Trh mrch II: Den, kdy boží mlýny semlely lepší zítřky

Trh Mrch
20.03.2011 19:59 | Alex Lenoir

Pátek byl jediný den, kdy jsem neměl školu a výjimečně jsem tentokrát ani nemusel na firmu. Celý týden jsem se těšil. Vstanu později (v 8), zajdu si na kávu a míchaná vajíčka s rozmarýnem a odpoledne na pozdní sushi s Richardem.

Jakmile jsem se probral, nahmatal jsem ovladač k televizi a popaměti ji zapnul. Od pravidelného zpravodajského bloku jsem čekal jen další zbytečnou informaci o jednání ze sněmovny případně o bojích v Libyi, ale tentokrát nic takového...

Mimořádně mohutné zemětřesení o síle 8,9 stupně Richterovy škály zasáhlo v pátek severovýchod Japonska... Desítky, možná stovky lidí jsou zraněny v pobřežním městě Kamaiši… Celkový počet obětí není zatím jasný... Čtyři metry vysoká vlna hnala ve městě Onahama lodě po pobřeží, cestou smetla z povrchu desítky aut... V Tokiu jsou dva mrtví... Muže rozdrtila zeď, ženu zabila zřícená střecha... Hoří i rafinérie v Ičihaře... Japonský index Nikkei 225 se propadl o více jak 6%... Evropské indexy zahajují den poklesem o 1%...

Otec rád glosuje neočekávané situace satirickou větou: „Tak s tímhle jsem přesně počítal.“

Tentokrát s tím ale nepočítal. Od šesti hodin ráno zavřený v pracovně a telefonoval v angličtině, němčině a zvláštní směsce ruštiny, do které občas propašoval větu složenou z názvů sushi; jako anago (nigiri s úhořem) nebo inari (kapsička smaženého tofu). Pak rozrazil dveře a vyběhl z bytu.

Richard, pro kterého byly trhy všechno, mi jen napsal sms, že odpolední sushi padá. V Podnikatelském journal místo žhavé aktuality byl na titulce článek o nové sazbě DPH a rozhovor s Václavem Havlem. Na výpisu z Brokerjetu také nic nebylo. Jen internetové deníky se předháněly, které přinesou přesnější informace o výšce tsunami nebo počtu mrtvých.

„Sere se to na všech frontách,“ zachrčel chlapík v krokodýlích botách co seděl u vedlejšího stolku, vyklopil do sebe kávu, hodil na stůl bankovku a zhnuseně odešel.

Na ulici se mě snažilo oslovit několik kamelotů s novinami, jejichž prodejem si snaží vydělat pár korun. Několik mladých lidí prodávající propisky za boj s negramotností v rozvojových zemích, kondomy na podporu vývoje léku proti AIDS, růžové sušenky proti rakovině prsu a bílé pastelky, které usnadní překonávat bariéry. Každý z nich vystupoval tak, jako by právě ta jeho agenda, byla ta nejdůležitější. Přesně o tom to je. Pokud sytý hladovému nevěří, nevěří ani hladový hladovému. Jeden z nich si vždy bude připadat hladovější, protože příkoří páchané na mě cítím daleko intenzivněji než na tobě.

Odpoledne jsem volal Oliverovi, jestli by nezašel na panáka. Když už je to tak moc v prdeli, tak si klidně můžeme dát všeléčící Hennessy. Těch pár korun nás stejně nespasí. Nevzal mi to. Oliver? Ten to vždycky vezme. I kdyby měl jen říct, že teď nemůže, a že zavolá později. Neměl jsem náladu dřepět doma a lomit rukama nad internetem plným hrůzy. Natáhl jsem si běžecké kalhoty, nazul Reeboky, naplno si pustil iPod a šel se proběhnout kolem řeky. Po dlouhé zimě bylo poprvé skutečně krásně. Lidé zase vytáhli kola a kolečkové brusle a maminky s kočárky znovu zaplnily odpočívadla v parku. A zatímco na druhém konci světa lidé umírali, my bychom o ničem ani nemuseli mít tušení. Být tím chlapečkem v tygřím overalu, nevím, jestli bych nebyl šťastnější.

Když jsem se vrátil domů, našel jsem na mobilu zmeškaný hovor od Olivera. Ihned jsem volal zpět. Oliver sice nezněl tak živě jak jindy, nicméně pokusil jsem se ho nalákat na koňak a možná na ruletu, nebo něco podobně bezstarostného.

„Moc se mi to teď nehodí,“ odbyl mě a já poznal, že se něco podělalo a já to teď podělal taky. V telefonu jsem slyšel šrum, hlasy lidí a sirénu?

„Kde jsi?“ divil jsem se.

Oliver chvilku váhal a pak pomalu řek: „V nemocnici...“

„Proč?“ zatrnulo mi. „Co se stalo...?!“ V telefonu bylo zase chvíli ticho.

„Táta měl... infarkt... asi...“ breptal Oliver nejistým hlasem.

Sedl jsem do auta a rozjel se do nemocnice u svatého Augustýna.

Mám odpor k nemocnicím. Nenávidím je. Všechno mi na nich vadí. Pach, chlad, ta sterilita... Přemohl jsem se jen z jediného důvodu. Oliver je totiž nesnášel ještě víc než já a v jedné takové právě byl. A sám.

Než jsem našel oddělení, kde měl jeho otec pokoj uběhlo půl hodiny.

„Olivere!“ zavolal jsem, když jsem ho konečně našel v nové části nemocnice.

„Měli jsme poradu... naprosto klidně mluvil co by se stalo kdybychom přišli o japonské investory a jednou... byl úplně šedej...“ vysvětloval mi ihned Oliver. Jeho vysvětlení ale hraničilo s omluvou.

„Olivere, určitě to bude v pohodě.“

„Jasný! Stejně to nebude nic vážnýho, že ne...?“ chrlil ze sebe Oliver slova a nepřímo mě žádal o naději.

„Ne, srdeční slabost je velice běžná,“ uklidňoval jsem ho. „Pamatuješ loni? Po dnu svatýho Patrika?! Taky jsi byl úplně mimo!“

„Jo... jo, byl! Jasný...!“ to bylo dvacátý jasný co zaznělo během dvou minut.

„Jasný!“ Jednadvacátý.

Oliver trval na tom, že v nemocnici zůstane. Já musel na letišti vyzvednout matku, která se vracela z pařížského fashion weeku. Odjížděla s jedním poloprázdným kufrem, vracela se s dvěma nadměrně těžkými. („Koupila jsem ti ty mokasíny cos' chtěl!“ Jasně proto ten novej kufr.)

Mezitím v nemocnici si Oliver zařídil malou kancelář. Zabral si pro sebe celý stůl v čekárně. Procházel několikastránkové dokumenty, které orazil kulatým razítkem a naškrábal na ně parafu. Podle několika kelímků od kávy a pomačkaného papíru ze Subway jsem poznal, že se alespoň trochu uklidnil, něco snědl a vypil. „Něco novýho?“ zeptal jsem se a sedl si naproti němu.

Oliver ani neodtrhl oči od lejster a bezmyšlenkovitě řekl: „Ne, nic.“

„Něco jsem přinesl.“

Z papírové tašky jsem vytáhl papírové kelímky a postavil je na stůl.

„Kelímky s kuřetem?“ zavrčel Oliver. „Ne dík, Alexi, na dětskou party fakt nemám náladu.“

Ke kelímkům jsem na stůl přidal lesklou karafu s naším oblíbeným koňakem.

„Čo ti jebe?“ vybalil jsem na Olivera východňárským přízvukem.

„Dobre ti jebe!“ opětoval vtip Oliver.

„Henesýýý!“ zahučely naše hlasy chodbou.

V láhvi zůstal centimetr moku na dně. A my spali. Oliver na stole, já na dvou židlích. Když náhodou do čekárny vkročila sestra, zkřivila obličej a zacpala si nos.

Pak jsem ale uslyšel hlas.

„Pane Machalo, otec je vzhůru. Můžete za ním,“ říkala sestra Oliverovi.

Pokud Boží mlýny pomalu smílají všechno špatné, proč tentokrát tak rychle semlely i tolik dobrého?

Oliverův otec si po probuzení pokládal neustále jednu a tutéž otázku – Proč já?

John Donne varoval před tím, abychom se ptali, komu zvoní hrana. Já říkám, neptejte se Proč já? ale Co dál? V tom jsou právě Japonci mistři. Na rozdíl od jiných národů věří lepší zítřky.

První díl Trhu mrch.

Hodnocení článku:



Komentáře

Nošení ženských věcí muži? Nošení ženských věcí muži? Dnes se budeme věnovat zajímavé oblasti stylovosti - jednotlivým ženským doplňkům nebo barvám, které obvykle vídáme na ženách,... Předchozí článek "Michelinská hvězda je jako Oscar v kuchařském světě." Když něco chcete opravdově zažít, dělat či poznat, vydejte se tam, kde se taková příležitost nabízí od skutečných profesionálů.... Další článek

Víte o něčem, co by zajímalo i další naše čtenáře? Pošlete tip redakci!