duši jsem už dávnou našel. A ne jednu; rovnou čtyři!

Já se jmenuji Alex Lenoir. Ti co mě míjí, říkají, že jsem povoláním syn. No, proč jim to upírat. Na auto si v jednadvaceti vydělá málo kdo. Vím, Jaguar o výkonu 200 koní není nic extra, ale já jsem za něj rád. Ale ti, co mě znají, ví, že jsem student, předseda studentského senátu, pomocná vědecká síla katedry historie a sociologie a přitom pomocný manager společnosti obchodující se stavební technikou. Zároveň jsem sloupkař Podnikatelského journalu. Každý pátek najdete na straně dvacetšest mých pětset slov, ve kterých se snažím vtipně glosovat ekonomiku a současný kulturní život.

Stejně tak jako život, tak i podnikání vyžaduje partnera. Já mám rovnou tři. Maxe Tranta, Bena Janečka a Olivera Machalu. Známe se už deset let. Není to moc, ale je to polovina mého (našeho) života a to je co říct. Shodli jsme se, že naše přátelství je i nejdelším mimo rodinným vztahem, co jsme kdy měli. A když se to tak vezme, po těch letech jsme i my byli svým způsobem rodina.

S Maxem jsem se poprvé setkal, když naši otcové jednali o výstavbě nového parkovacího domu. Čekali jsme ve foyer v bílých kožených křeslech a na Nintendu hráli Dragon Age. Nikdo netušil, že kapesním laserem propálená kůže na křesle nás spojí přátelstvím navždy.

Na Bena jsem narazil v showroomu Dodge. Nakonec jsme si každý vybrali jinou značku auta, ale přátelství jsme zvolili stejné.

Olivera ke mně posadili na plese akcionářů. Byli jsme tam evidentně nejmladší a oba se značnou slabostí pro dobrou skotskou. Byli jsme první nezletilí, kteří pozvraceli mramorovou toaletu hotelu Grand.

Abychom si připomněli jaké to je být zase sedmnáctiletí (minus 4 roky) sešli jsme se v pátek večer u Olivera doma. Oliverovi rodiče už dva roky stavěli dům. Podle všeho ho ještě budou nějaký měsíc dokončovat. Parkety z karibského dřeva, stropy z japonské třesně, velké skleněné tabule. Takový malý funkcionalistický skanzen. Protože matku zařizování velice vyčerpávalo, odjeli lyžovat někam na druhý konec světa. Takže jejich společný byt o výměře 250 m2 byl volný.

Dorazil jsem přesně v šest s vodkou a Red Bullem, což byl v roce 2006 náš nejoblíbenější drink. Ben doběhl s vypálenou hudbou z roku 2006, kde mezi jinými hity nechyběl song Promiscuous. Ted přinesl prvotřídní trávu, kterou koupil minulý týden v Londýně. Bylo to opět po dlouhé době, co jsme se chovali přirozeně. Když jsme tak seděli u krbu, měl jsem pocit, že jsme nezestárli ani o jeden den. Nebyl důvod si hrát na světáka, playboye nebo pana Zaměstnaného. Neplnilo by to účel, nebylo koho ohromit. Vzájemně jsme se už viděli v takových situacích, že neexistovalo téma, které by mezi námi bylo tabu.

Ačkoliv se naše zájmy i priority měnily, my jsme byli pořád stejní. Zdárně jsme zvládli pubertu, souložili, nabourali svoje první auta, souložili, odmaturovali, souložili, dostali se na vysokou, někteří změnili vysokou, souložili a koupili si svoje první skutečná (=výkonná) auta. Interiér a výkon motorů aut se měnil, interiér a výkon něčeho jiného se nezměnil vůbec. Holky, dívky, slečny a ženy byly pořád stejně komplikované, ne-li komplikovanější.

Už druhý týden probíhaly zkoušky a já umíral touhou bavit se o něčem jiném, než o otevřených a uzavřených intervalech. Přání se mi splnilo v pátek, kdy mě Ben po prvním kousnutí do sandwiche s garnáty zahltil chvalozpěvem na neznámou Míšu. V tu chvíli jsem měl v hlavě tři věci. Vlastně čtyři. Míšu, potencionální budoucí přítelkyni mého kamaráda, auto, zda to parkování na zákazu nebude stíhatelné, košili od VJC, kterou si dva měsíce vyhlížím a teď ji slevnili o dvacet procent, a další sandwich s garnáty. Při druhém sandwichi s hlavou plnou košile a auta a dalších informací o cizí holce mi došlo, že jsem už půl roku neměl rande. Jo, je to doba. Pokud ale chcete dělat svoji práci pořádně, musíte něco obětovat. Něco? Já obětoval všechno! Výdělek firmy vzrostl o deset procent, škola získala nového sponzora, ale co já? Já si koupil pouze tu košili. Dokonalou košili s vysokým límcem a decentním sametovým lemem, kterou jsem tolik chtěl. Jenže byl pátek večer a já seděl doma a kontroloval cestovní příkazy. Nebyl nikdo, koho bych s ní uchvátil. Matka odjela na módní přehlídku do Milána a otec s kámošema „poznával zimní tvář Rujány“. A to byl ten definitivní moment, kdy jsem si uvědomil, že je na čase si někoho (respektive nějakou) najít. Ne proto, aby mi košili vybrala, ale proto, aby mi ji pochválila.

V době nejistoty je důležité najít si pevný, stálý nehybný bod. A tím pro mě byli, jsou a snad budou moji kámoši a naše přátelství. Neustále ho inovujeme a dokonce někdy předbíháme aktuální technické a módní trendy. Možná tím, že naše přátelství je vlastně nadčasové, trvá už tak dlouho. Nikdy se neomrzí, a proto není důvod ho měnit. Jak říká jedno arabské přísloví, neměň to, co slouží. Mně ale neslouží mí přátelé, ale naše společné přátelství. Nikdy mě nenudí, a tím vlastně ani nemám potřebu zoufale hledat si přátele nové. Oni mě totiž vždy něčím překvapí. I když je o to nežádám. V tom je ta jedinečnost.

Pokračování příští neděli - Trh mrch II: Den, kdy boží mlýny semlely lepší zítřky.

Hodnocení článku:



Komentáře

Nejbohatší muži světa - aktualizovaný žebříček Nejbohatší muži světa - aktualizovaný žebříček Ne snad, že by peníze byly vše, ovšem v naší společnosti obvykle symbolizují moc, úspěch a postavení, tedy věci velmi velmi atraktivní... Předchozí článek "Michelinská hvězda je jako Oscar v kuchařském světě." Když něco chcete opravdově zažít, dělat či poznat, vydejte se tam, kde se taková příležitost nabízí od skutečných profesionálů.... Další článek

Víte o něčem, co by zajímalo i další naše čtenáře? Pošlete tip redakci!