Trh mrch IV: unsocial network

Trh Mrch
04.04.2011 01:10 | Alex Lenoir

Facebook jsem si založil před třemi lety. Za tu dobu jsem několikrát změnil přezdívku a bezpočetkrát profilovou fotku. Minulý týden jsem dosáhl na 167 přátel. Přidávám jen známé známé a ne známé od vidění. Včera jsem počet přátel snížil na 106. A? A nic. Žádná změna. Všem uživatelům, které jsem umazal, jsem se stejně nikdy nelíbil.

 

V Pretty Woman si Richard Gere najal Julii Roberts alias Vivienne, protože na romantiku neměl čas, a chtěl profesionálku. Já na romantiku čas měl a především chuť. Místo toho jsem si výhodně předplatil krutou realitu.

Kamarád David, který studuje v Americe, mi před zhruba dvěma roky říkal, že dávat čísla mobilních telefonů nebo dokonce emaily je již dávno passé. Mladí lidé v USA se už tehdy zásadně seznamovali prostřednictvím sociálních sítí. Holka tedy nedá klukovi přesnou kombinaci čísel, ale nick, pod kterým si ji najde na Facebooku. Kluk si ji tedy samozřejmě (dle instrukcí) na síti následně vyhledá a zjistí s kolika kreténama a jinýma rajdama se tahle holka zná. Ve výsledku si ji nepřidá, protože představa, že některej z těch borců, co má v přátelích ji už někdy měl, je na zvracení.

Před čtyřmi lety měl Facebook málo kdo. A byli jsme méně šťastní bez okamžitého sdílení pocitů, fotek nebo videí? Neřekl bych. Jen teď vím, že můj dobrej kámoš, se přátelí s kreténem, který mě šikanoval celou třetí třídu.

A minulý týden došlo i na mě. Bylo to poprvé, co jsem musel být sociálně online. Barbara, ta kočka z terasy, mi dala svůj Facebook. Už teď mám strach z toho, koho najdu mezi jejími přáteli. Nesmím opomenout to, kolik budeme mít společných přátel.

Nedej Bůh, že už jsme se potkali na nějaké akci a já ji onehdy nepoznal!

Když se teploty zvedly tak, že v poledne jste mohli shodit sako a projít ulicí jen v polu, nadešel ten správný čas pro jarní detox. Zenový čaj, žitný toust se sýrem tofu a hlavně žádný alkohol. Maximálně zdravotní deci.

Nazuli jsme si s Maxem tenisky a vyrazili na běžeckou trasu podél řeky.

„Barbara Beauty, přidej si mě,“ zapištěl jsem záměrně vysokým hlasem parodující hlas Barbary její jméno na Facebooku.

„Teď nechápu co řešíš?“ divil se Max a snažil se sjednotit náš běžecký rytmus.

„Facebook? Nejsem kluk na Facebook!“ bránil jsem se.

„Tak proč tam pořád sereš ty videa?“

„Neseru je tam pořád! Bylo to hodinový video z převozu Lamborghini Aventador do Berlína. Tak to bylo rozděleno do šesti videí. Nemůžu za to!“ upozornil na fakt.

„No, i tak toho bylo až dost.“

„Hlavně, že se ti všechny "líbily" a ke každým měl několik komentářů...“ připomínám další fakty. „Čum na ty gumy... Vole, dveře... Vole, zrcátka... Megaaa... To chci!“ připomněl jsem mu výčet jeho reakcí na oranžový sporťák.

„Keci v kleci!“ mávl rukou Max a přidal do tempa, a opět jsem ucítil, jak se moje lýtkové svaly po zimě protahují. „Alexi, ale teď se bavíme o tobě, ne o mě,“ otočil Max.

„Teď se bavíme o tom, že jsem nedostal mobil. Jen mrdlej Facebook.“ Uběhli jsme několik metrů bez jediného slova. „Zklamal jsem,“ posteskl jsem si nahlas.

„Nezklamals'! Jen teď je prostě Facebook hlavní komunikační kanál mezi dvouma seznamujícíma se jedincama,“ snažil se mě Max podpořit. „Myslí si, že jsem úchyl. Proto mi nedala číslo,“ vrátím se s uvažováním na začátek.

„Má tam fotky, a říkals', že některý dost intimní, takže určitě pro ni úchyl nejsi. A navíc – první impuls vzešel od ní!“ Max znovu vynesl fakta. Tentokrá ale absolutně nezpochybnitelná a logická. Ok, nicméně číslo nemám.

Miluju Rusy! Tedy klasickou ruskou literaturu. Říká se (Rusové říkají), že Evropan nikdy nepochopí hlubokou a široku ruskou duši; hlubokou jak Bajkal a širokou jak matička Rus.

Stačí mi jen si vzpomenout na scénu, kdy Taťána píše milostný dopis Oněginovi. Konečky prstů umolousané od sametově modrého inkoustu, mezi kterými svírá psací brk, kterým píše to svoje Já tento dopis píši Vám...

Jasně, tohle je druhej extrém, ale nepřijde mi nic sterilnějšího než Facebook. Je to jako katalog nebo muzeum. Můžeš se podívat, říct svůj názor a to je tak všechno.

Zatímco jsem se dojímal nad zažloutlými stránkami Puškinova veledíla, Ben a Max mezitím řešili jiný veleproblém. „Lili si mě přidala na Facebooku,“ vydechl zprudka Max až Benovi zaskočil doušek Water& s příchutí liči.

„Lili? Ta Lili? Alexova Lili?“ koktal uslintaný Ben a přitom mu v kapse jeho sedřených džínsů cinkl iPhone. „Hmm, tak mě už taky“, oznámil, a ukázal Maxovi zprávu od Lili, se žádostí o přátelství. Stiskl Potvrdit, a strčil mobil zpátky do kapsy.

„Řekls' to Alexovi?“ zeptal se Maxe.

„NE! Bože chraň!“ vyděsil se Max „Dokážeš si to představit? Alexi, přidala si mě do přátel tvoje ex, se kterou ses rozešel, protože tě podvedla?!“ přehrával Max možnou scénku z budoucnosti.

„Ona ho podvedla?“ třeští oči Ben.

„No já nevím..“ pokčil Max ramena.

„Tak proč jsi to řekl?“

„Alex mi nikdy neřekl, co se mezi nima stalo,“ vysvětlil mu Max. „Nemluví o tom.“

„A z toho jsi usoudil, že ho podvedla?“ rekapituluje Ben.

Max se zastaví a otočí se čelem k Benovi.

„Byli spolu na plese, půjčil jí šperky od Cartiera a nejednou on se hroutí a ona odlítá do jižní Karolíny studovat na školu.“

„Ale stejně pravej důvod neznáme,“ uzavře Ben diskuzi.

„Neznáme,“ podotkne Max a znovu se rozejdou.

Bylo těsně před půlnocí. Dnes jsem si vážně mákl. Škola, dvě přednášky a jeden seminář, firma, pak dopsat esej do předmětu Globalizace a rychle projít sloupek, než ho pošlu do redakce. Zkouknu Facebook. Kecy, kecy kecy... Max Trant a Ben King Janeček se přátelí s uživatelem Lili Gombárová.

Co říct? Nečekal, že si mě přidá. Rozešli jsme se. Definitivně. Proto je správný, že si mě nepřidala. A já si ji taky nepřidám. A to že se přátelí s Maxem a Benem? A tak co? Mně to nevadí! Takhle je to lepší. Proč vyvolávat staré duchy.

Jednou na to musela přijít řeč. Jen jsem netušil, že to takhle zoufale nezvládnu.

Max poklusával vedle mě a se zájmem detailně popisoval, jak ho kámoš provezl centrem města ve svým novým Maserati Quattroporte.

„No a jak jsme vjeli do té zátočiny u tunelů tak nás to vyhodilo až do toho krajního pruhu.“

„Vy jste blázni,“ smál jsem se a zároveň lapal po dechu, protože Max přidal do kroku.

Po dalších deseti minutách, kdy mi Max popsal parkovací senzor, náš rozhovor přestal. Navázal jsem na něj až já po dalších sto metrech.

„S Lili je to ok. Nevadí mi to,“ řekl jsem a Max si zhluboka úlevou vydechl.

Po dalších metrech jsme se zastavili vydechnout na mostě.

„Víš, nikdy jsi neřekl, proč jste se rozešli. Tenkrát tě to hodně vzalo, ale jsou to skoro dva roky, takže můžeš rozlepit top secret dokument,“ zavtipkovat Max na nevtipné téma.

„Neklapalo nám to,“ odseknu.

„Tak jo – podvedla tě?“ vyvalí na mě Max.

„NE!“ zakřičím, až se leknou i kačeny plující po vodě.

„Tak ty ji?“ ptá se Max dál.

„Kdo ti to řekl?!“ zuřím.

„Nikdo! Jen se ptám!“

„Proč se do toho sereš? Co je komu do toho?! Jsi jak gestapo!“

„Alexi, poslouchej se, mluvíš jak magor!“

Ticho. Srdce mu buší jak zběsilý a špatně se mi dýchá. Maxovi na čele vyskočí studený pot.

„Omlouvám se...“ řekne spěšně.

Každý z nás má tajemství. Některá jsou malá a nikomu neubližují (komu by mohlo vadit, že milujete sladké makronky). Jiná tajemství jsou větší, a abychom je dokázali dále maskovat, je potřeba notná dávka odhodlání. Nejhorší jsou ale ta velká. Ta zlá. Ta, které špiní druhé kvůli naší slabosti. Abychom vypadali nevinní, valíme veškerou vinu na jiné. Jsou dokonce tak zákeřná, že o nich nedokážeme mluvit ani sami se sebou natož pak přijmout veřejný trest. V takovém případě by nám i to malé tajemství, mohlo v ústech zhořknout.

Hodnocení článku:



Komentáře

Casa Magna Lancero: doutník pro příznivce opravdu dlouhého kouře Casa Magna Lancero: doutník pro příznivce opravdu dlouhého kouře Doutníky máme krátké, dlouhé, delší, nejdelší a pak tu máme i extrémně dlouhé Casa Magna Lancero!   Doutníky... Předchozí článek "Michelinská hvězda je jako Oscar v kuchařském světě." Když něco chcete opravdově zažít, dělat či poznat, vydejte se tam, kde se taková příležitost nabízí od skutečných profesionálů.... Další článek

Víte o něčem, co by zajímalo i další naše čtenáře? Pošlete tip redakci!